Ohnisko požáru

   Noční směny na hasičské stanici byly většinou nudné. Muži se dívaly na televizi, jedli chipsy, zapíjeli to kolou nebo kafem. Někteří hráli karty o drobné. Jiní zase opravovali vadné součástky ve vozech a přístrojích. Výjezdy nebyly časté, ale muži se museli udržovat připravení.

   Martin Horn hrál prší s dalšími čtyřmi hasiči u kulatého stolu. Skrz cigaretový kouř hleděl na svoje karty. Srdcová sedmička, chtěl ji tam hodit, mu mohla zajistit vítězství. Co když má Bert taky sedmu, napadlo ho. Risk je zisk, vhodil ji tam. Bert, Michal a dva další se na něj napůl nenávistně podívaly. Martin zase vyhrál.

   ,,Zase vás oškubal, co?“ poškleboval se Honza B. od linky kde si dělal kafe. ,,On má někdy hrozný štěstí.“

   ,,Má ho víc než rozumu,“ přidal se Michal, ale klidně znovu vložil do hry pětikorunu a zamíchal karty.

   Honza odnesl kafe, sedl si s ním do sedačky a spokojeně rozevřel noviny. Nezajímavé zprávy přejížděl jen tak zběžně, sportovní bedlivě četl s nadšením, že jeho oblíbený tým vyhrává tabulku. Zprávy ze světa rovnou otočil na další stranu, až se dostal na novinky z kraje nebo regionu. Zaujal ho jeden článek o hasičském neštěstí.

   Našel ovladač, ztišil hučící televizi. Nikdo mu nic neřekl, protože byly stejně reklamy. ,,Hej bando! Poslouchejte,“   řekl a četl nahlas: ,,Ve večerních hodinách byl ohlášen požár objektu herny a kasina CARE na ulici Nádražní 2. Na místo vyjíždí jednotka z Brna.

Po příjezdu na místo zásahu velitel družstva nařídil dle získaných informací provést průzkum se zaměřením na nalezení pohřešované osoby nacházející se v hořícím objektu. Do své průzkumné skupiny zařadil stržm. Gargulu a vydal se na průzkum. Při snaze zachránit ohroženou osobu došlo k nenadálému celkovému vzplanutí plynů a následnému usmrcení obou zachránců i hledané osoby.

Za svoji statečnost prokázanou při zásahu byli oba příslušníci hasičského sboru Brno vyznamenáni ministrem vnitra medailí " ZA STATEČNOST ".“

   V místnosti bylo ticho, kromě hučící mikrovlnky, nikdo nic neřekl dobrou půl minutu. Cigaretový kouř putoval místností. Pak se rozběhly vášnivé debaty o tom jak by co kdo udělal lépe než ti dva uhořelí hasiči.

   ,,Taky bych chtěl medaili, až tady natáhnu brka,“ prohodil Martin.

   ,,Jenže tahle byla za statečnost. Nevím za co by si ji mohl dostat ty,“ utnul ho Michal.

   Honza vše pozoroval jen napůl. Oblaka modrého kouře halily celou místnost. Z rohu se znovu zesílila televize, znělka posledních zpráv v deset hodin. Ani tyhle drobnosti nevnímal, přemýšlel o tom co před chvílí četl. Vždy je nějaké riziko, říkal si. Znovu zamíchal kafe a jedním douškem ho dopil. Šel otevřít ventilaci, v tom zakouřeném prostředí ho začínala bolet hlava. Postel mu připadala jako nejlepší řešení.

 

   Zelený Seat Toledo přijel k benzínce značnou rychlostí a zprudka zabrzdil. Vystoupil z něj zamračený širší muž s prošedivělými kouty a cigaretou v puse. Vytáhl hadici, otevřel palivovou nádrž, ale zadržela ho čísi ruka.

