Japonsko 2004 - Díl osmý

Čtvrtek, 20.5.2004

V neděli jsme se opět probudili do deště. A skutečně vydrželo pršet celý den. I přesto jsme se vypravili na prohlídku města, hlavně za účelem nalezení jakési internetové instituce a sportovního centra. Vyrazili jsme v pěti, protože Míša a pan B ráno zmizeli směrem na Českou Republiku. V tom informačním internetovém centru měli napsáno, že internet nefunguje, tím pádem nás to přestalo zajímat. Ještě jsme chtěli najít to sportovní centrum. Jak jsme tak chodili, postávali a rozhlíželi se, přistoupil k nám párek mladých japonců s kočárkem a ptali se, jestli nám mohou nějak pomoct. Martina se vrhla do rozhovoru s japoncem na téma internet a my ostatní jsme obklopili japonku s kočárkem. Chlapečka jsme jí pochválili, což jí udělalo viditelně radost. Zatímco my jsme vyzvídali personálie dítěte, Martina zaměstnávala jeho tatínka záludnými úkoly. Tady v japonsku jsme si zvykli na to, že pokud někdo z nás položí nějakému japonci otázku, ostatní odhadujou, kolik lidí tím asi zaměstnáme. Na vysvětlenou - Martina se zeptá japonce, jestli neví, kde by se tu dal někde sehnat přístup na internet. Na rozdíl od nás s Davidem, holky v tu dobu ještě neměly v práci k internetu přístup. No a japonec, protože neví, ale zároveň nás nechce zklamat, vystřelí jak bodnutej šídlem k nejbližšímu hotelu. Tam chvíli setrvá na recepci a když po pěti minutách vyleze, omluví se nám, že bohužel nic nezjistil. Když si uvědomíme, že pět minut je dost dlouhá doba na to, aby si dva lidi sdělili, že nic neví, předpokládáme, že v hotelu zaměstnal minimálně dva spoluobčany. Takto nám jednoduše vyjde, že jeden prostý dotaz na okolojdoucího japonce zaměstnal minimálně tři lidi. A to není výjimka. Pokud se v práci zeptám svého lektora na něco co neví, okamžitě začne vytahovat telefon a já ho musím přesvědčovat, že to opravdu není až tak důležité.

Nicméně jak jsem již naznačil, internet jsme nenašli a sportovní centrum upadlo v zapomnění. Rozhodli jsme se vrátit k hotelu nějakou jinou cestou a objevili jsme krom jiného obchod s hudebními nástroji. Okamžitě jsme vtrhli dovnitř. Pohladil jsem si několik kytar, bohužel žádná nebyla sundaná ze stojanu, takže jsem si ani nebrnknul. Dáša měla větší štěstí, takže si zahrála na nějaké piáno Pec nám spadla a Für Elise. Já se tam budu muset v nestřeženém okamžiku vplížit a aspoň jednou si brnknout.

Jinak se kvůli dešti nic zvláštního nedělo, zbytek mokré neděle jsme strávili na hotelu.

V pondělí pořád pršelo a v práci se změnilo jen to, že jsme s Davidem dostali dopoledne školení o bezpečnosti a odpoledne školení o kvalitě. Co se dělo večer už si nepamatuju, takže to byly buď karty nebo Člověče nezlob se nebo knížka nebo nějakej film.

Úterý bylo zajímavé tím, že celý den vydrželo nepršet. V práci nás pak dostali do zajímavé situace. Pan Jokojama pro nás měl na dopoledne připravenou přednášku o tom, jak funkuje klimatizace. Stručně řečeno: "Proč to vlastně chladí." Zajímavé na tom bylo to, že stejnou přednášku jsem já připravoval v čechách pro kolegyně z práce. David, který stejně jako já vystudoval fyziku, taky proces chlazení plně chápal. Stáli jsme před osudovým rozhodnutím. Máme panu Jokojamovi říct, že přednášet bysme mohli my jemu (on fyziku nestudoval a co je to skupenské teplo odpařování asi skutečně nevěděl) nebo máme držet jazyk za zuby a poslouchat? Po našich zkušenostech s jinými japonskými lektory jsme se rozhodli pro druhou možnost. Kdybysme totiž prozradili, že toho víme víc než on, dostali bychom ho do rozpaků. Buď by nám řekl, že nám i přesto přednese co má připraveno, a možná že z toho něco nebudeme znát a nebude to zbytečné nebo by byl úplně vykolejený a nevěděl by co má dělat. Tak či tak bysme nás všechny dostali do trapné situace a tak jsme radši poslouchali v angličtině to, co jsem dva týdny předtím vykládal já u nás v češtině. Vydrželi jsme to bez újmy na zdraví a mohli jsme jít na oběd.

