TAKOVÁ... PODZIMNÍ

Povídka o motocyklistovi Jakubovi, volně navazující na povídku "Taková... letní".

    Už měsíc byl Jakub zavřen ve věznici, odsouzen k deseti letům odnětí svobody nepodmíněně za dopravní nehodu, při níž usmrtil svého spolujezdce, dva nevinné kolemjdoucí a způsobil i poměrně velkou hmotnou škodu na osobním voze, s nímž se čelně střetl. K tomu všemu si ještě odpykává předchozí trest, k jehož výkonu měl nastoupit jen několik dní po oné osudné události. Už měsíc pobýval mezi násilníky, zloději, vrahy, a všemi takovými individui a stále si na toto prostředí nemohl zvyknout.
    >>Ještě devět let a jedenáct měsíců?<< pomyslel si pokaždé, když znuděně ležel na palandě a nemohl myslet na nic jiného, než na svou osudnou chybu. >>Když jsem si nezvykl za měsíc, jak tu ksakru můžu přežít ještě devět a tři čtvrtě roku?<<
    „Mladej, jdem na hajzl, ale dělej a opovaž se zas odmlouvat!“, pokynul mu třicetiletý, dva metry vysoký a metr široký obr se strništěm a krátce střiženými tmavými vlasy. Jakub už věděl, co jej čeká, ostatně dělo se tak minimálně dvakrát do týdne.
    >>Ne, já už nechci<< žadonil v duchu při pomyšlení na orgie páchané tím zlobrem na jeho rektu. Nestihl se však ani zvednout z palandy a grizzly, jak si ho Jakub sám pro sebe označil, jej už držel za límec vězeňského mundúru a odváděl si svého otroka do sprch, kam se už nehorázně těšil. Nemohl se dočkat, až bude svírat útlý pas Jakubovy štíhlé postavy ve svých mohutných prackách a nevázaně zasouvat a vysouvat svou malou chloubu do jeho řitního otvoru.
    „Chyť to mýdlo,“ poručil mu grizzly.
    Jakub mu odpověděl vyděšeným pohledem, z nějž bylo zřejmé, že už znovu nechce. Grizzly však byl neoblomný: „Chyť to mýdlo, říkám!“
    Duševní otřes způsobený zvednutým hlubokým grizzlyho hlasem v něm rozpumpoval nepředstavitelné množství adrenalinu.
    „Já nechci,“ pravil Jakub útrpně, „prosím, už nechci! Už toho přece bylo dost!“
    „Dost? Nemůžeš vědět, kdy mám dost!“, odsekl grizzly povýšeně.
    Oba už stáli svlečeni pod vypnutou sprchou, grizzlyho penis nabíral většího objemu a délky než obvykle. Uchopil vodovodní kohoutek a pustil proud studené vody. Jakub zavřeštěl, ledová voda jej nepříjemně zchladila. Potom grizzly přidal i teplou vodu, čímž výslednou teplotu vody patrně zvýšil.
    „Namaž mi ruce tím mýdlem,“ pokynul grizzly heslovitě.
    Jakub bez odmlouvání udělal, co mu poručil. Věděl totiž, že nesplnění grizzlym zadaného úkolu by mohlo dopadnout stejně nemile jako poprvé, kdy do něj vniknul 'nasucho'. Nebral si vůbec žádné servítky. Krev valící se z natrženého řitního otvoru pomalu zaplavovala podlahu rychleji než dopadající voda. Teď si namazanými dlaněmi promnul penis a uchopil Jakubovy obě půlky pozadí. Roztáhl je od sebe, cvičně mezi ně vsunul prostředníček a následně už byl prostředníček vystřídán mohutným grizzlyho přirozením.
    „Áááá!“, zakřičel Jakub, když mu do rekta vnikla grizzlyho chlouba.
    „Co je? Nelíbí se ti to snad?“, ptal se se vzdechy grizzly svého beránka, přirážeje čím dál víc.
    „Bolí to!“, ozval se Jakub se slzami v očích.
    „To přejde, neboj se, za čas ti to už ani nepřijde!“, ujišťoval jej grizzly.
