O životě 2.

Znovu jsem vrah a znovu mě to ani trochu nemrzí. Tentokrát už v ale trochu "klišoidním" westernu.

Jen tak tam stál a vysmíval se mi. Roderick... Celý život mě honil po světě aby se mnou konečně skoncoval. Každý jeho neúspěch jen posiloval jeho posedlost. Nebudu tu rozepisovat jak tohle vlastně všechno začalo, ale věřte mi, že každý by si v našem souboji vsadil na Roddyho, který byl vždy silnější, rychlejší, lepší.
Já nikdy nebyl dobrý bojovník, nebo snad střelec. Jakási zbraň, o které jsem nevěděl ani její jméno, mi visela u pasu stylem anglického obchodníka, zhýčkaného a neschopného tvora. Tedy alespoň tady, na Západě. Hlupáci mně považují za snadný cíl, ale ti chytřejší už vědí, že je to jen kamufláž. Bohužel jsou i tací, kteří uvažují za roh a je jim to jasné. Z té zbraně jsem vystřelil snad třikrát a směšným úchytem na opasku se pouze chráním před těmi opravdu nebezpečnými.
A zrovna jeden přede mnou teď stál... a vysmíval se mi. Roderick byl jedním z těch chudáků, co své chyby považují za nedostatek štěstěny. Stál tam a smál se mi a já se k němu pouze pomalu přibližoval. Nevím co ode mne čekal, pravděpodobně jen překypoval pýchou. S úsměvem "konečně jsem tě dostal" sledoval jak se k němu blížím. Sledoval, jak vytahuji zbraň, sledoval s úsměvem i hlaveň namířenou na jeho hlavu. Kulku, která se mu prohnala hlavou už ale sledoval nestačil.
Celý život jsem čekal na velký souboj, dvacet kroků, otočka, výstřel. Otočku jsem ale nakonec vypustil. Jak už jsem řekl - nejsem žádný střelec.

---