   ,,Co si to…“ začal, pak si všiml že je to pracovnice benziny. Ovládl se. ,,To nemáte nic lepšího na práci?“

   ,,Pane, jistě víte, že kouření je zde a v okolí zakázané, takže …“

   ,,Paní, podívejte se.“ Hrubě ji odstrčil ruku. ,,Já sem tankoval a kouřil dřív než na vás rodiče zadělali. Takže se teď  seberte a hleďte si svýho.“ Otočil se a nevšímal si jí. Když nasupeně odešla, jen se usmíval pod vousy.

   V tu chvíli se otočil vítr a popel z cigarety vlétl muži do očí. Pálilo to, pustil hadici a ta spadla na zem. Oběma rukama si promnul oči, ale pravačkou zavadil o cigaretu a spálil se. Ta mu vypadla z pusy,odrazila se od boty. Kaluž benzínu od vypadlé hadice vzplanula.

   Oheň ihned postupoval pod auto. Podrážky jeho nekvalitních bot se roztavily a přilepily se k betonu. Muž se nemohl hnout. Vzplanuly mu kalhoty. Nepříčetně řval a mlátil se do nich, neschopen pohybu.

   Nádrž v Seatu výheň pod sebou nevydržela a vybouchla. Muže síla výbuchu odmrštila do benziny skrz hlavní dveře. Hned na to vybouchla čerpací stanice.

   Ohnivý hřib pohltil celou benzinu. Tlaková vlna vymlátila všechna okna na dohled a převrátila několik aut. Chytly nádrže s naftou pod zemí a do okolí vyvrhl další výbuch tunu hlíny a železný poklop, který se zaryl do balkonu nejbližšího paneláku.

   Oheň byl všude.

 

   Zvonění. První dojem po probuzení. Železný zvonek nad dveřmi vydával ten jediný a nejhorší zvuk který uměl. Honza se přinutil vstát. Se zavřenýma očima nahmatal světlo. Jeho tělo tohle dělalo už snad tisíckrát. Navléknout kombinézu. Zapnout. Nasadit boty. Zavázat.

   Běžel chodbou ke skluzným tyčím. Ostatní hasiči běžely vedle něj, mnozí si ještě zapínaly kombinézy. Sklouzl dolů, očima spočítal auta a našel si svoji skupinu.

   Martin na něj čekal vykloněný ze dveří řidiče. Bylo slyšet že na neutrál trápí motory na maximum.

   ,,Máme plno, kámo,“ huhlal přes cigaretu v puse. ,,Vezmi si jiný tágo.“

   Honza vyskočil na stupínek a vyhoupl se na místo druhého spolujezdce. ,,To bys tady přece nečekal,“ zasmál se a dal mu přátelskou ránu do ramene.

   Poslední dobíhal Michal. Zapínal kombinézu a byl rudý v obličeji.

   ,,Zítra platíš rundu po směně!“ posmíval se mu Bert.

   ,,Nech ho. Nevidíš, že si zrovna hověl na záchodě?“ rozesmál se Martin. Přestal se vyklánět z auta a zahodil cigaretu. Dobrá nálada prostupovala celým autem, i když všichni tušily co je za chvíli čeká. Pomalu si zvykly.

   Vysílačkou dostali pokyn. Mohli vyrazit.

   ,,Tak jedem. Ať skončíme akčně!“ vykřikl Martin a zařadil rychlost.

   Všechna červená hasičská auta se dala do pohybu. Rozezněly se sirény, blikala světla. Měsíc svítil koloně na cestu. Začínala další bezesná noc.

   ,,Kluci, až tam přijedeme, dejte si na sebe pozor,“ říkal velitel v prvním autě do vysílačky.

   Honza ve třetím se rozhlédl po kamarádech.

   ,,Tohle ještě nikdy neřekl, že ne?“ zeptal se jeden nováček.

   ,,Ne. Ještě ne. Do háje.“

   Velitel si uvědomil, že vnesl do té dobré nálady napětí. Sám toho moc nevěděl, ale rozhodl se jim to říct.

