Oheň

   Jeho tělo po sprše pokrývaly kapky vody, setřel je ručníkem a vystoupil ze společných sprch. Sprchu už dlouho potřeboval. Oblékl se a šel nahoru na kafe. Hasičská stanice působila v pozdních hodinách temně a špinavě. Všichni seděli ve společenské místnosti, odpočívali nebo se dívali na zapnutou televizi v koutě. S ručníkem přehozeným přes krk, prošel kolem nich do kuchyně a vypnul rychlovarnou konvici. Začal si nalévat horkou vodu a sledoval obláčky páry stoupající ze skleničky. Dnes to byl náročný výjezd, ale nakonec jsme to zvládly, pomyslel si. Televize v rohu se zesílila a k jeho uším dolehla znělka  večerních novin. Hlasatel říkal něco o zasedání v parlamentu a o schváleném zákoně. Potom  přešel k něčemu nedůležitému a všichni se začali nahlas bavit, takže nebylo nic slyšet. Odložil  konvici, kafe si zamíchal a položil na stůl. Přešel k lednici a nakoukl dovnitř. Došel k názoru, že tam není nic z čeho by se mu neudělalo špatně. Vedle znovu byla slyšet televize, tak se zaposlouchal. Hlasatel se konečně dostal k požáru v Praze, k jejich požáru. Dramaticky protahoval boj s ohněm a nakonec řekl, že hasiči s ním stále ještě bojují, což nebyla tak docela pravda. Oheň už dávno uhasili a byli zpátky, ale jejich odborníci na místě dál zkoumali proč požár vznikl. Beze slova se natáhl pro noviny a začetl se do nich. Byl v polovině sloupečku s fotbalem, když mu začala víčka  těžknout. Sbalil proto noviny a vydal se do pokoje s postelemi, které tam byly kvůli nočním hlídkám. Zalehl a do minuty usnul.

 

   Drnčivý zvuk sirény ho vyhnal z postele po pár hodinách kvalitního spánku. Navyklým pohybem si navlékl kombinézu; zezadu měla na suchý zip připevněné jméno: Honza B.; a vyběhl chodbou k tyči. Po cestě zakřičel na nejbližšího: ,,Kde hoří?“

   ,,Na Letenský. Pohni!“ odpověděl tázaný a svezl se po tyči dolů do garáží.

   Skočil hned za ním a přistál na betonové podlaze a ihned vyběhl ke třetímu autu, kde na něj mávali skrz otevřené dveře a křičeli, že má dělat jinak půjde pěšky.

  Vydali na cestu po přeplněné Praze a znovu kontrovaly vybavení. Sirény jim zjednávaly volnou cestu pro rychlou a místy i nebezpečnou jízdu.

   ,,Doufám, že jste si odpočinuly slečinky. Čeká nás setsakra těžká práce,“ ozval se z reproduktorů vysílačky velitelův hlas. ,,Volala nějaká sekretářka z Tesca, že v těch nových prostorách co tam stavěj vypukl požár.“

   ,,To není možný,“ zněla odpověď. ,,Mají tam ten systém požárního poplachu, kouřový detektory a nevím co ještě.“

   ,,Chtěl si říct měli. Dnes tam měli kontrolu a ta objevila ucpanou trubku. Celý poplachový zařízení technici rozebrali, než to objevili. Nechal sem si o tom před chvílí zaslat dokumenty a bohužel, v Tescu nefunguje dnes nic co by uhasilo náš požár, snad kromě hasících přístrojů.“

   ,,To vypadá na žhářství!“ vykřikl Bert do vysílačky.

   ,,Koukej zchladnout Kolombo. Dohadovat se budeme, ale až to uhasíme,“ utnul velitel Bertovi i všem ostatním chuť na podobné dohady přes vysílačku.

   Kolem naší kolony hasičských aut se míhala světla postavená kolem dálnice, cesta i dohady v každém autě plynuli rychlostí blesku, za chvíli bylo Tesco na dohled.

