Poselství světla

Poselstvi světla

Dobré čtení, drazí čtenáři :)

Mnohokrát jsem prošel kolem Vás, někdy mlčky, někdy prohodil pár slov a někdy nechal mluvit jen oči.

Myslím tím, Vás všechny, kteří  jste mi kdy zkřížili cestu, někdy s nataženou rukou či snad s nataženou nohou. Vy všichni jste mi dali najevo, že mi nějak chcete ukázat to, co ke mně cítíte. I já dnes, teď, mám něco pro Vás. Své natažené srdce, přes které nechám promlouvat oceán lásky, který někdy nepouštíte přes práh svých dveří.

Kolikrát za den koukneme na hodinky, utíkáme někam nebo před něčím, abychom si uspokojili své nebo naopak něčí požadavky. Záměrně jsem nepoužil slovo potřeby. Zkuste nad tím chvíli přemýšlet. Jaký je rozdíl mezi potřebou a požadavkem?

To, o čem chci mluvit, je světlo. Světlo je něco, co nám umožňuje se orientovat. V místnostech, když je tma, v životě, když hledáme svou další cestu. Světlo může být i Bůh, který nám dává možnost prožívat jeho přítomnost.

Kolik jen knih a článků bylo napsáno na téma láska, pravda, smysl života a naděje. Poslední dobou poznávám, že nezáleží na slovech tak moc, jak si myslíme. Ano, to co jsem sám kdysi považoval za alfu a omegu, není to, k čemu bychom měli upírat své zraky. Slovo je jen obálkou nesoucí radost, smutek, naději, světlo nebo tmu.

Vysvětlím na příkladu dvou nepochopených vět.

- Bůh stvořil člověka k obrazu svému

- Všichni lidé jsou si rovni

Dvě věty, které se liší počtem slov, dvě věty s rozdílnou délkou, a přesto obě znamenají totéž, nebo skoro totéž.

Vzpomeňte každý sám na chvíle, když jste se o něco poprvé pokusili. Chtěli jste, aby se vám to povedlo ? Já rozhodně ano. A jak dlouho Vám toto úsilí vydrželo ? Týden ? Ještě déle ? Výborně. Pak mi asi dáte za pravdu, že když Bůh stvořil člověka šestý den, neboť sedmý odpočíval, rozhodně byl plný elánu a dobrých nápadů. Říkám, i když jsem ho při tom neviděl, že on dal do toho všechno, všechen svůj um, to nejlepší ze sebe, asi jako když malíř maluje obraz.

A druhá věta ?

Když jsme všichni plody jeho práce, všichni máme stejný původ v něm, pak všichni neseme stejný díl jeho úsilí, vytvořit nejlepší bytost, jakou jen mohl. A on může přece všechno.

Již dlouho se koukám na modrou oblohu i na to, co se děje pod ní. Říkáte si - je vůbec Bůh, viděl ho někdo ? Věřím, že každý z Vás ho již potkal: ve svém srdci, snu, či v někom, kdo Vám zkřížil cestu. Všichni jsme přece Boží děti nebo ne ? Nebudu ho tu nadále přibližovat, jestli on je vším, tím, který vše ví. On je ten, který Je a je tím, kdo to s námi myslí dobře. Na případné námitky, ale když teda existuje, jakože dopustil aby…

mám velmi jednoduchou odpověď. On nám dal moc a svobodu zároveň. Říkám dal. Neboť o obojí se sami dobrovolně připravujeme. Naši moc omezuje sama společnost, ve které žijeme a hodnoty, které tato společnost uznává a kterou jaksi i sami vytváříme.

Nevěříte ?

Chodíte do práce nebo do zaměstnání ? Obě tyto instituce Vás nějakým způsobem stimulují něco dělat. Chodíte do kostela ? I tam existují předpisy co a kdy a jak dělat a na další způsoby už určitě přijdete sami. Dal nám moc si znečišťovat řeky, díky které jsme ztratili svobodu se v nich brouzdat, nebo koupat.

Z výše uvedených vět vidíte, že moc je úzce spojena se svobodou. 

Nevynechám ani druhou stranu lásky. A tou je strach. Láska a strach mají k sobě blízko stejně jako pravda se lží. Obě se někdy těžko rozpoznávají a v některých případech to ani nechceme.

Nejkrásnějším případem jsou opět mezilidské vztahy, třeba ty partnerské. Máme strach říci, že to něco co chce, nebo potřebuje partner nestíháme, nebo se nám do toho nechce, a tak do věty vložíme slovo asi, možná, snad, pravděpodobně či nějaké jiné. 

Praktický příklad: Prosím tě skoč mi tam.

Odpověď : Promiň, asi to nestihnu

A nebo třeba lži? I ty mohou vznikat opět ze strachu, zda nebudeme považováni za slabé. Trochu upravíme nějakou příhodu, a nebo zalžeme, kde že jsme tak dlouho, zde už vidíte tu spojitost mezi mocí, strachem a láskou.

Partnerka se bojí o partnera, že dlouho nejde z práce a mrzí ji, že nemá tu moc, aby mu stála za telefonát: Drahá nestíhám, pá.

On přijde, obejme ženu, možná z lásky, možná ze strachu, aby si o něm něco nemyslela, jeho ústa řeknou nějakou lež, třeba aby jen umlčel svůj provinilý pocit že zapomněl, nebo že ho to nenapadlo…

Z této malinké jiskřičky mohou časem vejít velké plameny, které spolykají i to ostatní z tak doposud krásného vztahu.

Nevyzpytatelné jsou cesty páně… Ano,stejně tak,  jako ty lidské.

Ještě o jednom bych Vás rád přesvědčil, a nebo se o tom minimálně zmínil. Je to o kráse života. Život je něco, co stojí za to si udržet a zpříjemňovat, ale tohle určitě víte. Vždyť většina z nás přece právě kvůli tomuto chodí do práce nebo do škol, jezdí na výlety, ke známým, na dovolenou, chodí do kina atd…

Ovšem je třeba vyzdvihnout i to, že on je jakýmsi našim spojencem. Tím, že žijeme, s ním máme sepsanou jakousi smlouvu. My ho něčím naplňujeme a on nám staví do cesty situace, které nás obohacují, vzdělávají, nebo přináší pěkné chvíle.

Už jste někdy potkali někoho zajímavého, když jste čekali na autobus nebo vlak, který vám ujel ? A v čekárně u doktora ? A co spolužáci ? I oni přece mohli jít na jinou školu, nebo být v jiné třídě. Některé lidi potkáte třeba jen jednou, ale i tak vám stihnou říci to podstatné.

Byť jen to, že nic důležitého vám ve vašem životě neuteče. Máme s ním přece smlouvu, nebo ne ? :)))