   ,,Určitě chcete vědět co se stalo.“ Nechal za větou mezeru a pokračoval. ,,Nouzová linka 112 nám ohlásila výbuch benzínové pumpy. Prý je tam pěkná spoušť. Nic bližšího nevím, ale jedou nám na pomoc hasiči z půlky kraje. Budeme tam první. Budeme hasit. Uzavřeme přístup na tři sta metrů od benziny a odneseme zraněné. Rozumíte?“ Velitel po vydání rozkazu ze zvyku dával řečnické otázky. Nikdo mu nikdy neodpověděl.

   Martin zaryl prsty do volantu. Honza se díval z okna na míjející světla lamp. Bert si v hlavě shromažďoval nápady a teorie, proč a jak se to mohlo stát. Michal si pevně utáhl helmu pod bradou. Nikomu nebylo do řeči.

   ,,Radši bych nosil ty raněné,“ prolomil ticho nováček.

   Martin ho zpražil pohledem. ,,Raněnej jseš když tě postřelej. Zraněnej budeš když nebudeš zticha.“

   ,,Rozhodne velitel, kdo se bude starat o zraněné,“ vysvětlil Michal jako by Martina neslyšel.

   Většina mladých si pustila fantazii z uzdy. Představovali si vybuchující nádrže a mračna tmavého dýmu. Ti starší a zkušenější měli obrázek jasný. Nechat naftu dohořet a posbírat těch pár zraněných a popálených. Pravda měla od všeho trochu.

 

   Přijeli na místo výbuchu. Nikdo z nich ještě nikdy nic podobného neviděl.

   Železný pokop zabořený v panelovém domě, auta, bez předních skel, kol a převrácené se povalovaly jako pomníky té zkázy kolem. Plameny šlehající ze země do výšky čtyř metrů a rozpadlá plápolající budova benziny. Plno silně popálených lidí motajících se okolo toho všeho.

   Doprava se z poloviny zastavila, jen odvážní řidiči projížděli dál kolem jako by se nic nestalo, ostatní se rozhodly moudře pro objížďku. Zvědavci se scházely v hloučkách a jen někteří šli na pomoc zraněným.

   Hasiči zaparkovaly po obvodu pomyslného kruhu okolo hořící benziny. Velitel rozdával rozkazy.

   ,,Je nás tu na všech no dost, jak koukám. A ještě přijedou posily. Takže, první družstvo…“

   Honzova třetí skupina měla zajisti přenos zraněných na jedno místo než přijedou sanitky.

   ,,Zdá se, že se ti přání vyplnilo, budeš nosit ty svoje raněné,“ říkal Martin nováčkovy, zatím co si odkládal nepotřebné věci na hašení z kombinézy. ,, Dej mi vědět až nějakého najdeš. Myslím že tu jsou ale popálený. Nevadí?“

   Bert se otočil. Vadilo mu jak Martin do nováčka ryl. Chtěl něco říct, ale Michal ho odtáhl za kombinézu trochu stranou.

   ,,Všichni jsme si tím prošly, nezapomínej. Dostávaly jsme víc než on, kromě toho chtěl Martin hasit, ne nosit. Ten mladej se otrká a zapadne sem,“ řekl rychle. Bert přikývl.

   Honza mávl na Martina aby mu šel pomoct odnést jednu popálenou ženu v bezvědomí. Měla ohořelé vlasy, obočí ani řasy už neexistovaly. Z rány na hlavě jí tepala krev. První pomoc dostala od Honzy, ale protože obvazy nepatřily do základní výbavy, mohly jí jen rychle odnést do bezpečí.

   Michal utíkal k sedícímu muži. Seděl si na patách a svíral si hrdlo. Zastavil u něj, pravačkou odstrčil jeho ruce, levačku mu opřel o záda, aby měl proti tlak a muž nespadl. Prohlédl krk, ale byl beze šrámu. Na levačce však ucítil teplou, lepkavou tekutinu. Krev.

