Kletba medailonu

Tu noc pršelo. Obrovské kapky ťukaly na kapotu červenobílé sanitky s černým potiskem „Borlova nemocnice“ pod nímž tkvěla internetová adresa. Nicméně sanitka nebyla prázdná a nejela zrovna pomalu, tu noc se něco stalo. U lesní lávky spadla pospíchající dívka mezi kameny...hlavou mezi kameny. V prvních dvou minutách vnímajíc vytáhla mobilní telefon a zavolala na první číslo v seznamu:,,Spadla jsem z lávky nad Zeleným potokem,“ stačila říct a hlava ji klesla do mokré hlíny. Měla štěstí, že volala na číslo nejlepší kamarádky Andrey. Ta rozumně vytočila hned číslo záchranné služby a aniž by zjišťovala co se stalo, zda si jen vyvrtla kotník nebo umírá, utíkala k příjezdové cestě, aby sanitku k lávce přivedla. Teena-dívka jenž ležela na lůžku v sanitce, byla v těžkém bezvědomí, snad kdyby nesklouzla a nespadla tak prudce a zrovna na ten ostrý kámen! Měla však i malé štěstí, že nespadla níže, do chladné vody. Ne jen pro nic za nic, se tomu potoku, říkalo Zelený potok. Byl plný řas, do kterých se mohla Teena klidně zamotat a utopit se. Pak by už ani nestačila přivolat pomoc.

Sanitka vjela do kruhového objezdu, hned před recepci. Zaparkovala nedbale před velkými skleněnými dveřmi, ze kterých se vzápětí vyřítil doktor v bílém plášti a v kapkách deště pomáhal vytáhnout nosítka z vozu. Recepční stačila jen zapsat jméno a příjmení dívky, datum hospitalizace, už si doplnila ve své kruhové kanceláři s cedulkou „Zákaz kouření,“ jež upozorňovala všechny, aby chodili pokuřovat až za živé plůtky, které nemocnici ohrazovaly ze všech stran.

Dívka tedy ležela na nosítkách, modrý svetr s bílým nosorožcem byl potřísněn krví, stejně tak její zdravé hnědé zvlněné vlasy. Nohy navlečené do úzkých džínsů ležely bezvládně na červené podložce a jedna černá teniska, již měla za chvíli z nohy spadnout. Každopádně byla Teena celá mokrá, jak ležela dobrých pět minut v hustém lijáku, oči měla červené, jestli snad předtím plakala, ví jen ona sama. Za malou chvíli, by již spatřila operační lůžko se spoustou přístrojů a světel mířených zrovna na to místo, kde ji mají vyléčit a dostat z bolesti, teď však měla v hlavě černočernou tmu, nevěděla nic, neviděla nic, a ani neslyšela.

Po několika hodinách strávených na operačním lůžku, ji dovezli do pokoje. Smrděl různými chemikáliemi, jak to v nemocnicích bývá a okno bylo přikryté vrstvou bílých záclon. U postele stála dřevěná židle pro návštěvy a v rohu stará televize s dlouhou anténkou. Zdi nebyly pomalované moc optimisticky, malé děti si dali záležet na tom, jak vyjádřit, že je pro ně nemocnice jakousi noční můrou. Kreslily tmavé postele a doktory šklebící se od ucha k uchu, jenž v náruči drželi celou kopu injekcí. Tu duhu, slunce a květiny okolo musely zřejmě dokreslit sestřičky.

Byla to pro Teenu dlouhá noc. Nic nevěděla, neviděla, ani neslyšela, ale podvědomě v hlavě cítila, že se vznáší. V době, kdy už ležela ve svém pokoji a liják nebyl tak silný, spatřila že stoupá po schodech nahoru. A tím to začalo. Začaly se jí zdát divné věci. Chtěla se probudit, ve snaze, že je to snad sen. Ale bezvědomí je přece něco jiného. Viděla ty schody. Nekonečné schody a viděla sebe jak po nich stoupá stále výš. Však nikde jim nebyl konec, nezvládala stoupat dál. Její chůze se zpomalila. A to byla ta chvíle, kdy k ní do pokoje vstoupili rodiče. Matka hubená s dobráckou tváří. Vlasy již krátké a kruhy pod očima. Na první pohled se dalo poznat, že na Teenu myslela celou noc a oka nezamhouřila. Z kapsy košile vytáhla malý květ, určitě ze zahrádky, aby holce připomínal domov. Položila ho opatrně na stolek a změřila si pohledem své dítě. Hlavu mělo obalenou vrstvou obvazů a nemocniční přikrývka ji sahala až ke krku. Pak přistoupil otec, na hlavě trampský šátek a na bradě fous, tričko s názvem oblíbené skupiny. Položil k posteli nějakou brašnu a obešel ji. V pokoji panovalo ticho, pak rodiče chytli svou dcerku za ruce. V tu chvíli se Teena na schodech úplně zastavila a otočila se na druhou stranu, jako že chce sejít dolů. A když uslyšela matčin třaslavý hlas, sestupovala již ze schodů svižně dolů, jakoby něco dole bylo a kdyby tam tak rozuměla slovům své mámy. To ona říkala:,,Teeno, dceruško, co tě tak zdrželo? Měla jsi být v deset doma a ne teprve o půl jedenácté běžet skrz les a přes lávku. Nic ti tím nevyčítám, jen se prosím prober... .“