    >>Za čas?!<< zhrozil se v duchu Jakub. >>Copak ten úchylák nebude mít nikdy dost?! Proč si nenajde už někoho jiného?<< Pomyšlení, že pouze jeho řiť bude občasným útočištěm grizzlyho nevybouřeného klacku, jej nemohlo nechat v klidu už z prostého důvodu – jak by prováděl látkovou výměnu provázenou vyměšováním stolice? Možná, že by si sice za čas zvyknul, ale co z toho, když je mu tento nepřímý pohlavní akt krajně nepříjemný až odporný. Neslučuje se to s jeho heterosexuální orientací, navíc hrozba nákazy jakoukoli pohlavní chorobou mu v hlavě spouštěla pomyslný alarm možná ještě více než představa krvácejícího konečníku.
    Z jeho přemýšlení o následcích grizzlyho jednání jej vyrušilo náhlé vytažení údu z jeho útrob. Užuž se zaradoval, že je konečně po všem, nyní však nastal zlom, jenž by nikdy nebyl býval čekal.
    „Otoč se a klekni si,“ pokynul mu Grizzly.
    „Co?“, zarazil se Jakub.
    „Povídám otoč se a klekni si!“
    Zaraženě se pomalu otáčel čelem ke grizzlymu, na jehož tváři se v té chvíli nacházel odporný uspokojený úsměv provázený upřeným pohledem do Jakubových zelenavých očí. Klekl si a se srdcem až v krku čekal, co bude dál. Když viděl špičku grizzlyho žaludu přibližující se k jeho ústům, zděšeně vyjekl: „Ne!“
    „Cože?!“, okřikl Jakuba grizzly.
    „Nic,“ řekl Jakub degradovaně, pohlížeje do grizzlyho černých očí.
    „Tak dělej,“ pokynul mu grizzly naposledy, „jinak uvidíš!“
    Znechuceně uchopil penis do své pravé ruky, žalud páchnoucí Jakubovým vnitřkem vsunul do svých úst a pomalu začal s orálním uspokojováním provázeným ruční stimulací topořivých těles.
    „Saj,“ přikázal mu grizzly nespokojeně.
    Jakub k němu tázavě vzhlédl se zdviženým obočím, což mělo znamenat, že mu jaksi nerozuměl.
    „Sání, felace, už víš, co myslím?“
    >>No fuj, to se už ale vážně pobliju<< řekl si Jakub v duchu, začínaje sát.
    Takto pokračoval asi pět minut, do okamžiku, kdy grizzly začal velmi silně ejakulovat. To Jakuba poněkud zaskočilo a nervové přepětí jeho organismu způsobilo, že se mu stáhly všechny svaly v ústech a okolo nich, což zapříčinilo pevný stisk obou čelistí k sobě.
    „Áááá! Kurva, to je bolest! Do piče!“, volal grizzly nepříčetně, padaje k zemi a svíjeje se do ukázkového klubíčka, pokládaje si ruce do rozkroku.
    Jakub, než se vůbec stihl vzpamatovat, vyplivl z úst grizzlyho žalud a kus těla penisu a vyzvracel se rovnou do odtokového kanálu sprchy. Nedokázal to v sobě už déle udržet.
    „Co je? Co se děje?“, ptal se jeden ze dvou strážců, kteří právě přiběhli do sprch.
    „Ten hajzl mi ukous péro!“, křičel grizzly nepříčetně. „Kdybych mohl, tak ho hned zabiju!“
    „Je ti dobře?“, zeptal se strážce Jakuba, dokončujícího vyvrhování obsahu svého žaludku promíseného se žaludečními kyselinami přímo před sebe.
    „Jo,“ odpověděl s kyselým výrazem v obličeji, kývaje souhlasně hlavou.
    „Tak půjdeš s náma,“ řekl strážný. Uchopil zesláblého Jakuba pod paží, zvedl jej ze země a odvedl ho k řediteli věznice. Grizzlyho se ujal vězeňský lékař, který mu ošetřil nenávratně poškozený pohlavní orgán a umístil jej na samotku do doby, než se uzdraví.

