A tak se To stalo

Pan Bubbles byl onoho času zaměstnancem americké armády a jeho funkce spočívala v tom, že kontroloval ten pověstný červený knoflík, který řídí odpalovaní raket s jadernými hlavicemi. V pátek 13. dubna přibližně v pět hodin odpoledne zrovna přemýšlel o tom, jak se těší, až si motorovou sekačkou pokosí svůj parádní anglický trávník, na který byl tak velmi pyšný. Když v tom ho něco chytlo za rameno a do ucha mu vykřiklo: „Baf!“

To byl Bubblesův kolega Plip, který chtěl udělat legraci. Ale smích ho hned přešel, když viděl, na čem Bubbles drží ruku. Jakmile si to uvědomil i Bubbles, vyděsil se ještě víc. A pak, že pátek 13. není smolný den. V nebi i v pekle v tem okamžik všichni jen protočili oči v sloup.

Vše šlo ráz na ráz. Americká jaderná raketa zasáhla Moskvu. Rusové poslali několik atomových balíčků na Ameriku a pro jistotu pár i na západní Evropu. A nutno dodat, že jednu speciálně na Švýcarsko. Švýcarům to vyrazilo dech.

Čína, aby nezůstala pozadu, zaútočila na Indii, protože jim začala nebezpečně konkurovat v oblasti výroby všelijakých laciných krámů, které si lidi tak rádi kupují. Indové ve stejném duchu poslali pár jaderných pozdravů Číně a několik i Pákistánu. Tři nejbohatší muslimské země, které si mohly atomový arzenál dovolit, vyjádřily své pohoršení a daly příkaz k odpálení raket na Izrael. Nestačili se divit, když zjistili, že inženýři, kteří byli zaměstnáni v provozu jejich sil, byli převlečení Izraelci. Sihút Dabra, který tou dobou v hlavní základně jaderné výzbroje uklízel a tajně poslouchal The Beatles, dorazil až ke stolu, kde bylo krásně naleštěné zelené tlačítko s bílým půlměsícem a hvězdičkou (Saudo-arabský generál, pod jehož patronátem se základna stavěla, byl tradicionalista) a na něm nalepený žlutý papírek s nápisem: „V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEMAČKAT!!!“ Zmáčkl. Izraelci si mnuli ruce. Raketám upravili směr na hlavní města Saudské Arábie, Íránu, Íráku, Sýrie a Súdánu.

Venezuelský diktátor, který na obrovské obrazovce sledoval jaderné řádění, zvedl červený telefon, jak jinak, a zařval: „Odpalte rakety!“, z druhé strany se mu ozval otrávený hlas: „Sice vás chápu, šéfe, ale žádný rakety nemáme.“ Diktátor práskl sluchátkem, nabručel se a s nikým se už nebavil.

Většina lidí zemřela. Pan Bubbles a pan Plip byli sice jinak dobří lidé, milující otcové, věrní manželé, a jistojistě by se dostali i do Nebe, ba už byli i u svatopetrské brány, jenže Petr je gestem ruky před vchodem zastavil a důkladně si je měřil pohledem, který pak porovnával s jakýmsi papírem, který měl v ruce. Přibližně po půl minutě ( i když na věčnosti ,kde není čas, se to špatně odhaduje), pokynul dvěma andělům-vyhazovačům, kteří svojí muskulaturou rozhodně budili respekt, a ti je vyhodili do Prostoru směr Peklo. Bylo to proto, že Bůh je odmítal pustit do své zahrady, když mu zkazili jeho plány. Chtěl udělat konec světa ve velké parádě, které andělé pochopili jako „velkou bitvu, kde se budou v brnění mečovat s pekelňáky a taky tam budou draci a pak to celý bouchne“ a v pozadí mělo hrát něco jako heavymetalová hudba. Měl to být „obrovskej krvák“ a vítěz by získal lidstvo na svou stranu. Jenže teď nějací dva pitomci, pomyslel si Bůh, mi zkazili celou legraci. Podobně jako venezuelský diktátor, který také skončil v pekle, jelikož se udusil rybí kůstkou, což se v Nebi klasifikovalo jako sebevražda, Bůh našpulil rty a po napomenutí Gabriela, aby nezlobil, po něm hodil svůj kyblíček a pak i pěkným božským padáčkem lopatičku a celý nebeský den se s nikým nebavil.

A tak to tedy bylo. Roky míjely desetiletí, desetiletí míjela tisíciletí a když minulo i to třetí lidé se opět pomalu začínali objevovat na povrchu zemském. První krůčky byly nejisté, tak nejisté jako když vběhnete plni očekávání nutkavé touhy do bílé kachlíčkované místnosti a teď nevíte, které dveře jsou na pány a které na dámy. Z události, která konec světa zapříčinila, se stal mýtus, podobně jako kdysi z potopy. Lidé po tu dobu tak nějak přežívali v temnotě podzemí a jednoho dne po třech tisících letech od katastrofy se stalo, že jeden z přežívajících se naštval na nedostatek osvětlení a s mnoha dosti vulgárními nadávkami, zvláště po tom, co se ošklivě udřel do malíčku u nohy, vystoupal na povrch. Před sebou viděl nedozírnou sněhovou poušť, navíc bylo zataženo a foukal silný vítr. Neshledal v tom nic zajímavého a pádil zase pod zem, kde bylo alespoň trochu teplo.

    V nebi, kde se Bůh už konečně umoudřil, začali přemýšlet, co dál. Boha nechali, aby si v klidu hrál. Po tom, co stvořil vesmír, svět, anděly, lidi, zvířata, noc, den, prostě vše, si řekl, že by mu menší dovolená neuškodila. A jak by lépe mohl trávit dovolenou než jako tvoreček, jehož starosti se redukují na problém, jestli, když se do toho rybníčku vyčůrá, dostane na zadek, nebo ne. Musíme dodat, že jednou se mu to velmi lstivě (když seslal oheň na Sodomu a Gomoru a odpoutal tak pozornost) podařilo a měl z toho děsnou radost, i když se cítil trochu provinile.

    Andělé se sešli v obrovském chrámu v antickém stylu,  to byla totiž jediná doba, kdy se jim téměř plně podařil prosadit jejich vkus, zbytek byl buď dílem pekla – například románský sloh, s nedostatečným prosvětlením vnitřních prostor, a hlavně baroko, což v nebi považovali za krajní nevkus,  anebo kombinace – renesance.

Za ten čas zapomněli mnoho věcí a v podstatě začínali od začátku… (pokračování příště)