Tutovka

 „Hm, tohle je teda paráda,“ obdivoval Olda naleštěnou stopětadvacítku, vystavenou za výlohou prodejny Motor-Honda. „Trkvas, nečum furt po těch babách a pojď se taky podívat.“ „Co tó?“ „Povídám, abys nečuměl po kozách a šel sem, ty poleno jedno hluchý.“ „Hezkýý, tohle tak mít doma v garáži,“ rozplýval se nad motorkou také Trkvas. „Děláš, jako by jsi měl nějakou garáž,“ ušklíbnul se Olda. „Dyť já myslel jako kdyby…“ „Není žádný kdyby,“ přerušil Trkvasovy úvahy Olda, „místo těch keců raději vyklop, kolik máš doma v prasátku, ta mašina musí být naše,“ kývnul Olda směrem k výloze. „Prasátko nemám a prachy už vůbec ne,“ zachmuřil se Trkvas. „Nekecej, fotr ti přece dává nějaký kapesný. Něco musíš mít ulitý.“ „Prdlajs kapesný, fotr mi dá tak akorát sem tam po tlamě… kdepak prachy, ty buď prochlastá nebo narve do automatu. Řekni tomu svýmu.“ Olda se rozesmál. „Jó svýmu… ten se ukáže doma jednou za půl roku.“ Olda zvážněl, vypadal, že usilovně přemýšlí. „Musíme na to jinak kamaráde,“ řekl po chvíli. „To by mě teda zajímalo jak?“ zapochyboval Trkvas. „O něčem bych věděl…“ Olda se znova zasněně podíval směrem k výloze…

„Říkám, je to tutovka, kamaráde. Teď v noci tam není ani noha,“ přesvědčoval Trkvase o svém skvělém plánu Olda. „No, já nevím, mně se to moc nelíbí… vždyť to smrdí kriminálem,“ díval se na Oldu rozpačitě Trkvas. Olda vzhlédl utrápeně k nebesům „Pamatuj, Trkvas, v životě platí jedno jediné pravidlo: kdo se bojí, ten co?“ Trkvas mlčel, zíral na Oldu s otevřenou pusou, netušil, jak je na tom ten, kdo se v životě bojí. „No tak, Trkvas,“ zkoušel to Olda znova, „kdo se bojí, ten co?…“ Trkvas jen krčil nejistě rameny, ústa měl pořád otevřená dokořán. „Kdo se bojí, ten přece sere v koutě, Trkvas,“ dopověděl své velké moudro Olda a kroutil přitom nechápavě hlavou, jaké že to hovado natvrdlé mu osud přidělil za kamaráda…

„Je to lehké jak facka, tadyhle tím klackem vytlučeš výlohu, vlítneš tam, vemeš kasu a padáme. Tohle by zvládlo i mimino,“ sděloval Olda Trkvasovi podrobnosti plánu poté, co dorazili na místo. „Proč já? Proč ne ty? A co teda budeš dělat ty?“ „Ježišmárjá, Trkvas, nedělej furt blbýho. Proč asi. Protože ty máš větší sílu a já musím dělat zeď, už to chápeš?“ „Zeď?“ Po téhle Trkvasově otázce Olda zapochyboval, může-li mít s takovýmhle lidským materiálem jeho do detailu promyšlená akce naději na úspěch… Olda stál u silnice, vedoucí k malému obchůdku potravin za městem. Rozhlížel se na všechny strany, zatím všechno vycházelo, nikde ani noha, auto taky žádné v dohledu. Začínala mu docházet trpělivost, Trkvas se už snad pošesté snažil rozbít skleněnou výlohu, ta ale pořád odolávala. „Dej to sem a padej hlídat, kdybys viděl policajty, tak houkni.“ Zpocený Trkvas předal kamarádovi klacek a s pocitem viny zamířil k silnici. Olda se podíval na klacek, pak na výlohu. To přece není možný, že by to tímhle nešlo rozflákat. Asi to potřebuje ten správnej nápřah. Olda se snažil zaujmout optimální postoj, nohy pořádně rozkročené, těžiště přenesl o něco málo níž, pokrčil kolena. Uchopil klacek pevně do obou rukou a pomalu opsal ve vzduchu zkušební oblouk. Lehce se dotkl klackem výlohy. To je ono, člověk na to musí jít s fortelem… Stačí jen pořádně napřáhnout… Olda se podíval nahoru za klackem, mírně vystrčil jazyk a přivřel oči, v duchu viděl okolo sebe plno skleněných střepů bortící se skleněné tabule…

