Nevěra 2

Ani ne za týden po mém prvním neúspěšném pokusu o nevěru, jsem doma nahlásil další poradu. Vladěna na vylitou kávu dávno zapomněla a pozvala mě k sobě znova. Nedokázal jsem říct ne… „Kávu?“ zatvářila se uličnicky jen co jsem dosedl na gauč.  „Ne, díky,“ vrátil jsem ji úsměv, „jestli můžu obtěžovat, dal bych si nějakou vodu…nejlíp bez bublinek.“  Měl jsem pořádně sucho v hrdle, vzpomínka na poslední návštěvu byla příliš čerstvá. Vladěna měla na sobě tentokrát upnuté bílé triko, zdůrazňující její neskromné vnady. Černou sukénku vyměnila za slušivé béžové šortky. Jenom ta vůně, ta byla stejná jako posledně, možná ještě o něco intenzivnější. Položila na stůl dvě čisté sklenice a do každé z nich nalila trochu vychlazené minerálky. Pak otevřela dvířka barové skříňky. „Něco ostřejšího?“ podívala se na mně. „No já nevím… já moc tvrdé nepiju,“ zapochyboval jsem. „Pro jednou to snad přežijete,“ přešla moje pochyby a vytáhla z baru láhev koňaku. Už jsem neprotestoval, pořádný doušek ohnivé vody by mohl moje rozpaky malinko zmírnit. „Chutná výtečně,“ zamlaskal jsem po první skleničce. „Ano, je výtečný,“ souhlasila, „manžel ho vozí až z ciziny,“ pochlubila se. Dneska se s pomaloučkým přibližováním nezdržovala, sedla si hned blízko mě. Naše další konverzace probíhala ve stejném duchu jako posledně…mlčení… z mé strany doprovázené rozpačitými pohledy. Ze strany její, pohledy více než vášnivými… Odevzdaně jsem čekal co se bude dít, cítil jsem se o něco lépe než před týdnem, oheň vášně to ale pořád nebyl.   Zavzdychala mi lehce do ucha až mě to mírně zalechtalo, „Bohumi..“ nedořekla, z předsíně se ozval zvuk zvonku: „Crrrr,“ vášeň musela jít na chvíli stranou. „Který blbec…,“ řekla naštvaně Vladěna a zvedla se  z gauče.

„Musíš na chvíli na balkon,“ vyzvala mě a uklidila špinavé sklenice i s lahví do baru. Neprotestoval jsem, se sevřeným žaludkem jsem zaujal vyčkávací polohu na balkoně. Vladěna zmizela v předsíni, za okamžik byla zpátky. „Polez ven, to byla jenom sousedka, došla ji sůl,“ slyšel jsem její tlumený hlas přes balkónové dveře. Vzal jsem za kliku dveří a zatáhl. Klika mi zůstala v ruce, dveře byly pořád zavřené. Když on manžel pořád jenom slibuje a nespravuje, vzpomněl jsem si na Vladěnina slova z minulého týdne. „Co děláš?“ rozhazovala Vladěna rukama v obýváku. Celkem automaticky přešla v napjaté situaci z vykání na tykání, bylo mi to fuk. Za to mi fuk nebylo, že jsem nedobrovolně uvězněn na balkoně s klikou v ruce. „Strč to do dveří,“ radila mi Vladěna z druhé strany. No jo, to je nápad, klika přece patří do dveří… Snažil jsem se balkónovou kliku zastrčit zpátky na své místo. Moje vrozená nešikovnost opět zvítězila. Přemíra snahy způsobila, že mi klika vypadla z ruky a propadla škvírou mezi balkonem a stěnou dolů, někam do neznáma. Výborně, klika v prachu, dveře pořád zavřené… „Vydrž,“ ozvala se Vladěna z obýváku, „zkusím něco najít,“ snažila se mě uklidnit a zmizela někde v útrobách bytu. Využil jsem získaný čas prohlídkou okolí. Příliš okouzlující pohled to nebyl, naproti panelák, podobný tomu na jehož balkoně jsem byl zrovna uvězněn. Nalevo taky panelák, sice o něco nižší než ty naše, zato více rozpláclý do stran…nádhera. Dole asfaltová silnice, po které se proháněly auta, jedno za druhým… Myšlenku na případné sešplhání dolů jsem okamžitě zavrhl. Třetí patro není sice příliš vysoko, trpím ale závratí a takovýhle výkon by byl nad mé síly i z balkonu přízemního…

Zabloudil jsem pohledem nahoru, k oblakům. Od západu se směrem k nám blížil obrovský černý mrak. „A sakra,“ ulevil jsem si potichu. Tohle musí být mráček bouřkový a je čím dál tím blíž. Začalo se pomalinku stmívat, prudce se ochladilo… Přitiskl jsem obličej k proskleným balkónovým dveřím. Vladěna  v obýváku nebyla, uvnitř bylo pusto, nejspíš ještě hledala něco, čím by mohla dveře otevřít. Na balkon dopadaly první dešťové kapky. Schoulil jsem se jak nejvíc to šlo abych tak zabránil vtíravému chladu proniknout na mou neotužilou kůži. Temnou oblohu prosvětlil klikatý blesk, vzápětí na to zaburácel hrom. To byla pecka, muselo to být někde blízko. Nikdy jsem nechápal, proč se lidi bouřky tak bojí, teď jsem pochopil. Blesky se pořádně rozdováděly, lítaly si to krásně na všechny strany. Schoval jsem hlavu do dlaní, zacpal jsem si uši… Párkrát už jsem v životě zmokl, při různých příležitostech, takovouhle průtrž mračen jsem ale ještě nezažil. Třásl jsem se jako ratlík, byla mi obrovská zima a čekal jsem, že to do mě každou chvíli blesk napálí. Opravdu nádherné odpoledne. Přes přívaly vody jsem se podíval směrem k nebesům. Proč? Zanaříkal jsem v duchu. Proč mi to děláš? Kdybys alespoň počkal až budu opravdu nevěrný… Nic nepomáhalo, bouřka řádila jako pominutá…

Dveře se konečně otevřely, vešel jsem do pokoje, voda ze mě tekla proudem. „Rychle do koupelny,“ zděsila se Vladěna, spíše než o moje zdraví měla strach abych ji naleštěnou podlahu obývacího pokoje příliš nezmáčel. V ruce ještě držela šroubovák, kterým se ji dveře podařilo otevřít. Ignoroval jsem ji a zamířil přímo ke vchodovým dveřím. „Ty se zlobíš?“ cupitala za mnou. Neodpovídal jsem a hledal v předsíni boty. „Já za to nemůžu,“ omlouvala se, „přišla zase sousedka a já se ji nemohla zbavit…promiň.“   Našel jsem boty a obul si je… podíval jsem se na ni, tvářila se sklíčeně. „Jdu domů,“ odpověděl jsem stručně a otočil klíčem zastrčeným v zámku dveří. Na nic se už neptala, mlčky mě pozorovala. Vzal jsem za kliku a plný naděje, že se dveře otevřou hned na poprvé, jsem za ni zatáhl. K mému velkému překvapení se to opravdu povedlo…

I můj druhý pokus o nevěru skončil fiaskem, dospěl jsem k názoru, že jsem nebyl pro nevěru stvořen. Přísahal jsem nebesům i sobě samému, že pokus číslo dvě, byl pokusem posledním…

Pokračování příště..  (přísahám, že taky poslední)