***

    „Tak vy jste, pane Niedoba, způsobil těžkou újmu na zdraví svému spolubydlícímu ve sprchách, je to tak?“, uvítal Jakuba těmito slovy ředitel věznice, sedící za mohutným naleštěným pracovním stolem z mahagonu.
    „Jak se to vezme,“ odpověděl věcně se vší pokorou Jakub.
    „Ukousl jste mu přirození, nebo snad ne?“, pokračoval ředitel.
    „Ano, ukousl,“ souhlasil Jakub.
    „Co vás k tomu vedlo?“
    „Cože? Nic,“ řekl Jakub udiveně.
    „Tak proč jste to udělal?“, vyslýchal dál ředitel Jakuba.
    „No proč... protože to po mně chtěl,“ odpověděl vyděšeně.
    „On po vás chtěl, abyste mu ukousl penis? To mi neříkejte ani ve srandě!“, okřikl jej ředitel s posměšným výrazem v obličeji, mírně se nadzvedávaje zapřen do pracovní desky stolu.
    „Ne, to po mně nechtěl,“ bránil se Jakub, „on chtěl, abych mu ho... no...“ Bránil se vyslovit to slovo, cítil ostych a hanbu zároveň.
    „Abyste mu ho co...?“
    „Vykouřil,“ odpověděl výstižně.
    „Takže vy tvrdíte, že po vás chtěl, abyste ho orálně uspokojil, nebo vykouřil, jak vy říkáte. Využil jste příležitosti a ve vhodném okamžiku jste mu ho tedy ukousnul?“
    „Ne, tak to nebylo,“ pravil Jakub sklíčeně, sklápěje hlavu do klína a pevně tisknouc dlaně do sebe.
    „Tak jak to teda bylo?! Nemám čas se tady celý den vybavovat jenom s váma!“, křičel ředitel povýšeně.
    „Odvedl mě do sprchy. Tam mě znásilnil.“
    „Znásilnil? A jak proboha? Jste snad chlap, nebo ne?“
    „No, to možná jsem, ale znásilnil mě... zezadu...“
       „Aha, pokračujte,“pokynul ředitel, zapaluje si značkový kubánský doutník.
    „Potom po mně chtěl, ať se otočím a kleknu si. Nastavil mi svůj penis před obličej a řekl, ať to udělám.“ Jakub se na chvíli se slzami v očích odmlčel.
    „A vy jste to udělal. A jako pomstu jste si vybral to, že mu ho nečekaně ukousnete, což by od vás nečekal, protože viděl, že z něj máte strach. Je tak?“
    „Není!“, ohradil se Jakub už skoro hystericky.
    „A jak to teda je, když ne tak? Ukousnul jste mu ho, to jste už i sám přiznal.“
    „Ano, ale to bylo proto, že mě ani neupozornil a vystříkal se mi až skoro do krku. Mě natáhlo na zvracení. Reflex mi zavřel ústa a tím pádem jsem mu ho neúmyslně ukousnul.“ Cítil velkou úlevu, když konečně popsal, jak k tomu doopravdy došlo. Domníval se, že už je všemu konec a bude moci odejít. Zvedl se ze židle.
    „Kam jdete? Ještě jsme neskončili,“ pravil ředitel tiše.
    „Pardon,“ omlouval se Jakub.
    „Takže vy jste mu ho ukousnul neúmyslně. A to vám mám věřit? Vám, který jste zabil tři lidi díky své bezohledné jízdě na motorce a jenom tři týdny předtím jste srazil osmiletou holčičku, taky na motorce? Ani mě nehne. Kamaráde, dělejte tak, abyste z téhle věznice vůbec někdy odešel!“
    Jakub náhle nevěděl, co si má myslet. Stojí mu vůbec za to snažit se jakkoli bránit? Přiznat, že to, co provedl, jej nesmírně mrzí? Že jej ze spaní budí noc co noc děsivé sny, v nichž se neustále vrací k oněm inkriminovaným okamžikům? Kdepak, to by přece ředitele nezajímalo. Ten si myslí svoje a nějaký ubožák, léčící si mindráky na silné motorce, ho přece nemůže zajímat. V tom měl Jakub ve svých myšlenkách nezkrotnou pravdu.