„Fízlové!!“ zařval Trkvas těsně předtím, než se Olda rozhoupal k ráně. Olda neváhal, odhodil klacek do křoví a vyrazil tryskem do pole. Trkvas běžel za ním. Uháněli jako o život, za malou chvíli stačili uběhnout více než kilometr. Olda musel zastavit, nemohl popadnout dech. Podíval se směrem k obchodu. Nikde nikdo, po policajtech ani vidu ani slechu. „Trkvas, já tě zabiju, kde máš ty policajty?“ Trkvas koulel očima, nic nechápal. „To není možný…já viděl světla…“ Pomalu začalo svítat, u obchůdku s potravinami zastavila pekařská dodávka, Olda věděl,  že jeho pečlivě promyšlený plán, ztroskotal…

„Dneska to vyjde, cítím to v kostech,“ povídá Olda Trkvasovi. „Máš čepici?“ Trkvas přikývnul. „Výborně, tak si ji nasaď a jdeme na to. Věř mi, tohle je tutovka.“ Trkvas se tentokrát neopovážil odporovat, cítil vinu za včerejší nevydařenou akci. „Půjdeš první,“ vysvětloval Olda dnešní zbrusu nový plán. „Čepici si musíš narazit co nejvíc do očí. Na téhle pumpě stejně nejsou kamery, ale jistota je jistota. Vpálíš tam a houkneš na toho dědulu: Tohle je přepadení, naval prachy… on se posere, vysolí ti kasu …“ „A padáme,“ pochopil správně Trkvas. „Jo, přesně tak…padáme. Na, tohle si vem.“ „Co to je?“ „Co by, dětská pistolka. Myslíš, že ti ten dědula strčí ty prachy do chřtánu jenom pro tvůj neodolatelný šarm?“ Trkvas si prohlížel malou, plastovou atrapu revolveru. „Aha,“ řekl jenom a raději se už na nic nevyptával.

Trkvas pomalu otevřel prosklené dveře čerpací stanice. Volnou rukou si už tak naraženou čepici zarazil ještě více do čela. Třásl se po celém těle, bál se, hrozně moc se bál. Kdyby nevěděl, že má v zádech Oldu, okamžitě by se otočil a utíkal by pryč. Naposledy se zhluboka nadýchnul, sáhl za opasek pro revolver a skočil doprostřed místnosti. „Tohle je přepadení, naval prachy!“ namířil zbraň na muže sedícího za pultem. „Chrr, chrr,“ Trkvas sklonil revolver a udiveně se podíval za sebe na Oldu. „Ty vole, on chrápe.“ Olda málem spráskl ruce prosebně k nebi. „Uhni,“ vytrhl Trkvasovi revolver z ruky a odstrčil jej stranou. „Budíček!! Tohle….“ Děda za pultem se probral, nádherně se na Oldu usmál a zeptal se: „Budeš si přát, chlapče?“ Olda rychle skryl plastovou atrapu pod bundou. „Ja…ja...já, já bych,“ Olda se rozhlížel kolem sebe, „já bych chtěl jedny malborka,“ dokoktal. Děda natáhl ruku a vylovil z regálu cigarety. „To máme rovných osmdesát korun českých,“ usmál se znova na Oldu. Olda hledal po kapsách peníze. Našel všeho všudy čtyřicet korun. Podíval se na Trkvase. „Nemáš čtyři pětky?“ Trkvas vzdychnul a po důkladné prohlídce svých děravých kapes vysázel požadovaný obnos na pult…

„Ty, Oldo, co myslíš, kolik budem muset vyházet hlíny, než si na tu mašinu vyděláme?“ Olda vyhodil z výkopu ještě jednu lopatu, pak se opatrně narovnal a setřel si z čela čerstvý pot. „Hodně, Trkvas, hodně...“ „Hej, vy dva!“ zařval nedaleko stojící mistr, „jste tady na práci nebo na kecání? Vás mi tady byl čert dlužnej, pracanti!“ Olda pořád zamyšleně stál, řvoucího mistra ignoroval. „Ale řeknu ti, Trkvas, o něčem bych věděl… a je to opravdu tutovka…“