Budu ti zpívat

Budu ti zpívat.........

„Tak, sluníčka naše, kdo je po svačince, může se jít oblékat do šatny. Dnes jdeme na vycházku do lesa. Podíváme se na zvířátka, budeme hledat nejhezčí barevné listy...,“ řekla zvučným hlasem a šibalsky se rozhlédla po tvářích předškoláků.

„Jé, jé, to je žůžo, začaly výskat a tleskat nejstarší, šestileté děti, které se již netrpělivě ošívaly na židličkách. Potom se rozběhly jako pytel blešek k chodbě.

„Jen pomalu, les nám neuteče. A nezapomeňte na bundy a čepice,“ houkla k šatním skříňkám, „dnes tam pořádně fouká.“

Potom se ostřížím zrakem rozhlédla po jídelně. Pár opozdilců s očima na dveřích dojídalo poslední sousta. Jen Vojta seděl s rukama rozloženýma na stolku a bez zájmu zíral na krajíc s jediným otiskem svých mléčných zubů.

Olina zpozorněla. Ten chlapec se jí v poslední době nelíbí. Je zaražený, nemluvný, až smutný. Kam se poděli ti dva veselí čertíci, kteří mu vždycky vykukovali z tmavých sametových očí, když jí vyprávěl, co všechno mu maminka koupila a kde byli v sobotu na výletě.

„Vojtíšku, jestli už nemáš chuť a nechceš ten chleba, tak jej odnes na okýnko paní školnici,“ řekla vlídně a jemně zabořila prsty do ježka z černých vlásků.

„A nebolí tě bříško?“ dodala a sklonila se až k dětskému oušku.“

„Ne,“ zavrtěl oživle hlavou a poslušně odkráčel s jídelním táckem k přepážce, zaplněné použitým nádobím.

Z šatny se ozýval ruch a dětské žvatlání. Některé starší děti už nedočkavostí poskakovaly a dováděly s kamarády, některé klidnější, pomáhaly mladším spolužákům s oblékáním.

„Tak, děťátka, kdo už je hotový, může jít ven k brance, paní učitelka Lenka už vás tam čeká. A kdo potřebuje ještě zavázat boty, ať si sedne ke mně na lavičku,“ dala průchod radostným projevům malých capartů, kteří se začali řadit do dvojic za bedlivého dohledu starší kolegyně.

Rychle zavázala poslední smyčky botasek, zapnula poslední knoflík u bundy, upravila poslední dětskou čepici. Pak jí zrak utkvěl na sedátku pod značkou letadla.

„Vojto, jak to, že nejsi ještě oblečený? Vždyť půjdeš za rok do školy. A já vím, že to umíš.“

Její oči se důvěřivě usmály na schoulenou postavičku chlapce. Vysílaly mlčky k jeho zádumčivému obličeji skrytý signál: „Já tě chápu. Čekáš tady na mě jako včera, jako se to teď stává častěji.“

„Víš  co, Vojtíšku,  mám nápad, ty nás dnes na vycházce povedeš. Než se obléknu, najdeš si kamaráda.“

„Ale, já nikoho nemám,“ ozvalo se z drobných úst, ve kterých se na chvilku odkryla mezera po vypadlém řezáku.

„ Podívej, Danuška je také sama, tak ji chyť a vyrážíme,“ dala pokyn i kolegyni, která už „stepovala“ na začátku dlouhé řady malých rarášků.

„Paní učitelko, můžeme se pustit a proběhnout?“ žadonilo klubko dychtivých hlásků

na lesní pěšině mezi hustými smrky a vysokými borovicemi.

„Můžete, ale jen k posedu. Ať na vás vidíme. A nezapomeňte na listy, vybereme pak ty nejhezčí,“ volaly obě ženy současně a pomalou chůzí se přibližovaly k sobě.

V ten okamžik se klubko capartů rozběhlo jehličím do nízkého svahu mezi stromy. Jejich brebentění se rozplihlo v barevném listí, zeleném kapradí a opadávajícím keři maliníku.

