Mraky

Tehdy ho poprvé spatřila. Seděl a plakal. Utápěl se v slzách smutku. Vypadal, jako když umírá. Jinde by to působilo zvláštně, ale tady ne. Nacházeli se totiž na hřbitově.

Když viděla jeho zoufalství, nemohla ho tam nechat jen tak sedět a plakat. Stála opodál a přemýšlela, co by měla udělat. Zvedl zrak. Jejich oči se střetly.

„Promiň“, řekla, „já, já … nechtěla jsem tě rušit.“
„Jak bys mě mohla rušit, to spíš … no, já tebe rušim. Stejně už musim jít …“ Neznělo to moc přesvědčivě. Chtěla mu nějak pomoci.
„Ale to je v pohodě, jen jsem šla dát kytky na hrob mojí babičky, stejně jsem už chtěla vypadnout.“
„Já vlastně chci jít pryč … ale nemůžu.“ V jeho očích přelétl jako pták stín bolesti. „Zemřel mi někdo, koho jsem moc miloval … připadá mi, jako by mě ten hrob vítal a říkal … ať ho přijdu navštívit. Navštívit navždy.“
Pochopila ho. „Byla krásná?“ zeptala se.
„To si ani nedovedeš představit.“ Na tváři se mu rozlilo slunce. „Ale já tě fakt nechci zdržovat.“
Usmála se. „NEZDRŽUJEŠ MĚ. Povídej!“

„Moc jsem jí miloval. Seznámili jsem se trochu netradičně. Na stopu. Jak sis možná všimla … nepatřím k týhle povrchní generaci.“ A doopravdy. Nepodobal se dnešním mladým lidem. Chyběly skateťácké kalhoty, mikina s 3 proužky, stříbrná “nafukovací“ bunda a nagelované vlasy. Všechny tyhle moderní věci vystřídalo batikované triko, zvony, hnědý svetr, glády a nádherně vlnité dlouhé světlé vlasy. Opodál ležela pletená taška. Ano, uhodli jste správně …
„Jsem hippík … hodně lidí to odsuzuje, ale o ostatní jsem se už dávno přestal zajímat. Většina z nich jsou … ztracený případy konzumního světa. Ale ona mezi ně nepatřila. Batikovaný šaty, korálky ve vlasech a nádherný úsměv toho byly důkazem. Nikdo ten den nebral a tak jsem se jí zeptal, jestli nechce stopa zkusit se mnou. Chtěla. Hodinu jsme zvedali ruce … pak nám zastavil chlápek s károu – tam jsem se usadili – v káře. Lehli jsme si a dívali jsme se do mraků, mluvili o Bohu, lamaismu, karmách, míru, lásce, vonných tyčinkách, hudbě … Ani nevíš, jak jsme si rozuměli. Od tý doby jsem se začali vídat. Byly to krásný časy. Ani člověk, když se zhulí, nemůže bejt tak šťastnej, jako jsme byli my. Snili jsme s otevřenýma očima. Chodili jsme po lesích, čerpali energii, vnímali dokonalost přírody, pozorovali oblohu, vdechovali vůni květů … Všude jsme byli spolu. S naší partou, která se po společným seznámení dala dohromady. Ve škole, ve vlaku, v noci … Když ne tělesně, tak alespoň duševně. Vypadalo to, že nás nemůže nic rozdělit.“ Zase ten stín v jeho tváři.

„Když mluvila … jako by se smály hvězdy. Měla velký plány – nestihla je však uskutečnit. Chtěla po gymplu na vejšku – na veterinu. Nejšťastnější byla, když se starala o zvířata … Jako spousta z nás … teď mám namysli nás – Hippies … toužila po věčným míru a lásce. Věděla, že se svět mávnutím kouzelnýho proutku nezmění. Že vše má čas. Že mír bude, až lidi pochopí co nenávist, sobectví a válka dokážou. Pak všechny ty zrůdy pominou. Bojovala. Bojovala za práva zvířat. Za lásku a spásu. Jenže pak … začala hubnout … ztrácela barvu …. energie mizela neznámo kam. Začaly vypadávat vlasy. Lékaři nemohli přijít na to, co jí tak ničí. Až po pár měsících … měla zvláštní nemoc. Jak že se to jmenuje? … Už vím Cestochropha. Nasadili jí léky … a ty jí zabíraly. Už jsme si všichni mysleli, že je z nejhoršího venku. Že budeme moct běhat po lesích, pozorovat mraky … Ale …“ Zavřel oči. Mlčel. Po tváři u začaly padat slzy. Za chvíli se na ní podíval.

„Ale … stalo se to tak náhle. Měla dovolené vycházky. A tak jsme se vydali do ulic. Procházeli jsme kolem Mc’ Donalda, navštívili jsme naše kámoše Davida a Markétku na Kampě. A pak míjeli jsme jednu křižovatku … kolem projelo šílenou rychlostí auto. A za ním druhé … ozvala se palba z pistole. Cítil jsme, jak stisk její ruky začal povolovat. Otočil jsem se. Nééé … začal jsem křičet. Její duše jí opouštěla. Umírala. Měl jsem její hlavu položenou na klíně … Vyprchával z ní život. Seděl jsem tam a nedokázal jsem jí pomoci. Nedokázal jsem jí zastavit. Bylo to pár minut, ale zdálo se mi to jako věčnost. Přihnala sanitka – naložili jí na nosítka … odjel jsem s nima. Tak dlouhou noc jsem v životě neprožil. Ráno 2. 9. 2000 v 5:30 zemřela.“ Znovu zavřel oči. Obličej skryl pod vlasy … Začal se klepat.

Plakal. Teď všechno vnímala jinak. Náhodnému pozorovateli by se mohlo zdát, že nastala ta samá situace, jako byla před jejich rozhovorem. Ale byla to naprosto jiná situace. Věděla pro koho pláče. Objala ho. Plakal dál. Ačkoli by řekl, že patří k povrchní generaci, zašeptala mu do ucha: „LET THE SUNSHINE IN …“