Když jsem se narodil

každá doba má své hrdiny... "vzpomínky na cestě ke konci či k začátku jsou někdy mlhavé a jindy mnohem ostřejší" ...setkávají se v nesmrtelnosti

Když jsem se narodil,

otcovi oči zavalily slzy,

pár dětí rozbilo skleničku od hořčice,

její skleněné střepy dopadaly

na nigerijská města,

zatímco

sovětský psi si navzájem olizovali

řitě,

tajně zahrabali dar Brežněvova lidu,

kamelot v Kremlu zaklepal srpem

o rám svého bicyklu

a podal jej celý zrezlý Husákovi,

tak jako kladivo,

jehož násada

v pozadí studené války neodvratně hnila.

Za celá ta léta

rudé vlajky vlály podél

jarní Vltavy,

každým rokem bledly

stejně jako semišové botky

Reagana, nikdo nevěřil té jeho šachové partii

s Alzheimerem,

i Funesovo srdce dotikalo,

východní zima se vkradla do našich

domovů,

Děda mráz přivezl banány

a totalitně je rozdával

straníkům.

 

Když jsem se narodil,

už i Seifert si omýval ruce

kopretinovým mýdlem

a myslel na Nobela,

Indové nelenily a masově

najížděly na papírové zdi Amritsaru

a zatímco dětské ručičky dychtivě sahaly

po chlebu,

pyšné Veněry dosáhly orby Venuše,

masochistický Jakeš si předepisoval

svůj idylický projev,

legendu mezi legendami,

symbol absurdity své doby,

snad se nechal inspirovat Trumanovou

nešťastnou genezí nové vlny americké politiky,

snad akumuloval silnoproudou

imperialistickou doktrínu demokracie,

předepsal noty Bushovi mladšímu,

který se naučil hledat osud svého státu

v lógru

diktátorské kávy,

kynout při pohledu na ohořelá sousoší

makety svých dvojčat,

lovit samaritánsky smečky lidských duší

a zpovídat se tomu svému Bohu,

v opilosti mocí natvrdlý,

věčnou

marionetou cizí inteligence.

 

Když jsem se narodil,

slunce ještě hřálo

a v kamnech charty

se topilo Rudým Právem,

lízal jsem tvarohové nanuky

a pořádal bitvy plastových vojáčků,

prolézal pavlačí a vnitřními bloky

baráků šedivé metropole,

každý den byl jenom můj,

tak jako křiklavé sukně

děvčat,

dráždily nám oči, odhalovaly

kolena a my jen tupě zírali a snili

o netušených možnostech

lidského těla,

o sametových hrách

a

paradoxech lásky.

 

Když jsem se narodil,

měl jsem ploché nohy a mé titěrné ruce

objímaly

Vesmír,

nic jsem nevěděl

a přesto jsem byl plnější

než dnes,

s každým dnem mé vjemy

absorbovaly život,

tvořily představy a

transformovaly své bázlivé touhy.

 

Když jsem se narodil,

neměl jsem plnou hlavu vlasů,

neholil si hrudník,

nechodil sbírat slzy do ulic,

neakcentoval smysl života,

nesliboval nesplnitelné.

 

Když jsem se narodil,

celý svět se smál

a já to uměl

s ním.

---