   Muž měl v zádech zaražen střep, výbuch ho musel vymrštit. Michal neměl žádné potřebné vybavení na ošetření. Střep musel proniknout skrz pravou plíci, muž nemohl skoro dýchat. Z koutků mu kapala krev. Za chvíli se utopí ve vlastní krvi.

   Michal utišoval muže, který na něj třeštil oči, a mával na Berta aby mu pomohl. Ten s sebou měl i nováčka.

   ,,Veliteli! Máme tu vážně raněného muže. Nemůže dýchat. Kdy tu bude ta sanitka?“ zvýšil hlas do vysílačky.

   Než velitel odpověděl, přiběhli udýchaní Martin s Honzou. Měli jen kombinézy, zbytek jim znepříjemňoval rychlý pohyb mezi zraněnými.

   ,,Vydržte! Už je na cestě. Nehýbejte s ním, bude mít zvláštní odvoz,“ zapraskal velitel ve vysílačce.

   ,,Tak si ho našel,“ ozval se Martin a poklepal nováčkovy na helmu.

   ,,Koho?“

   ,,Svého raněného,“ odpověděl. ,,Hlavně se teď postarej aby to přežil než přijede saniťák. My jdeme dál,“ dodal. Strčil do Honzy a běžely.

   Žena sedící na kraji vozovky nepříčetně řvala a držela se za ruku. Byla v šoku, nereagovala na slova ani na doteky. Jen řvala. Střep jí trefil do dlaně, stále tam byl. Měla docela štěstí. Honza se jí snažil ruku zavázat, ale trhala se mu. Po páté už to nevydržel a vlepil jí hřbetem ruky facku jako hrom. Žena se přece jen zklidnila. Odvedl jí k cisternám, kde si sedla zabalená do dek. Ruku si stále držela.

   Martin mezitím pokračoval k popálenému staršímu muži. Ošetřoval ho a přes jeho rameno sledoval zápas svých kamarádů z prvního družstva s neústupným ohněm. Nesměli ho nechat postupovat k další nádrži, nebo k parku, co byl opodál. Z ohně stoupal černý kouř vysoko do nebe. Nehořelo dlouho, ale mrak dýmu zahalil čtvrt viditelné oblohy. Bylo časně ráno, slunce překonalo panelové domy, zalilo svým teplem zbořenou benzinu a spoušť okolo ní. Modrá obloha kontrastovala s černočerným kouřem. Druhé družstvo prohledávalo a hasilo  trosky zničené benziny.

   Popáleného muže podpíral cestou k autům, když zaslechl zvuky blížících se sirén, sanitky.

   ,,Máte tu odvoz, pane,“ usmál se.

   Jedno z hasičských aut se pohnulo stranou, uvolnilo tak místo pro průjezd sanitek. Ty ihned zastavily u prvního hloučku zraněných, kterou shromáždila Honzova skupina. Druhá naložila napřed muže se střepem v zádech. Třetí a čtvrtá vzaly zbytek.

   Martin nakládal muže s popáleninami. Přiskočil k němu nějaký mladík v černé mikině a kšiltovkou obrácenou do zadu. Snažil se pomoci. Martin si toho vážil, ale on tu neměl co dělat.

   ,,Hej,“ zvolal několikrát než se mladík otočil. ,,Běž za tu pásku, tady nám nepomůžeš.“

   ,,Dobře, ale chtěl sem. Nemam co dělat než půjdu do školy, je moc brzo.“

   ,,To je. Tak se běž třeba domů ještě vyspat.“

   ,,Ne. Chci to všechno vidět. Kdy myslíte, že ta nafta přestane hořet?“

   ,,Hele nevim. Tohle zažívám po prvý, ale tak na půl dne to ještě vypadá než vypadneme.“

   ,,Děkuju,“ mrkl na něj kluk. Sanitky odjížděly, když odjela poslední vjely vozy policie.