Po obědě pro nás měli přichystanou další lahůdku. Postavili nás před chladící jednotku, rozebrali nám jí před očima a nechali nás jí složit. Zbyly nám jen dva šroubky, což napoprvé považuju za úspěch. Podruhé nás jí nechali rozebrat i složit. To už jsme při vzájemné konzultaci zvládli v pohodě. Chvíli pak lektoři s někým telefonovali, načež nás vyhnali ven, dali dohromady s holkama a společně odvedli na schůzku s generálním ředitelem celé naší továrny.

Kancelář měl pěknou, to se musí nechat. Vešli jsme se tam všichni, což znamená nás pět, naši dva lektoři, překladatelka a samozřejmě pan nejvyšší generální. A ještě zbylo volné křeslo. Donesli nám čaj a nejvyšší promluvil. Sice plkal nějaké ty obecné řeči o tom, že my jsme pilíře českého Daikinu a že nám drží palce, ale všimli jsme si, že naši lektoři si zapisujou jak diví. Později jsme se jich ptali, co že si to vlastně psali. Prý to, co říkal pan generální, protože je to nesmírně důležité a mohli by to zapomenout. Nu, podivili jsme se. Je pravda, že už si dávno nepamatuju co nejvyšší povídal, ale jelikož informační hodnota jeho proslovu byla nulová, ani mě to nijak nemrzí.

Poté, co každému z nás umožnil proslovit nějaký proslov, se omluvil, že prý má nabitý program a že se nám nebude moci dále věnovat. Nevadí, dobře mu tak. My jsme si ještě do třetice rozložili a složili vnější klimatizační jednotku a vyrazili k hotelu.

Jelikož pondělí a úterý (s výjimkou návštěvy nejvyššího) jsme netrávili s našimi obvyklými lektory, panem Wataraiem a panem Tanakou, měli jsme na japonsko anglické tlumočení přiděleného pana Šidu. Tento pětadvacetiletý japonec strávil sedm let svého života v americe, takže byl velmi odlišný od všech svých spoluobčanů. Jednak měl perfektní anglickou výslovnost, a navíc byl mnohem upřímnější a otevřenější než ostatní. Jelikož jsme ho znali už z předchozího týdne, kdy dělal tlumočníka a utěšitele chudince Míše, rychle jsme se s ním spřátelili a na úterní večer jsme si s ním domluvili návštěvu restaurace a zábavního centra. A protože nás všude vozil autem, překládal nám japonské věci a vůbec nám tak nějak všeobecně pomáhal, zaplatili jsme mu večeři a pak jsme se nechali dovézt do zábavního centra. Tam jsme si nechali vytvořit členské karty, takže kdyby někdo z vás chtěl tady v Kusatsu zajít do zábavního centra, tak já vám klidně tu svojí kartu půjčím. Tahle karta vám jednak umožňuje vstup dovnitř, a taky je na ní čárkový kód, po jehož sejmutí uloží počítač do databáze k vašemu jménu čas vstupu. Když pak zábavní centrum opouštíte, přečtou čárkový kód znovu a vy zaplatíte za každou čtvrthodinu strávenou uvnitř 100 jenů, což je přibližně 25 Kč. Čili stovka na hodinu. Výhoda je, že uvnitř toho zábavního centra už nemusíte platit nic. Tedy až na výjimky. Ale devadesát devět procent všech možných her v domě velkém asi jako Tesco v Plzni na nábřeží (minulý čtvrtek jsme byli v něčem podobném, ale jinde) je pro vás přichystáno zdarma. Absolvovali jsme několik her biliáru, pak jsme prolezli zbytek centra, vyzkoušeli simulátor snowboardu, vodních lyží, dostihových koní a jánevimčeho ještě. Jedné zajímavosti jsme si všimli v sekci výherních hracích automatů. Na malých dětských židličkách tam seděly dvě holčičky, odhadem tak tři a pět let, a ládovaly automat z kelímku plného drobných. Smutný pohled.

Při opuštění centra jsme podle peněz zjistili, že jsme tam strávili bezmála tři hodiny. Ale jelikož už jsme toho měli všichni plné kecky, nechali jsme se odvézt do hotelu a zapadli do peřin.