Olina se instinktivně otočila dozadu za sebe. Vojta se loudal v povzdálí. Bez zvláštního zájmu dloubal klacíkem v rozbředlé hlíně.

„Vojto, pospěš, ať se nám neztratíš. Je tu hodně šišek. Pojď sbírat. Budeme potom házet do stromů,“ lákala chlapce k činnosti, o které věděla, že jí nikdy neodolá.

Když viděla, že konečně „ zabral“ otočila se ke své kolegyni: „Lenko, nezdá se ti ten Vojta nějaký divný? Já už delší dobu pozoruji, že si přestal hrát a jenom  sleduje ostatní děti . Když jsem se ho ptala, co dělali s rodiči v neděli, vůbec nechtěl mluvit. Potom si vzpomněl, že se díval na film Pán prstenů.

A najednou mně začal šeptat, že tatínek na maminku moc křičel,“sdělovala svoje poznatky Olina a přitom zkoumavě pozorovala rojení dětí v okolí.

„Zrovna jsem ti chtěla říct, že jsem se včera od Vojtové maminky dozvěděla, že se budou asi rozvádět. Mně minulý týden vůbec nechtěl cvičit a tak jsem jí ptala, jestli není nemocný. Jó, abych nezapomněla, můžeš mi ve čtvrtek vyměnit službu, jsem objednaná k očnímu. Ředitelka o tom ví, máme se prý spolu domluvit.

„Klidně, v pohodě,“ přitakala Olina a náručí se snažila zastavit příval prvních „sběračů“, čímž byl nadobro ukončen krátký pracovní rozhovor.      

Děti nosily přírodniny, některé našly i podzimní houby. Všetečné a zvídavé otázky nebraly konce.

Hromada šišek rostla a závody v hodu na cíl byly odstartovány. I Vojta se dvakrát trefil do hladké bukové kůry. Potom ucítila ve své dlani jeho teplou, buclatou ručičku. Nechala ji tam, jen ji jemně přitiskla.........Tak tomu zůstalo až do konce vycházky.

Mlčky spolu pozorovaly dětské švitoření a dovádění, které tolik milovala.......

Očima rychle projížděla součty příkladů ve dvou úhledných sloupečcích.

„Na druháka má ta naše holka docela pěkné písmo i úpravu,“ blesklo jí hlavou, když přidávala pod úlohu svůj podpis. To s Davidem bylo jiné kafe. Písmenka mu skákala po lince jako při přespolním běhu a napsat text bez jediného přeškrtnutí byl pro něj skoro nadlidský výkon. Musela pořádně držet nervy na uzdě, aby všechno zvládli v klidu, bez zbytečného stresu. Zato v prvouce exceloval. A teď, v páté třídě, už tak na písmu nezáleží. Nepotřebuje žádnou pomoc  a tak se může celá věnovat své „ plavovlasé princezně“.

„Dobrý Anetko, je to bez chybičky. Ještě mně přečti článek z čítanky. A pěkně nahlas, já tě budu kontrolovat z kuchyně, řekla důrazně a chystala se k odchodu. Vtom zbystřila sluch.

Za bouchnutím dveří od auta zaslechla šramocení klíčem. I děti zpozorněly.

„Jé, táta je doma, hurá,“ vyskočila dcerka ze židle.

„Ahoj rodinko, kdo mě první přivítá?“ nakoukla hlava s černou kšticí a našpulenými rty k polibku.

Vítězství patřilo—jak jinak—nejmladší slečně.

„Ta nám mlaskla, Anetko. Ahoj, Davide,“ pokračovalo vítání, „ jak bylo ve škole mládeži?“

„Dobrý, tati, ale bomba byla na tréninku. Stříleli jsme na branku a já jsem dal čtyři góly,“ chrlil na otce své zážitky a v návalu radosti mu mával před očima mapou, kterou před chvílí tak důkladně studoval.

„Paráda, už se těším až budete hrát zápas. Tentokrát pojedu s vámi, udělám si speciální volno,“ chlapským plácnutím přes hochova ramena ztvrdil svá slova.