   Kluk se otočil na podpatku a jakoby zmizel.

   Martin zahlédl Michala jak odnáší nějakou menší ženu do další sanitky, šel mu pomoci.

   Honza s Bertem vytahovaly ošklivě pomláceného muže z jeho vozu. Ten byl převrácený na střeše s ulomenou přední nápravou.

   Muž ošklivě krvácel z hlavy, ramene, které měl přinejmenším vykloubené, a z levé nohy. Honza zkusil otevřít dveře, šli ztuha jen do poloviny. Několikrát se o ně opřel, ale pak mu došla trpělivost. Ukopl je. Muž ležel zkroucený jak hadrový panák vzhůru nohama mezi střechou, volantem a sedačkou.

   Bert mu odstrčil ruku. Aby ho mohly opatrně vyndat musel dát volant a sedačku do správné polohy. Po chvíli se mu to konečně povedlo. Muže položily před auto, jeho polámané končetiny nepřirozeně ležely vedle něj, jako by nebyly jeho. Byl v bezvědomí, ztěžka dýchal. Musel mít vážná vnitřní zranění, ale plíce se zdály být v pořádku. Stejně potřeboval doktora, jako sůl.

   Michal odnesl s Martinovou pomocí ženu. Sedli si na jeden z vozů, Michal odněkud vytáhl dvě láhve s vodou. Nemluvily. Dali odpočinout nohám i mysli.

 

   Mladík s kšiltovkou se nepozorovaně připlížil k benzíně. Zezadu nevypadala moc zničená. Věděl, že tam byly naskládány kanystry s benzínem. Tlaková vlna, ale několik barelů a kanistrů vyhodila dost daleko, aby hasiči nějaký přehlídli.

   Dva takové našel. Rychle je sebral a zmizel.

   Měl šílený nápad. Byl by to zázrak, kdyby to vyšlo. Ale zkusit se má všechno.

   Utíkal postraními uličkami, potichu se plížil kolem vrat, kde věděl že spí psi. Před chvílí svítalo, takže se slunce ještě nedostalo všude a mrak kouře mu zlepšoval šance, že zůstane nespatřen.

   Vykoukl z uličky. Okna jeho školy mu odrážely slunce do očí. Chvíli čekal. Mrak dýmu se posunul. Mohl vyrazit.

   Připravil si zapalovač.

 

   ,,Už nevidím nikoho kdo by potřeboval moji pomoc. Co ty?“ řekl Michal.

   ,,Vidím,“ odpověděl Martin. „Honza s Bertem. Támhle u toho auta,“ ukázal.

   ,,Ti to zvládnou. Už k nim běží saniťák s nosítky. Támhle u dalšího auta,“ ukázal Michl a loknul vody.

   ,,Hele, jestli už jsme skončily, jdeme pro hadice a pomoct prvnímu!“

   Martin už se zvedal, Michal ho však chytil za pásek.

   ,,Není nutný. Velitel si to mašíruje přímo k nám,“ řekl Michal zastřeným hlasem.

   A skutečně, velitel si je všechny zavolal k sobě. Vypadal unavený a nejméně o deset let starší.

   ,,Kluci, volali mi ze stanice. Někdo zapálil školu, je to odtud tak pět set metrů. Udělali jste tu nejméně práce, tuším, že máte chuť hasit. Jeďte tam, vezměte si jedno auto. Honzo, je to na tvoji zodpovědnost,“ řekl velitel a odešel.

   ,,Slyšeli jste? Zabalte si všechno co poberete, jedeme do dvou minut,“ vykřikl.

 

   Kluk seděl na obrubníku. Škola předním ještě ani moc nehořela. První barel hodil sklepa a další do prvního patra. Ve sklepě byly ale kotle a trubky od topení, brzy to chytne, říkal si.

   Zaplavoval ho šťastný pocit, připadal si, že vykonal něco ohromného. Euforie ho zaplavovala.

