Galdeon 6

Maratas, David, Bastian, Edra, Migu a Glaon stáli ve velkém hradním sále a čekali na přátele, kteří by se měli každou chvíli objevit.
"Hele, támhle jdou!" zvolala Edra.
"Jé, takže jste našeho prince našli!" jásala Jandis.
"Pojďte rychle! Musíme hned z hradu pryč, dokud můžeme!" křikla Maratas. "Čeká nás ještě dlouhá zpáteční cesta."
Ven se dostali snadno; nikdo jim v cestě nebránil. Před hradem, až úplně dole, se zastavili.
"Darrine?"
"Copak, Sáro?"
"Vytáhni mapu."
"Zde," odpověděl upír a podával Sáře pěkně složený papír. Sára mapu rozložila.
"Vrátíme se stejnou cestou, nebo to obejdeme?" zeptala se.
Darrin pohlédl do mapy. "Navrhuju tuhletu cestu: vede přes nepatrný lesík, dojdeme k městu Sith, pak půjdeme přes toto velké a sice bezpečné pole a mohli bychom už sejít jen tento prudký svah a byli bychom doma. Co vy na to?"
"Já s tebou naprosto souhlasím," ozval se Kantimon. David s Bastianem a Klasimem se hned přidali.
"Ale já bych navrhovala ještě jinou možnost."
"Jakou, Sulafano?"
"Tadyhle, místo přes město Sith se můžeme vydat přes Jezero strachu; je to sice nebezpečnější, ale o dost kratší..."
"Mně se tahle cesta také víc zamlouvá," řekla Maratas.
"No jo, vy jste taky obě čarodějky, jestli si už nevzpomínáte," zamumlal zamračený David.
"Ale no tak! S námi se vám proto nic nestane."
Asi polovině vyhovovala spíš víc první cesta - přes město Sith, kde by si mohli i odpočinout. Ale nakonec se vydali po kratší cestičce.
Když byli v tom lesíku, Klára se velice divila, jak je malučký oproti tomu prvnímu lesu, kterým prošli na začátku.
"Buď ráda," káral ji Bastian.
Les po chvíli začal řídnout, až z něj byli úplně venku.
Darrin se zastavil a rozhlídl se kolem. "Tady někde by měla být postranní odbočka doleva. Kdybychom jsme šli rovně, dojdeme do Sithu. To bude asi tahleta cesta," a ukázal na jedinou boční pěšinku, co se zde nacházela.
"Hmm, máš nejspíš pravdu," promluvila Sulafana a vydala se po pěšince. Zalos a pak i ostatní hned za ní.
Klára se cestou otáčela a dívala se po této krásné krajině. "Támhle je ten les, kterým jsme prošli. Ještěže jím nejdeme teď, to bych neviděla tak nádherné místečko."
"Chvíli vydrž; pak uvidíš něco, na co jen tak nezapomeneš," ušklíbla se Maratas. Klára se zarazila a přemýšlela, o čem to ta čarodějka mluvila. Bastian, jenže šel za nimi, chytil Kláru kolem ramen a zašeptal jí do ucha: "Přece se nebojíš, nebo snad ano? Nic hrozného se ti nestane, to ti slibuju."
Klára se na Bastiana letmo podívala a krátce se na něj usmála.
"Bastiane, já jsem tě slyšela. Tohle bys neměl říkat, když nevíš, co nás tam v dáli čeká."
Zase ta čarodějka! I když je místní, neznamená to, že nás musí pořád upozorňovat na nebezpečí, pomyslel si Bastian a radši přidal do kroku a doběhl za Davidem.
Jako poslední z výpravy se loudaly dvě kamarádky - Edra a Kambis. Nemají kam spěchat, času je přece dost. A navíc nejdou zas o tak velký kus vzadu.
"To bylo teda skvělé dobrodružství. U nás v lese nic podobného ani nezažiju."
"Já vím, Edro. Jsem moc ráda, že to tak dopadlo."
"Já taky. Ale ještě nás čeká pár dnů cesty... Jak já už se těším domů!"
"Hele!" zvolal princ Glaon. "Jezero."
"Jezero strachu," doplnil Darrin.
"Jak se přes něj dostaneme?" zajímalo Jandis.
"Nevidíš u břehu ty loďky?"
"Kantimone, já tyhle končiny neznám..."
"Ani já ne, a přesto jsem je hned zahlédl."
"Takže se na druhou stranu dostaneme bez problémů, ne?"
"Jsou tu sice loďky, které nás přepraví na druhý břeh, ale nebude to jen tak. Tohle je Jezero strachu, pamatuješ? Kdesi uprostřed se prý skrývá nějaký mořský had."
"Aha. Další boj o život," zamumlala Jandis naštvaně.
Kantimon pokračoval: "Nás je 15 a loďky jsou jen čtyři. Tudíž do každé z nich se musíme vlézt čtyři a v jedné budou jen tři z nás."
Darrin se Sárou si vlezli do jedné dřevěné modré lodičky a za nimi přiběhl Klasim s Edrou.
"My už můžeme vyplout," oznámila Sára a začala odmotávat lano od břehu.
"Počkej ještě. Myslím si, že by jako první měl odjet někdo, kdo má na palubě čarodějku," navrhl David.
"Dobrý nápad. První teda pojedu já, a Maratas s Migu a s Glaonem půjdou jako poslední."
Sulafana naskočila do zelené loďky a za ní její malý Zalos, Klára a Bastian. A už odplouvali.
"Sulafano! Dávejte pozor!" zavolal za nimi Glaon. Čarodějka mu jen zamávala a usmála se.
Teď se konečně od břehu odpojili i Darrin se svou posádkou. Za nimi se vydali Kantimon, Jandis, Kambis a David na červené loďce. Skupinku uzavřeli Migu s Maratas a s Glaonem na loďce žluté. Pádla nikdo neměl, ale to vůbec nevadilo, protože voda v jezeře loďky sama unášela. A to rychle a správným směrem, přímo až ke středu.
Sulafana, jenž byla nejvíce vepředu, přemýšlela, kdy se netvor zjeví. Čím víc se přibližovali ke středu, tím více měla strach. Už! Voda se ještě víc začala pohybovat a vlnit. Zalos měl co dělat, aby z lodičky nevypadl. Klára s Bastianem se drželi okraje, každý na druhé straně, aby neztratili rovnováhu. Sulafana se snažila zůstat na přídi a vyčkávala. Čekala na svůj okamžik, kdy bude moci použít něco užitečného ze své dlouholeté kouzelnické praxe. Napřed spatřila slabý vír, který se postupně zvětšoval, až z něj vykoukla podlouhá fialovozelenomodrá hlava příšery. Posádka zelené loďky se vyděsila.
"Hlavně klid," opakovala si Sulafana.
Obluda měla veliké žluté oči a v tlamě se jí rýsovaly obrovské zářivé zuby. Špičaté uši zarůstaly světle fialovými vlasy rozcuchanými po celé hlavě. V prostředku, přesně mezi oběma ušima, se tyčil mohutný šedivý roh. Netvor se pomalu vynořoval z pod hladiny jezera. Na přátele postupně dopadal ještěrův stín.

---