    Skutečně jím ředitel pohrdal a místo aby celou záležitost nechal důkladně prošetřit, Jakub automaticky nafasoval úhrnný trest v délce tří měsíců, kdy bude den co den uklízet celou posilovnu a společenskou místnost. Nevděčná práce. Alespoň jednou denně je potřeba vytřít podlahu s pomocí odporně páchnoucího dezinfekčního prostředku, když na zemi zůstane krev či kusy jakýchkoli jiných lidských tkání po brutální rvačce vězňů, kterou pokaždé musí rozmést desítka strážných vycvičených k tomuto účelu.

***

    Hned první den nástupu k výkonu trestu se Jakub setkal s velmi nepříjemnou situací. Seděl v posilovně a čekal, dokud nebude potřeba pouklízet. Seděl na kovové židličce, napravo od sebe si postavil kýbl s vodou a přimíchanou dezinfekcí, na levé straně o sebe opíral mop. Sotva se posadil, přišel k němu svalnatý, asi metr osmdesát vysoký holohlavý muž s řadou zvláštních tetování kdekoli po těle, svlečen do půl pasu, a pouze jednou rukou zvedl Jakuba ze židle. Židli pomalým pohybem pravé nohy odsunul stranou, Jakuba přitlačil ke zdi, nechal jej tam stát a vzal si odsunutou židličku.
    >>Kurva, měl jsem štěstí!<< pomyslel si Jakub, vědě, že takovou kliku nemusí mít vždycky. Tato chvíle v něm zanechala hluboký pocit beznaděje, s nímž se následně den co den vracel do posilovny a společenské místnosti. Nikdy nemohl mít stoprocentní jistotu, že z těchto míst vyleze živ a zdráv.
    Potetovaný svalnatec, drže pevně v rukou železnou židli, přišel ke druhému, o něco menšímu a méně vymakanému borci. Do této chvíle si jich Jakub nevšímal, takže mu zcela unikla pointa svalnatcova jednání. Neznal důvod, proč se pomalu přibližuje ke svému kolegovi s výhrůžně zdviženou židlí nad svou hlavou, s o to větším zájmem nastalou situaci mlčky sledoval.
    „Co je?“, uslyšel od malého borce.
    „Hovno!“, okřikl jej muž s ruským přízvukem, mimochodem onen potetovaný svalnatý hromotluk, a ohnal se židlí rovnou na hlavu malého borce.
    Ostatní chlapi okamžitě přestali posilovat a jeden po druhém se mlčky odebírali ven z posilovny. Věděli totiž, že zůstat zde by pro ně bylo až zbytečně moc riskantní.
    Malý borec se po zásahu židlí sesunul k zemi, Jakub jen nevěřícně přihlížel. Svalnatý potetovaný chlap si Jakuba vůbec nevšímal, znova uchopil židli a ještě jednou, naposledy, jí vší silou udeřil do malého borce, tentokrát přímo do hlavy. Kovový zvuk nárazu provázelo i praskání lebečních kostí a mlaskání měkkých tkání uložených v lebce. Svalnatec se nyní otočil čelem k Jakubovi, na nějž se upřeně podíval se slovy: „Ty nic neviděl, jasne?“
    „A... ano, jasně!“, přitakal Jakub rozechvělým hlasem, snaže se co nejdříve vypadnout ven z posilovny. Pohled na zmasakrovanou hlavu vězně mu lehce pohnul žaludkem, zdaleka však ne tolik jako ukousnutý grizzlyho penis v jeho vlastních ústech.
    Za chvíli se do posilovny seběhli strážní a odnesli mrtvolu pryč. Pokynuli Jakubovi, aby po malém borci uklidil ten svinčík, protože chlapi chtějí dále posilovat, ale v tom binci to odmítají dělat.
