Nirwana

Nevím co mě to napadlo psát něco ve druhé osobě :o) ale snad zaujme. Jinak: Rozlišujte skutečnost od nějaké hloupé hry! :o)))

Vzbudila ses v nějaké tmavé místnosti. Vůbec jsi neměla tušení, kde bys mohla být. Strašně ti třeštila hlava a na nic sis nepamatovala. Poslední zlomek, o kterém ještě víš je, že ses líbala s tím úžasným típkem, na jehož jméno si taky nepamatuješ. V téhle tmavé místnůstce stál jeden velký balvan z jedné strany poskvrněn krví. Strašně ses lekla. Kde bys ale mohla být, ti vrtalo hlavou víc než cizí krev. Je to jen nějaký žert?

Obešla jsi celou místnost dokola. Zdi byly ledové. Asi z kamene, nebo nějakého druhu hladkého zdiva. Žádné dveře ani okno. Strop byl hodně vysoko a přicházely z něj slabé paprsky světla. Žádný otvor v něm však nebyl. Podlaha byla taky z kamenů, které k sobě byly připevněny asi maltou, žádný z nich se totiž neviklal, když si na něj šlápla. Vzduch tu byl dýchatelný, ale ne čerstvý. Spíš zatuchlý.

Ne, tady to neznáš, to nemůže být žert nějakého ze tvých přátel. Jak se odsud ale dostaneš? Jediná možnost je, jít za světlem. Jenže strop je opravdu vysoko. Možná i šest metrů. Když vylezeš na kámen, pomůžeš si jen o metr a to ti nestačí. Přemýšlíš. Má s tím něco společné ta krev? Byl tu snad někdo před tebou, nebo nějaké malé zvíře spadlo dovnitř a nárazem si ublížilo? Jenže kde je takové zvířátko? Ani žádné stopy nejsou na podlaze. Co když sem byl, ale ten balvan přesunut až potom co byl zkrvaven. Jenže kudy by ho sem dostali? Pokud někde nějaký otvor je, musí být hodně malý. Ten balvan tu ale určitě není náhodou, honí se ti hlavou.

Šmátráš po něm, hledáš nějakou skulinku. Něco, co se dá použít. Nikde nic. Do místnosti pomalu vstupuje šero, které přechází v tmu. Začíná ti být zima, bojíš se křičet, protože zvenku taky neslyšíš žádné zvuky. Obcházíš kámen. Šmátráš po zemi. Najednou ti ruka vjede do nějaké jamky pod kamenem. Cítíš mezi prsty hlínu. Trochu hrabeš, ale brzy narazíš na štěrk. Zkoušíš hrabat vedle jamky. Stále nic. Když už to pomalu vzdáváš narazíš na nějaký klacek. Tlustý kus dřeva. Teplého dřeva. Dřeva, do kterého je něco vyryto. Úpěnlivě hrabeš dál, až se ti podaří klacek chytit. Vytahuješ ho ven.

Bohužel nic nevidíš. Určitě tam jsou nějaké nápisy. Možná slova, co by tě dovedla ven. Plánek, mapa. Cokoliv. Co se stane další ráno netušíš, víš jen, že potřebuješ jít rychle pryč.

Musíš počkat do rána, až vyjde slunce, bude se ti to lépe číst. Ale co když tam nic podstatného napsáno není? Je to jen obyčejný klacek? Ale proč je tak horký, jako by skrýval nějakou energii…?

Hlavou se ti honí všelijaké otázky a na tvrdé zemi se ti nedá spát, přesto po pár hodinách usneš.

Probouzíš se brzy ráno, hned vyskočíš a bereš do ruky špalíček dřeva. Je to staré dřevo, zašedlé. Přesto jasně vidíš čitelná písmena. Jen nevíš kde je začátek. Náhle si všimneš vyryté hvězdičky a začínáš číst:,,Třetí řada zezdola na straně krvavého balvanu, pátý kámen zprava. Poťukat dřevem, vyhrabat kovové pouzdro, dovnitř dřevo, vidíš teplo. Zamířit do díry ve zdi, soustředit se, prolézt otvorem, sebrat mapu. Pokračovat.“Hned se pouštíš do akce. Třetí řada na straně krvavého balvanu. Krev se červená směrem vlevo od tebe. Počítáš na zdi třetí řadu, pak pátý kámen. Je úplně obyčejný. Člověk by si ho ani nevšiml. Přesto dbáš na rady z nápisu a ťukáš do něj. Kámen se jemně pohne doprava, odsouváš ho a házíš do místnosti na podlahu. Saháš do vydolovaného otvoru, všude okolo jsou další kamenové zdi, jen dole, jednu řadu za vysunutým kamenem, nahmatáš hlínu. Je stejně vlhká jako ta, pod velkým balvanem. Hrabeš tak, že máš ruku, skoro až po rameno uvnitř, když narazíš na něco ledového a tvrdého. Vytahuješ to ven. Je to skutečně kovové pouzdro, přesně tak velké, jako špalíček dřeva, která držíš v levé ruce. Otevíráš pouzdro, které je na koncích ostře špičaté. Vkládáš dovnitř dřevo. Co když je ale všechno špatně? Co když to tak nemá být? Musíš si nejdřív rozmyslet, jestli pouzdro uzavřeš.

,,Klap!“ Ozve se. Zaklapla jsi víko. Najednou cítíš velmi velké teplo v pravé ruce. Kov začíná chytat červenou barvu. Konce jsou ještě červenější a bojíš se na ně sáhnout. Jeden špic namíříš do otvor. Hlína dole prudce černá, kameny se ožhavují. Cítíš, že máš neuvěřitelnou moc. Cítíš v ruce něco neobvyklého. Jsi to ty, kdo má tohle všechno udělat? Myslíš jen na pouzdro. Ze strany mířené do otvoru najednou vystřelí rudý paprsek světla. Kameny uvnitř jako by oživly, ustupují dozadu a do stran, až vše náhle ustane, a rudá se mění v obvyklou barvu kovu. Tunel, který teď vzniknul jako by neměl konce. Máš tam opravdu vlézt?