   Nedostavěná třetina, Ikea, byla teď celá v plamenech a ty se sápaly i na prostřední část s kinem.

   ,,Takže si obrázek udělejte sami chlapi,“ znovu se ozval velitel do vysílačky, ,,rozdělíme se do dvou skupin. První obklíčí oheň a bude ho vytlačovat směrem ke druhé, která půjde vnitřkem a zajistí aby se nešířil dál. Potom budou obě skupiny postupovat spolu do druhého patra.“ Velitel se odmlčel. ,,Tak co vy na to?“ To byla spíš řečnická otázka, ale všichni s ním souhlasili. Honza byl zvolen velitelem druhé skupiny.

   Na velkém parkovišti před Tescem si zřídili stanoviště, které bylo mimo proud pospíchajících evakuovaných lidí, a velitel řídil postup první a druhé skupiny vysílačkou. Hlavní proud protáhli Honza , Bert H. , Michal S. , Martin H. a pár dalších, hlavním vchodem. Davy prchajících lidí jakoby neměly konce a skupina měla problémy se dostat dovnitř.

   Když se probojovaly vchodem stejně postupovali pomalu, ale chodby se za nedlouho úplně vylidnily. Zahnuly za poslední zatáčku a před nimi se objevila obrovská ohnivá stěna. Přiblížily se na osm metrů a cvalík Michal dal vysílačkou signál, aby jim pustily vodu. Pod helmou byl už zpocený a ryšavé vlasy mu trčely všude ven. Honza držel konec hadice a jakmile mu Bert dal poklepáním na rameno signál, že se blíží voda, otevřel pojistku a voda zalila prvních deset metrů okolo nich. Martin se rozhlédl a spatřil na stěně připevněné hasící přístroje. Jeden strhnul a začal hasit vlevo, okraje a místa, které Honza minul nebo vynechal. Michal učinil to samé a funící se přemísti napravo. Další dva, Honza si nepamatoval jejich jména, které měli své přístroje připevněné na zádech spolu s kyslíkem, šli ve předu a zkoušeli pevnost podlahy.

   Začátek zdolaly poměrně snadno a bez potíží. Za krátko dorazily půlmetrové překážce, postavené kolmo k podlaze, ke stěnám a ke stropu. Michal kus uhasil a Martin se sklonil a zkoumal co to je.

   ,,Příčka,“ vykřikl a kus ulomil, ,,Tohle je ta příčka co oddělovala staveniště s obchodní částí Tesca. Moc z toho nezbylo.“

   Zčernalé okraje byly měkké tak si s Michalem prokopli cestu dál. Honza pobídl Berta, aby se sunuly dál a vodu rozstřikoval po stěnách a po zemi. Za příčkou se Martin s Michalem stáhly znovu do zadu a nechali ty dva zkoušet podlahu v předu.

   Přesunuly se teď přímo do staveniště, kde byl požár v plném rozsahu a místy hořel i strop. Museli teď postupovat opatrněji a pomaleji, aby se jim někde nezachytila nebo neroztrhla hadice. Všude po zemi se válely kusy shořelého nábytku a každou chvíli někdo zakopl. Nad nimi Honza spatřil velkou vyhořelou díru ve stropě a vedle ní se tvořila další.

   Namířil tam s námahou proud vody, plameny zmizely a vypadalo, že strop je jen zčernalý. Vypadalo. V tu chvíli se strop propadl a padal k zemi kde, k Honzovu zděšení, stál Michal. Spadl mu na rameno a po pas ho zavalil, skrz popel byla vidět jen jeho hlava.

   Martin a jeden z neznámých se vzpamatoval první, přiskočil k té mohyle s Michalem v základech a sundával kusy stropu a betonu z jeho nohou. Honza pokropil okolí, aby zajistil, že se nebude oheň šířit. Hadici zajistil, Bert jí položil a společně začaly Michala vytahovat, protože Martin spadlou desku nadzvedl a když byl venku, zase ji položil. Druhý neznámý mezitím vysílačkou kontaktoval velitele.