    Zhluboka se nadechl, před očima ještě stále velmi živě nedávnou situaci, poklekl ke zbytkům krve, mozku a dokonce i jednomu vybitému oku a s jistým odporem začal stírat ze země ten maglajz.
    „Dělej, mladej, nebudem tu čekat věčně!“, ozvalo se zvenčí.
    „No jo,“ řekl Jakub tiše, doufaje, že jej neslyšeli. Ventiloval tak ze sebe hromadící se napětí.
    Za pět minut už byla podlaha vyčištěná, leskla se dokonce ještě více než před onou nepříjemnou událostí.
    „Seš borec,“ poplácal jej po rameni jeden z venku stojících mužů v kulatých dioptrických brýlích v tenkých obroučkách, „bejt na tvym místě, už se tam složím taky.“ Významně na Jakuba mrkl a odešel spolu s ostatními dovnitř posilovny. Chytil do rukou dvě pětikilové činky a začal svou sestavu cviků.
    V Jakubovi se všechno díky slovům onoho cizího muže jaksi normalizovalo. Odešel vyměnit vodu, přimísit dezinfekci, a znova se posadit do posilovny. Se zájmem sledoval muže v kulatých dioptrických brýlích v tenkých obroučkách, čehož si muž nemohl nevšimnout. Odložil činky a přištoupil k Jakubovi.
    „Jak dlouho už tady seš?“, ptal se Jakuba ten zvláštní muž.
    „Něco přes měsíc,“ odpověděl Jakub degradovaně.
    „A kolik ti zbejvá?“
    „Devět a tři čtvrtě roku.“
    „Fíííha, to není zrovna nejmíň. Abys tady obstál, měl bys se sebou začít něco dělat. Slabší nemají šanci. Jestli tu chceš těch deset roků vydržet, chytni činky a makej. Tady to maj slabý kluci vůbec nejhorší. Za co vlastně sedíš?“
    „Zabil jsem na motorce kámoše a dva lidi co šli okolo,“ odpověděl pokorně. Styděl se za sebe. Litoval, že tehdy v tak špatném stavu sedl na ten zrádný silný stroj a vydal se brázdit ulice města.
    „Jo, to sme tu viděli ve zprávách, byla z toho solidní kauza. Takže to seš ty,“ pravil muž snad dokonce obdivně. Jeho následující slova vše vysvětlovala: „Divím se, že máš vůbec tolik odvahy se tady ukázat. Na tvym místě bych si už asi hodil mašli. Ale zas na druhou stranu se pak není čemu divit, že si dokázal tak hravě uklidit tu posilku. Kluk před tebou tady musel potom dycky ještě uklízet i po sobě. Když to viděl, hodil šavli. Tím si zbytečně přidělával práci. V tom ty máš docela výhodu. Jak dlouho tu ještě budeš uklízet?“
    „Tři měsíce,“ řekl Jakub odměřeně.
    „Tři měsíce? Ne, maximálně tak tři tejdny, než tě tu někdo sejme. Podívej se na sebe. Všichni viděli ty zprávy a i když tady seděj možná ty největší svině, odsuzujou jedno – ubližování ženám a dětem. Tys dokázal vobojí – zabil si nevinnou ženskou a srazil si na motorce holčičku. Kolik že jí bylo? Vosum?“
    Jakub souhlasně přikývl, stydíc se za své neuvážené činy. Dovolil si pronést na svou obhajobu několik slov: „Ale ta holka v tom byla vlastní vinou. Vběhla mi do cesty.“
    „Nevymlouvej se! Jel si kolem školy?“
    „Jo,“ odpověděl překvapeně Jakub.
    „Je tam značka, ať si dáváš bacha na zvýšenej výskyt děcek a hrozbu jejich vběhnutí do cesty?“
    „Jo,“ odpověděl Jakub ještě překvapeněji.
    „Jel jsi předepsanou čtyřicítkou?“
    „Ne, nejel,“ musel přiznat Jakub.
    „Tak jaká její vina, ty vole?! To už tady na nikoho nezkoušej. A buď rád, že jsi dopad jak jsi dopad. A za co jsi vlastně dostal tenhle trest?“
    „Taková ptákovina,“ vymlouval se Jakub neumětelsky.