„Mamino, rychle oběd, hlady už ani nevidím,“ zdravil i Olinu letmým polibkem.

Stála bokem dění a mlčky vnímala příval živočišné energie,  která do místnosti zavála s příchodem manžela. Mohla mu i závidět. Takového nadšení od potomků se jí dostávalo přece jen o trochu méně, než „milovanému taťulínkovi“. Jejich „láskyplné“chvilky jí ale dávaly pocit spokojenosti, že i po deseti letech  manželství drží docela dobře pohromadě. Musela sice přiznat sem tam nějaké mráčky a nedorozumění. Únava, stresy a podrážděnost  bývaly mnohdy příčinou, že nedokázala podlehnout milostnému vábení svého miláčka. Ale pak se snažila honem všechno napravit.

„Dnes byl pořádný šrumec, děti moje. Jó, zima se blíží a kšefty se množí,“ zaveršoval muž nad otevřenou ledničkou.

„Počkej, ohřeji ti guláš s knedlíkem,“ přispěchala Olina s otevřeným slabikářem, vyšperkovaným obrázkem opadávajícího listí. Anetka ti zatím zpestří čekání svým čtenářským uměním,“ snažila se uchránit svůj zajetý chod domácnosti.

„Jó, tati,“ začala poskakovat dcerka, „pojď se mnou do pokoje. Já ti chci ještě ukázat jedničku z matematiky. Vyhrála jsem dnes  početního krále a byla jsem rychlejší než Nikola a Ondra Dokoupil.“

Otec trochu váhavě zavřel ledničku a usmál se na dívenku, která se snažila taháním za rukáv a objímáním upoutat jeho pozornost.

„No, to je slávy, tomu se nedá odolat. Tak jdeme na to. Ale potom mě propustíš, protože jinak tě sním, já jsem totiž hladový vlk,“ zahlaholil Anetce do ucha a naznačoval vrčení a cvakání zubů.

Olina šibalským úsměvem pozorovala to „rodičovské dovádění“. Najednou se před ní vynořila zasmušilá dětská tvář. Tmavé, smutné oči hleděly přímo na ni. Byly to oči Vojtovy. A byly tam, i když plnila talíř gulášem a ohřívala jej v mikrovlnné troubě.

Musí něco vymyslet, aby ho zítra trochu rozveselila!

Stočila zrak do rohu místnosti a zkoprněla.

„Páni, úplně jsi zapomněla na prádlo,“ připomínal jí vrchovatě naplněný koš. Zrovna, když

z něj vybírala oblečení na zítřejší den, ozvala se zvonivá melodie mobilu. V ten mžik se obraz chlapce vymazal.

„Olinko, jakou máš zítra směnu,“ ozval se silný hlas, protkaný hlasitým oddechováním.

Potřebovala bych, kdybys mně zašla nakoupit. Chytly mě zase plotýnky, nemůžu se ani pohnout.“

„Mám ranní, mami, ale vedu Anetu do hudebky. Pak se zastavím u tebe. Než jí skončí hodina, zaběhnu do Alberta.“

Spěšně ukončila rozhovor pozdravem a ještě před samočinným vypnutím trouby stačila  v telefonu nastavit upomínku---máma nákup.

Když prostírala stůl, ucítila na bocích pevný stisk. Pak k ní ze zadu něžně přilnula mužská postava.

„Mňam, tady to voní,“ zašeptalo jí do ucha.

Trochu naježeně se odtáhla a snažila se vymanit ústupem ke kuchyňské lince.

„Ále, mamino, co jsi tak nervózní?“ zabrblal zklamaně a usedl k vrchovatě naplněnému talíři. Děcka jsou v pohodě, já mám dnes vyděláno a i když jsme si dnes pořádně „mákli“, večer budu jak rybička. Tak, co máš za problém?“ vyzvídal, než si s gustem sobě vlastním naložil první sousto.

