Strach o

Jedna z mých slohovek Není to tak úplně povídka.....ale já nevim...automatický text nebo co....

Okna se zavřela. Rychle. Ale neozvala se žádná rána. Bylo ticho. Všude kolem. Ticho, ze kterého praskaly ušní bubínky. Jako kdyby celý svět oněměl.

Jako kdyby se rozdělil.

Jeden svět jsem já a pak ten zbytek.

Bylo toho na mě moc.

 

„Davide!“

Probudil jsem se. Nastala chvilková dezorientace……

„Veroniko!“

V tu chvíli, kdy jsem se na ni podíval, oslovil ji a mohl se jí dotknout, jsem byl najednou neskutečně šťastný.

Miluji ji.

Ale najednou jsem si uvědomil, kde jsem a proč……

 

Okna se zavřela. To nádherné světlo, jež mě probudilo….zhaslo. Je to, jako když nutíte člověka trpícího hladem přihlížet žranici.

Mnohokrát jsem si myslel, že jsem zoufalý, ale nebyl jsem. To jsem teď. Já vážně nevím, jak dál.

Pro Pána Boha!

 

„Vypadni!……Vypadni vodsud, kurva!“

Veronika se rozbrečela, ale odešla.

Když zavřela dveře, dolehla na mě totální deprese. Byl jsem úplně na dně.

Ale…..nemůžu nic dělat….

 

V zápěstí zelené nitě

Utéct pryč – rychle a hbitě

Utéct ze života, ze světa

ze špíny, z hnusu

roztrhat všechno na tisíc kusů

minulost opustit

zabouchnout dveře

Vzdát se víry a podlehnout nevíře

Nevíře v sebe

Nevíře v nebe

v peklo

v tenhle svět

a nejde

nejde vzít to zpět

 

Vzbudil jsem se za dva dny. Zdopovali mě. Přišla lékařka.

„Fyzicky už jste v pořádku…….Takže teď už záleží v podstatě jen na vás. Vím, že mi asi neodpovíte, přesto se ale zeptám…“

„…proč?“ doplnil jsem a ona přikývla.

Já jsem jí na to odpověděl. Řekl jsem jí všechno. Jak strašný je poznání. Když dítě vyrůstá, všichni jsou k němu tak hodný. A pohádky – bílý dobro, černý zlo….and the happy end……..a pak přijde zlom a vy zjistíte, že je to všechno jinak. Všechno, všechno se vám zhroutí a ta poslední větev, které se držíte, se zlomí. Poznáte, že vždycky předtím mohlo být hůř, ale teď, teď jste úplně………………

Podíval jsem se jí do očí, ve kterých se mísilo porozumění a soucit pod maskou profesionalismu.

Nic neříká. …..Asi čeká, že něco povím já.

„Chci na psychiatrii……Momentálně se tam nehodlám vrátit…….Myslim ven. Taky nechci nikoho vidět……Nebo spíš nechci, aby někdo viděl mě…..hlavně ne Veronika. Řekněte jí, že…..že je mi to líto….a…..že ji mám moc rád.“

 

Ještě jsem ji poprosil, abych byl sám. To je to, co teď potřebuju. Jenom přemýšlet. O sobě, o světě. Křičet do zdi. Mlátit do stěn. Dostat to ven a nikomu neublížit.

 

Okna se pomalu otevírají a paprsky světla osvěcují roh místnosti a já se bojím do něj pohlédnout.

 

Jsou tři možnosti, jak tohle skončí. Buď tu strávím zbytek „života“, nebo se „vyléčím“, anebo……………………konec.

---