    „Jaká ptákovina? Komu si co udělal? No povídej!“
    „Ukousl jsem ptáka jednomu týpkovi ode mě z cely, ale to bylo neúmyslně.“
    „Neúmyslně... cha cha, možná tak stejně neúmyslně jako s tou holkou, co?!“, pronesl muž pobaveně s hlasitým smíchem. Ostatní posilující chlapi se k němu bez obav přidali a jakoby výhrůžně se dívali na hanbou se do země propadajícího Jakuba.

***

    Po následující tři týdny žil Jakub v určité nejistotě, pořád musel myslet na toho mužíka v kulatých dioptrických brýlích v tenkých obroučkách a na to, co mu říkal. >>Jestli se tady skutečně takhle staví ke všem, nejsem ani já výjimka<< napadlo jej půl hodiny před nástupem na 'šichtu'. >>A jestli říkal do tří týdnů, to znamená, že dneska je můj konec!<< pomyslel si v duchu celý vyděšený. Se vší opatrností vešel do posilovny a čekal... a čekal... a čekal... A stále nic. Akorát „pouze“ rozbitý nos po drobné šarvátce mezi dvěma muži, po těch třech týdnech už to pro Jakuba byly známé firmy. Pouklízel po nich tedy a opět čekal.
    Ve dvě odpoledne nastoupil po polední pauze k uklízení ve společenské místnosti. >>Tak tady už jsem za vodou<< říkal si, když vešel do místnosti, kde dva vězni hráli šachy a jeden sledoval britský dokumentární pořad na kanálu veřejnoprávní televize.
    „Zdravím vás,“ pronesl slavnostně při vstupu do místnosti.
    Šachisté si jej ani nevšimli, muž sledující National Geography se za ním pouze pomalu otočil a pohledem mu naznačil, ať nevyrušuje. Jakub tedy omluvně zvedl obě ruce v loktech, pozvedl obočí a posadil se do kouta. Sledoval spolu s mužem pořad o množení vodních živočichů. Jakuba obvykle tyto pořady nezajímaly, když je však člověk vystaven celodenní nudě, je schopen se zabavit i u tohoto.
    „To je zvláštní, jak rychle se ty ryby množí. Kdyby to tak rychle a ve velkém šlo i nám,“ prohlásil Jakub po asi deseti minutách tichého sledování televize, provázeného ťukáním dřevěných šachových figurek o šachovnici.
    „Ticho!“, křikl muž pozorující mihotající se obrazovku, aniž by se otočil za sebe.
    „Pardon, pardon,“ pravil Jakub omluvně.
    „Ty jsi nerozuměl?!“, vyjel muž už poněkud podrážděně.
    „Vždyť už mlčím!“, holedbal se Jakub.
    Muž vyskočil ze židle, až sama od sebe spadla na zem. Vypnul televizor, odešel ke spokojeně sedícímu Jakubovi.
    „Proč to vypínáš?“, zeptal se se zájmem.
    „Protože jsi rušil.“
    „A můžeš to, prosím, zapnout znova?“
    „Ne!“
    „A proč ne?“
    „Protože se na to už nebude nikdo dívat.“
    Jakub nabyl dojmu, že mu muž nijak neublíží, že je schopen normálně jednat, jako každý kultivovaný člověk. Možná právě proto narůstalo Jakubovo sebevědomí.
    „Já jsem nikdo? Fíha, to jsem nějak přehlídl...“ pravil neuceleně.
    „Ty nejsi nikdo, ale za chvilku opravdu nikdo nebudeš,“ řekl muž s hladovým výrazem ve tváři.
„Ty jsi ten z tý motorky, viď?“
    „Jo, jsem, a co?“
    „A nic, jenom si trošku pohrajem.“
    Šachisté se mezitím pro jistotu sbalili a odešli pryč. Vytušili, že se tady nebude dít nic příjemného.