„Volala máma, zase má bolesti v zádech. Musím jí zítra nakoupit. Nemohl bys Anetku vyzvednout z hudebky? Mám strach, že by na mě musela dlouho čekat, kdybych se zdržela v obchodě.“

„Co šílíš, moje milá, zítra nás čeká plno auťáků. Myslím, že před večerem se domů nedostanu. Musíte si, holky, nějak sami poradit.“

„A proč vlastně nepočkáš až přehraje a pak půjdete spolu k babičce, že žabko?“ otočil se s otázkou k ní i  k přicházející dcerce.

„Proč, proč........,“ znělo jí v uších. Protože se snaží využít každé volné chvilky, aby všechno zvládla. Ale to  je vzdálené mužskému chápání,“ blesklo jí ještě hlavou.  Nakonec  musela uznat, že přílišným spěchem se také nic nevyřeší. Když se to vezme kolem a kolem, Jindra je docela starostlivý manžel. Nepije, nefláká se, když má čas, pomůže   v domácnosti a vydělává i slušné peníze. A  hlavně ----- miluje ty dva jejich divochy.

„Víš, že máš pravdu, přece se svět nezboří, když jednou nestihnu doma uklidit,“ hlesla smířlivým tónem ke škádlící se dvojici.

„Tak, děvčata, já vás opouštím, jdu se  naložit do vany, až než se zešeří, budu se trochu „trápit“ s počítačem.“

Rachocení proudu vody v koupelně nastartovalo Olinu k povinnostem její druhé, domácí směny. Rychle dožehlila prádlo, umyla nádobí, vytřela podlahu v kuchyni a ještě stačila uvařit koprovou omáčku na zítřejší, Jindrův oběd.

Tma za okny jí připomněla, že je čas uložit také své miláčky. Tento ceremoniál byl pro ni „svatý“, porušila ho jen ve zvlášť  výjimečných případech.

Těšila se na mazlení s svými dětmi, na to, jak bude ve tmě ještě chvíli pozorovat jejich hlavy, zavrtané v teple polštáře.....

„Oluško, nezapomeň mně do práce nachystat nějakou dobrou svačinku,“ ozvalo se vábivě z křesla obývacího pokoje.

„Vidíš, i já si musím nachystat věci do školky,“ připomněla si docela hlasitě při roztírání sýru na krajíce chleba.

Rychle se rozběhla do sklepa a nachystala do tašky ovoce i zeleninu, kterou nedávno sklidili ze své rodinné zahrádky.

„Tak, zítra připravím té drobotině překvapení. Nachystám výstavku, ochutnávku i s vařeným bramborem, nějakou hádanku a písničku. To by ty rarášky mohlo zaujmout,“ rozvíjela své pracovní plány ještě při televizním seriálu.

Když vcházela do potemnělé ložnice, kde na ni již netrpělivě čekal zjevně nažhavený Jindra, zaměstnávala ji právě myšlenka: „A Vojtíšek bude moje pravá ruka, můj hlavní pomocník.“

Sotva se schoulila do pelíšku, ucítila mozolnatou dlaň na svých ňadrech. Ruka se pomalu mazlivým louděním vsouvala i pod její noční košili......

Trochu se zavrtěla a malinko netaktně dvakrát vzdychla.

„Á, mamina zase myslí na práci, netahej si starosti domů,“ zamumlal zklamaně muž a začal se otáčet zády k zájmu své touhy.

„Jindro, promiň, jsem dnes pořádně utahaná,“ omlouvala svou neschopnost uvolnit se a zapudit vtíravé myšlenky. Dávno její miláček spokojeně oddychoval, když ji stále nedaly usnout a do zavřených očí jí promítaly smutný Vojtův obličej i tváře jeho rodičů..............

Podzimní mlha konečně začala klesat mezi špičkami smrků k domkům, na okraji nevelkého města. Z mraků nad nejvyšší budovou v okolí prorazily sluneční paprsky.

