VE SVÝCH BOTÁCH DOJDEŠ NEJDÁL, V KRADENÝCH JEN K POKLADNĚ

„Ještě asi 200 metrů a mám vyhráno,“ kmitají mně v hlavě myšlenky a v nitru pulzuje stresové napětí. Lehký pohled na hodinky dává malou naději: „Při ráznější chůzi to mohu stihnout.“

Klap, klap, klap, nohy poslušně zrychlily kadenci. „Nedá se nic dělat,“ přemítám napůl v běhu, „každý zaměstnanec musí být na pracovišti nejméně pět minut před zahájením pracovní doby!“ Litera zákona a slova nadřízeného mě ženou nezadržitelně k cíli.

„Že já jsem se vracela převléknout tu sukni. Včera celý den „padalo mokro“ a dnes od rána praží. To bych se pěkně potila. Ale teď za to doháním minuty.“

Křup! „Co se děje?“ Ten zvuk zaráží můj spěch až k znehybnění. Nějak nemůžu dál. Pravá noha zůstala trčet ve škvíře dlažebních kostek. Ale můj vrozený smysl pro povinnost mně zakázal dlouze bádat nad příčinou vzniklé nenadálé situace a trhnutím uvedl dolní končetiny do opětovného poklusu.

Náhle cítím, že průšvih je na cestě. Klapot mých bot je nesourodý, jedna noha se boří blíž k chodníku. Připadám si jako „pajdavý kůň“.

Skoro bez dechu se dobelhám tak akorát na pracoviště. Zoufale hledím na tu zkázu. Podpatek mých oblíbených střevíců je nenávratně fuč.

„Tak jsem si zase vydělala,“ přemítám, „a zrovna teď, když je“ jak se říká „ještě hluboko do kapsy.“ Celou směnu přemýšlím: „Vyplatí se zajít do opravny a nebo raději sáhnout do rezervních zásob a koupit zbrusu nové?“

Cestu domů raději neriskuji. Dávám „v plen“ svůj zevnějšek a nenápadně dorazím před branku v pracovní obuvi. Ve schránce našmátrám pár letáků a u popelnice začnu provádět jejich okamžitou likvidaci.

Vtom mě upoutá tučný nápis: „Velké slevy textilu a obuvi.“

„To je možná správná trefa,“ mumlám si v myšlenkách a s oživlou energií hledám informaci o místě konání výprodeje. Neváhám.

Po půlhodině vstupuji s nadějí do nevelké místnosti, zaplněné stoly s rozloženým oblečením různých velikostí a hlavně s mnoha krabicemi nejnovějších vzorů střevíců, lodiček a sandálů. Dlouze a něžně prohlížím ladnou linii černé „botičky“ s módním rozšířeným podpatkem. Letošní hit je ale pro mou peněženku příliš náročný.

S povzdechem: „Ach jó.“ Odkládám boty zpět do krabice a sáhnu po levnějších, méně in. Kolem mě se tlačí ostatní zákazníci, přehrabující se ve zboží, diskutují, uhýbají si v těsném prostoru a někteří už stojí v dlouhé frontě u pokladny. To všechno dění sleduje muž stojící uprostřed regálů /fungující viditelně jako poradce zákazníků, ale i ostražitý hlídač zboží/.

Vtom ucítím zvláštní napětí. Něco se děje. Zvednu oči a zahledím se ke vchodu.

Do prodejny vplula persóna. Vyšší postava, oblečení jako ze žurnálu, napudrovaný obličej, odbarvené vlasy – razí mezi ostatními kupujícími jako slunečnice v ječmeni. A ta vůně – fialky před ní blednou. Už si také obhlíží černé „hit lodičky“.

„No, ta si je může určitě dovolit“, přemítám a závistivě sleduji, jak „ty krasavice“ hladí, obrací ze všech stran a pak je elegantně vsune na svou nohu. Raději otočím zrak na jinou stranu a pozoruji, jak muž, který hlídá „poctivost“ zákazníků, kráčí ke starší paní k věšáku halenek a radí jí při výběru.

Pak se moje oči vrací zpět k nafintěné blondýně. V ten moment je ze mě zkamenělá socha. Zírám jak v mrákotách na napudrovanou krasavici. Vyšlapuje si ve fungl nových lodičkách a obratně pokládá uzavřenou papírovou krabici mezi ostatní zboží. Kam se poděly její hnědé, již opotřebované boty?

Najednou mě polil pot a cítím, jak mně ruměnec vrazil do tváří. „Ty jsou určitě v té krabici.“

Zatímco nenechavá zákaznice elegantně přešla k otáčejícímu se stojanu s mikinami a se svou pózou vybrané dámy začala pěstěnou ručkou testovat jednotlivé zboží, přesouvala jsem se nemotorným krokem k pokladně.

Mé oči stále mechanicky sledovaly pohyb „fintilky“ a v hlavě mi hučelo dokola jak gramofonová deska: „Ženská, já se za tebe stydím.“

Představovala jsem si, že bych tu věc provedla já, a zdálo se mně, že lidé ve frontě u pokladny a všichni, kteří se zrovna na mě podívali, určitě uhodli, na co myslím.

Naposledy jsem se rozhlédla po prodejně a spatřila jsem „svoji známou“, jak se v klidu přehrabuje v koši se spodním prádlem.

Konečně platím své docela obyčejné, ale poctivé boty a najednou v tom napětí slyším svůj hlas, který svěřuje pokladní: „Tamta vyšší paní si obula nové boty, chce asi odejít bez placení!“

„Vidím ji,“ odpovídá prodavačka, „já si ji pohlídám. A děkuji.“

Rychle odcházím a vůbec se neotáčím. Je mně divně. Najednou si zase připadám jako udavač a mám dojem, že moje sdělení slyšela půlka lidí stojících v řadě za mnou. Ani nemám  chuť vidět, jak tu ženu obviňují z krádeže, čím se bude hájit a jak se bude tvářit. Pro mě to byl vrcholný trapas! Z uvažování mě vytrhne až zvuk mobilu:  „Mami, kde teď zrovna jsi, přijdeš na kafe?“ Hlas dcery mě pomalu zbavuje napětí z nepříjemného zážitku.

„Byla jsem si koupit nové boty, hned jsem u tebe a budu ti něco zajímavého vyprávět.“

Za chvíli již usrkuji horkou kávu a nedočkavě vyprávím o nafintěné zlodějce.

„A to sis ani nepočkala, jestli ji chytili a jestli ty boty musela vrátit?“

„A věříš, že ani ne. Nějak jsem na ten pohled neměla náladu,“ drmolím váhavě a pak se bez dalších slov zahledím dceři do očí.