   Bezvládný, napůl při vědomí nemohl Michal po svých k ambulanci před vchodem, tak s ním Honza poslal ty dva neznámé. Chytli ho v podpaží a vlekly jeho těžkou postavu pryč, Honza, Bert a Martin se za nimi dívaly dokud jim nezmizeli za nejbližší zatáčkou, pak se teprve otočily a vydali se dál už jen ve třech.

   Teď postupovaly opatrněji a pomaleji. Jemně našlapovaly a kropily vše teprve až když se ubezpečily kde ostatní stojí. Ale brzy přišel další problém-hadice. Určitě se zasekla o nějaký šutr, říkal si Honza. Šel to zkontrolovat. Nic.

   ,,Takže došla nám hadice. Super! Chci deseti metrový kruh bez ohně, než nám jí prodlouží,“ rozkazoval Honza s připravenou vysílačkou v ruce a po chvíli zase začal se mluvit do ní.

   Martin šel doprava a Bert doleva, každý s hasícím přístrojem v ruce. Během deseti minut měl každý svých sto osmdesát stupňů bez ohně.

   ,,Tak co?“ ptal se Bert a zkoušel pojistku hadice.

   ,,Už pouštějí proud,“ opakoval Honza to co mu řekli.

   Martin šel napřed a čekal u ošlehaného sloupu, už viděl první skupinu a přesně uprostřed té vzdálenosti byl eskalátor. V tomhle patře už tolik nehořelo, ale podle žáru který cítil ze shora, muselo tam být hotové peklo. Aspoň si myslel, že je to ze shora. Ohlédl se za Honzou a Bertem, kteří byly pár metrů za ním a se zapnutým přístrojem jim klestil cestu.

   Honza naposledy pokropil regál vpravo od nich a přešlápl si, aby mohl zkropit i levou stranu. Martin tam stál za regálem a něco kutil s hasícím přístrojem, najednou se kolmo propadl dolů a z toho místa se ozval výkřik.

 

 Okamžitě zajistil hadici, táhnul ji za sebou a běžel k regálu s Bertem v patách. Odstrčil překážející regál a našel Martina, po pas držel v díře, odpovídající jeho pasu. Bert se začal nahlas smát, ale Martin se nesmál, křičel na něj: ,,Vytáhni mě sakra! Já se tu upeču!“ A začal okolo sebe mlátit rukama.

   S obtížemi ho tedy vytáhly, on si strhnul boty, vytrhnul Bertovy hasící přístroj a s nohama pořád houpajícími nad žhnoucí dírou si stříkal vodu do bot, ze kterých se doutnalo.

   ,,Jak to, že dole hoří a my o tom nevíme?“ křičel dál. ,,Málem sem si přiškvařil…ehm podrážky!“

   Z vysílačky se najednou ozvalo: ,,Chlapci, slyšíte mě? Právě jsme zjistily že začalo hořet i v garážích pod vámi, ale to se vás netýká. Pokračujte pořád nahoru. Velitel- konec.“

   ,,To brzo,“ ulevil si Martin a otočil se. Právě je dohnala první skupina.

   ,,Co se tu válíte vy lemry?“ slyšel Honza hlas patřící Vojtovy U.

   ,,Jo, dělejte!“ přidal se k němu ještě jeden hlas. Kamil F.

   ,,Dyť už jdeme,“ odvětil na obranu Honza. Martin si nasadil boty a vstal jako by se nic nestalo a Bert mu podal hasící přístroj. Pokračovali nahoru v devíti.

   Když Honza vysílačkou potvrdil, že mají první patro uhašené, vtrhly dovnitř další hasiči a začaly místo zajišťovat a spousta se vydala za nimi do druhého patra po schodišti a po eskalátoru, aby jim pomohly.