    „Pohrajem? A s čím?“
    „S tebou.“
    „Se mnou?“ V Jakubovi nyní znatelně hrklo. >>Jak to kurva myslí, hrát si se mnou?<< „Hele, to na mě nezkoušej, už jednomu týpkovi z cely jsem škaredě ublížil. Chceš bejt další?“
    „Myslíš toho co vypadá jako grizzly?“ Výraz v mužově tváři se náhle protáhnul a nepatrně zkřivil.
    „Jo, toho. Ty o něm něco víš?“
    „Vím toho o něm víc než si vůbec myslíš, kreténe.“
    >>A jééé, asi bude problém<< napadlo Jakuba. Jenže jak z toho ven?
    „A co konkrétního?“, pokračoval Jakub odhodlaně.
    „Docela jsi ho nasral tím, co jsi mu udělal. Chce pomstu. Ale sám ji pořád ještě nemůže vykonat. Tak posílá mě.“
    „Hele, nevím, co ti nakukal, ale nebylo to schválně. Prostě má, co chtěl.“ Jakub se za ty tři týdny trošku zaběhl ve vězeňském životě okolo sebe a proto jej už ani nijak nevyvádělo z míry jednání toho cizího muže tmavší barvy pleti.
    „Ne, nemá, co chtěl. To bude mít za chvilku,“ pravil muž rozhodně. Z kapsy vytáhl kuchyňský nůž a přiložil jej Jakubovi ke krku. „Tak co, ještě jsi pořád takovej frajírek, nebo sis už nadělal do kalhot?“
    „Kdes to kurva vzal?!“, ohradil se Jakub, snaže se vyhnout ostré čepeli nože. Muž jej však chytil za vlasy a nožem mu provokativně přejížděl po krku z jedné strany na druhou.
    „To ti neřeknu, ještě bys to vykecal,“ odpověděl muž. „A vlastně... za chvíli už to nebudeš mít kde vykecat. Když tu je člověk dlouho, tak jako já, má známosti po celé věznici a není problém si to obstarat. To mi věř.“
    „A co chceš dělat? Co chceš udělat? Zabít mě? No tak dělej! Na co čekáš? Stejně bych tady těch devět let nepřežil! Dřív nebo později by mě beztak někdo z vás zkrouhnul! No tak dělej.“
    „Dobře, jak chceš. Máš to mít.“
    Muž pomalu přitlačil nabroušenou čepel do pružné, mladé kůže na Jakubově krku a pomalým, táhnoucím se pohybem přetínal nejprve levou, pak pravou krkavici. Světle červená krev stříkající v pravidelných, krátkých intervalech, Jakuba vyděsila.
    „Takže je to pravda?!“, ptal se vyděšeně.
    „Myslel sis snad, že si dělám srandu? Tady na srandu není ani čas, ani nálada.“
    Jakubovo srdce tepalo čím dál rychleji, bylo to zřetelně viditelné na krvi stříkající z jeho krčních tepen.
    „Necháš mě tu vykrvácet jako prase?“, ptal se Jakub, cítě, že pomalu ale jistě upadá do mdlob.
    „Asi tak nějak,“ odpověděl muž, pouštěje Jakubovu hlavu, spokojeně odcházeje posadit se na židli a sleduje, jak Jakubův život pomalu ale jistě vyhasíná. Jakub v posledním záchvatu pudu sebezáchovy položil obě dlaně na krk, pevně tisknouc krk, snaže se zastavit krvácení. Bezvýsledně. Po chvíli mu zrudlo oční bělmo a hlava padla vpřed, spolu s ní se sesunulo k zemi celé tělo. Otázka maximálně jedné minuty. Celá scéna skutečně nemohla trvat déle. Vrah i oběť si ale celý akt užili natolik, že se jim alespoň v mysli protáhnul na dalších několik minut.
    Muž vstal ze židle, zkontroloval Jakuba a opustil místnost se škodolibými slovy „Už můžete, hoši“, zatímco šachisté dále hráli před společenskou místností svou šachovou partii aniž by odvrátili pohled na muže svírajícího v pravé dlani zakrvácený nůž a uvnitř teď byl momentální uklízeč společenské místnosti, který už po sobě nikdy více neuklidil.

---