Místností, zaplněnou do posledního místečka malými caparty, se linula nasládlá vůně zralého ovoce. V jídelně ale musela ustoupit ostřejšímu aróma  vanilky, které přímo sálalo z nedávno vytvořeného, společného díla------jablečného kompotu a závinu.

„Věruško, ty jsi už poslední na řadě. Jestlipak i ty poznáš, jakou dobrotu ti Vojta nabízí?“

Dívčiny zoubky chvíli rozmělňovaly sousto a jazýček vychutnával laskominu.

„Hruška, hruška....,“ zajásala při posledním polknutí a divoce poskočila, až málem porazila vedle stojícího chlapce.  Její  spontánní projevy radosti z úspěchu vyvolaly všeobecný smích, štěbetání a brebentění.

„Výborně,“ pochválila ji učitelka a začala rozvazovat suk na šátku, který děvčátku pevně svíral hnědé vlásky.

„Dnes vás musím moc pochválit. Udělaly jste mně velkou radost. Nikdo se nespletl, všichni jste i se zavázanýma očima poznaly, které ovoce a zeleninu jste ochutnávaly.

A ten váš kompot se závinem voní po celé ulici.“

„A víte, kdo mně nejvíc ze všech pomáhal?“ zahleděla se dětských tvářiček s otázkou.

„Vojta, Vojta,....,“ překřikovaly se hlásky mezi sebou.

Olina objala chlapce kolem ramen a nenápadně pozorovala, jak se pyšně rozhlíží po kamarádech.

„Mám pro vás ještě jednu odměnu. Zazpívám vám pěknou písničku,“ přerušila rázem zvonivé švitoření. Začala se pomalu procházet hloučkem očí, zářících napětím a očekáváním.

Koulelo se, koulelo, červené jablíčko, komu že se dostane, jen tobě, Janičko.

Koulely se, koulely, dvě naproti tobě, komu že se dostanou, jen Vojtíšku, tobě.

Při každé sloce pohladila jmenované dítě a usmála se do jeho tváře.

Když skončila u posledního, panovalo ve třídě napjaté ticho.

„Vidím, že se vám písnička líbila. Tak co, já vám ji budu zpívat před každým odpoledním spánkem, aby se vám dobře odpočívalo.“

„A teď, honem na svačinku. Venku svítí sluníčko, půjdeme na zahrádku hrabat listí a sbírat padaná jablíčka.“

Tak, jako jindy, se ozval radostný výskot s tleskáním a drobotina se rozběhla ke dveřím.

Když dorazila s posledním předškolákem na zahradu, byly už děti rozptýleny ve všech koutech. Skupinka těch nejpilnějších pomáhala nakládat listí kolegyni Lence na plechová kolečka.

Jen Vojta seděl sám na lavičce u pískoviště. Mlčky přistoupila k němu a tázavě se vnořila do kaštanově hnědých kukadel: „Co podnikneme, Vojto, budeš si hrát, nebo mně pomůžeš s jablíčky?“

Chvíli váhal s odpovědí, jakoby usilovně přemýšlel. Právě, když se skláněla k proutěnému košíku, zašeptal jí u ucha: „Paní učitelko, budete odpoledne s nama u spaní?“

Ihned pochopila po čem prahne jeho dětská dušička. Když zpívala ve třídě, neušlo jí, jak soustředěně sledoval každý její pohyb. Jeho obličej konečně zazářil  dřívějším, šibalským úsměvem, když uslyšel své jméno a ucítil něžné pohlazení černé chocholky.

„A budete mně zpívat zase o jablíčku?“

„To víš, že ti budu zpívat. Ale i ostatním dětem. Ale jestli chceš, teď ji zazpívám jenom pro tebe....“

Hoch nadšeně přikývl.

„Koulelo se koulelo..........,“ rozezvučel se Olinin hlas mezi záplavou červených vitamínů, kterými začala plnit košík. Vojta se přidal----ke sbírání i ke zpěvu.

Postava ženy a chlapce pod jabloní v tu chvíli prozářila podzimní zahradu obyčejným lidským porozuměním.........