   S jejich pomocí šlo vše rychleji a jen dvě hodiny jim trvalo uhasit většinu patra, ale už jen to místo s propadající se podlahou ještě zbývalo. Honza kropil kus podlahy před sebou, vypnul vodu a sehnul se. Pozoroval prasklinu, zdálo se mu že se zvětšovala, ale nebyl si jistý. Najednou se prasklina rozšířila a pokračovala dál. Došlo mu co se děje a rozkřičel se: ,,Podlaha jde dolů! Všichni pryč…“ jeho křik zanikl v praskání a lámání podlahy. Reflexivně se otočil a skočil pryč.

   V tu chvíli se podlaha propadla. Nebyl v bezpečí celý a klouzal zpátky dolů. V poslední chvíli ho zachytil Martin K., který přišel nahoru jako pomocník a chytil ho. Otočil se a pozoroval jak Martin, Bert, Vojta a tři další padají na obrovském kusu podlahy dolů.

   Martin se snažil vyskočit jakmile Honza zařval, ale uklouzl na mokré podlaze a zůstal rozplácnutý na břiše po zbytek pádu. Bylo to jak ve stavu bez tíže, pak přišel obrovský náraz a na zádech mu skončil Bert. Viděl jak dva hasiči; Vojta a Láďa G. , vypadly z kusu podlahy při nárazu na podlaží prvního patra.

   Berta po nárazu bolela ruka a doufal že není vykloubená nebo zlomená, když tu slyšel další lámání a křupání pod jejich deskou, stejné jako to nahoře. A do háje, pomyslel si nešťastně a chytil se Martina, za kombinézu.

   Zdvojená deska podlahy se propadla o další patro dolů do rudého ohně v garážích. Martin měl pocit, že si při tak tvrdém přistání snad zlámal všechna žebra. Shora na ně padaly menší kusy podlahy, kusy betonu. Bert z Martina slezl, přidržoval si plandající rukou hasící přístroj a levačkou hasil plameny sápající se na k nim.

   Honza se ani nepostavil a začal vydávat rozkazy: ,,Najděte lano a hoďte jim ho! A vy,“ ukázal na všechny v patře ,,všichni dolů! Může se to tu každou chvíli propadnout.“

  Běžel dolů a do rukou se mu někdo podal lano. V prvním patře zavázal provaz za trubku od topení a naklonil se nad díru.

   Bert pomohl Martinovy na kolena, chytil hozené lano, které už mělo na konci smyčku. Zavázal ho Martinovi okolo pasu a ukázal vztyčený palec Honzovy nad sebou. Začaly táhnout. Martin nebyl nic lehkého a muži měli problémy. Ti na začátku trhali a vzadu už jen táhli. Trhání za provaz však uvolnil z podlahy kus betonu a ten padal dolů Martinovi na hlavu. I přes helmu ho omráčil.

 

   Martin se probudil v nemocnici. Honzu viděl skrz mlžný opar nad sebou. Rozhlédl se a vedle sebe spatřil Berta na posteli se zavázanou rukou v sádře. O kus dál ležel Michal s ramenem a zavázaným bokem.

   ,,Dobrý ráno,“ oslovil ho Michal, Honza se jenom usmál.

   ,,Jak to dopadlo?“ zeptal se Martin Honzy.

   ,,No, žhářství to nebylo,“ušklíbnul se s pohledem na Berta Jan, ,,zdá se, že požár vzniknul samovznícením nejspíš od topení. To prokážou vyšetřovatelé požáru.“

   ,,Ale hlavní je že jsme to uhasili!“

   ,,Tak tohle je happy end,“ usmál se Bert a všichni se společně zasmáli.

   Honza byl jediný nezraněný ze svých kamarádů, tak se s nimi rozloučil a odešel se domů vyspat.

  To byl, ale den, pomyslel si cestou.

 

 

                                                                                                 Napsal :    Dirk Pitt 2006