   Ten šťastný pocit zkazil jeden zvuk. Byl jako hřebík do hlavy.

   Hasičské sirény.

   Zpoza uličky se vyřítilo červené auto. Zastavilo před školou. Kluk se nestihl včas vzpamatovat.

 

   Martin seknul volantem doprava a zastavil před školou. Plameny olizovaly zatím jen okna do sklepa a okno v prvním patře. Na obrubníku před školou seděl kluk se kšiltovkou.

   Vyskákaly ven s hasícími přístroji. Kluk se zvedl, klopýtal pryč.

   ,,Žhář!“ vykřikl Bert. Nováček za ním vyběhl, odhodil cestou helmu a hasící přístroj.

   Honza, Martin, Bert vběhli do školy. Michal měl hadici a stříkal s ní do sklepa. Vše vypadalo jako rutina.

   Martin se dolů dostal jako první. Dveře od kotelny byl zamčené. Několikrát do nich kopnul. Potom se do nich opřeli s Bertem. Rameny se zabořily do dveří, ty povolily a práskly s sebou do stěny.

   Z místnosti se najednou vyřítila stěna ohně. Otevřením dveří oheň dostal konečně vzduch nutný k šíření. Výbuch plynů zahalil oba hasiče a zastavil se přímo před Honzou.

   Ten jen nevěřícně zíral na to co se právě stalo. Hasícím přístrojem pokropil oba kamarády a za nohy táhnul nejdříve Berta pak i Martina ze sklepa. Přišel mu na pomoc Matěj. Martina si přehodil pres záda a vyběhl ven. Tam je oba položily.

   Černé obličeje od dýmu. Místy červené popáleniny, jinak nic horšího. Honza si kleknul vedle nich. Zbytek týmu vniknul dovnitř, aby bojoval s ohněm.

   Bert otevřel oči, když mu Honza přitiskl dýchací vak na obličej. Zakašlal se, ale jinak byl v relativním pořádku. Honza se přesunul k Martinovy, Matěj mu přitiskl dýchací vak na obličej. Pomáhal mu dýchat.

   ,,Tak jí přece možná dostane,“ řekl Matěj.

   ,,Co?“

   ,,Tu medaili za statečnost,“ usmál se Matěj.

   ,,Tenhle všivák že by dostal medaili?“ řekl Honza a praštil Martina do hrudi.

   To stačilo. Martin se narovnal, otevřel oči a zakuckal se.

   ,,Ten všivák by si jí zasloužil spíš než ty,“ řekl jako by nic. Na ráz vypil celou láhev vody.

   Martin s Bertem dostaly deky a museli se posadit vedle. Zbytek týmu pod Honzovým velením hasil plameny. Nováček se najednou zjevil jakoby nic z postraní uličky, za límec držel toho kluka. V tom spěchu na něj zapomněli.

   Martin se podíval na mladíka, poznal kluka co mu chtěl pomoct u sanitek. Radši nic neřekl a jen zakroutil hlavou.

 

   Za hodinu a půl Honza všechny svolal před vůz na kde seděli Martin s Bertem. Uhasily oheň v prvním patře i v kotelně.

   ,,Jedem na stanici. Tímhle nám skončil pracovní den,“ řekl Honza.

   ,,Jedem domů, za svými ženami a milenkami,“ vykřikl Martin.

   ,,Prosim tě,“ rozesmál se Bert. ,,Ta tvoje tě teď ani nepozná. Vypadáš hrozně.“

   ,, Hele Franklnštajne, ty taky nevypadáš nejlíp a nic ti neříkám,“ rozesmál se Martin.

   ,,Nasedat. Jedem!“ utnul hovor Honza. ,,Pošťuchovat se můžete v autě.“

   Červené auto odjíždělo. Minulo se s policejním které vezlo mladíka s kšiltovkou. Začínal další normální den.

 

 

 

 

                                                                                 Napsal:                   Dirk Pitt  2007