Nasoukáš se dovnitř a plazíš se vpřed. Už po pár metrech vidíš nazelenalé světlo, řinoucí se z druhého konce tunelu. Několik minut se ještě plazíš, až tvé oči uvidí otvor. Vylézáš ven. Nacházíš se v místnosti se schody, mířícími kamsi dolů. Na prvním schodě leží mapa.

Bereš ji do rukou. Je to starý navlhlý papír. V něm jsou zakresleny různé obrazce. Zelené a červené čáry, pak modrá kolečka. Červené čáry znamenají tunely, pochopíš, když najdeš místo, kde se právě nacházíš. Zelená bude označení pro schody. Vydáváš se tedy podle mapy dolů. Schody jsou obložené dřevem, čím jdeš níž, tím je ovzduší vlhčí. Dole je velké šero. Jak uvidíš na mapu?

Náhle se ale šero mění v lesklé světlo, které se odráží od stropu. Jdeš chodbou ještě níž, až spatříš jezero lesklé jako křišťál. Místnost s jezerem je modře osvětlená. Panuje zde ticho. Máš žízeň. Můžeš se ale opravdu napít?

Když už pokládáš dlaně na hladinu, zjeví se na druhé straně břehu sněžný leopard. Je celý bílý, až na pár  černošedých flíčků. Sklání hlavu k vodě, před napitím se ti ale hluboce zahledí do očí. Narovná se. Pak se vrhá do vody a plave k tobě.

Máš utéct?  Alespoň ustup o jeden krok! Stojíš jako přikovaná, nemůžeš se hnout. Co když tě zabije? Už je ale pozdě na otázky. Leopard vylézá na břeh a lehá si před tebou jako ten nejposlušnější psík na světě. Je ti naprosto podřízen.

,,Rozumíš mi?“ Ptáš se.

Leopard se ti chvíli upřeně dívá do očí, pak zakývá hlavou.

,,Znamená to:ano?“ Ptáš se znovu.

Leopard svůj čin opakuje.

,,Můžeš mě přepravit na druhou stranu?

Divoké zvíře si k tobě sedá zády, jakmile se přiblížíš vstane tak, že mu stojíš nad zády. Usazuješ se a chytáš se srsti v zátylku.

Tvůj nový přítel se vrhá do vody a plave na druhou stranu. Zvedáš se a sleduješ mapu. Musíš udělat tunel v hodně lesklém kamenu, který se má nacházet někde před tebou. Jakmile odtrhneš oči z mapy, zadíváš se na kámen, který vlastně není kámen, ale zářící křišťál. Vyndáváš pouzdro z kapsy krátkých kraťasů. To se hned začne červenat, až je úplně rudé, přiložíš jeden konec ke křišťálu a ten se hned začne tavit. Pokračuje to úplně stejně, jako při vzniku prvního tunelu. Když vše ustane, vleze leopard do tunelu jako první. Ty se plazíš za ním.

Nacházíš se v další malé místnůstce s lanovým žebříkem. Strop je vysoko možná i dvacet metrů, žebřík vede však jen doprostřed a končí v nějakém výklenku.

Kočkovitá šelma opět šplhá napřed. Je opravdu mrštná a čilá. Nevíš čím sis to zasloužila, ale střeží tě jako oko v hlavě. Začínáš k ní pociťovat důvěru. Jen aby to nebyla past, myslíš si.

Z výklenku pokračuje chodba stále dál, na mapě zakreslená červeně. Za chvilku bys měla někam vylézt, nebo sestoupit, a pak na mapě dlouho nic není. Že by tam nějaké údaje chyběly?

Najednou ti do očí udeří prudké sluneční světlo. Chodba je u konce a ty v dálce vidíš velkou sněhovou plošinu. Začínáš se třást zimou, jediné co tě hřeje, je špalík v pouzdře.

Ústí chodby je několik desítek metrů nad zemí. Leopard zabočí ale doprava, do malinkaté místnůstky s dřevěnými dvířky. Usadí se před nimi a čeká na tebe.

Zmáčkneš kliku a dveře se vrzavě otevřou. Stojíš v nějakém šatníku obloženém kožichy, pod kterými stojí několik párů bot v nichž jsou vložené huňaté nadkolenky.

Chvíli hledáš svou velikost. Zatímco leopard stále věrně stojí u dveří, ty se oblékáš.

Vracíte se na konec chodby. Zvíře sedící před tebou pokývá hlavou na svá záda. Nasedáš a pevně se chytáš srsti. Kočka se lehce odráží a plachtí jako pírko. Jemně přistává na všech čtyřech na měkoučkém sněhu.

Jemný vánek si pohrává s tvými vlasy. Vyndáváš z vyhřáté kapsy mapu. Musíš jít nahoru, ale jemně vpravo, až dorazíš k jezírku a z něj se nějak musíš dostat do dalších tunelů, které jsou krátké. Celá řada tunelů končí jen tak na konci mapy.

Brodíš se sněhem. Musí být poledne, protože slunce vrhá velmi malé stíny. Kočkovitá šelma jde ladně vedle tvé pravé nohy. Chůze po sněhu jí nedělá žádné potíže.

Stereotypní pochodování tě za pár hodin přestává bavit. Slunce zatím pozvolna zapadá za bílé mohutné hory.

Těsně před setměním spatříš hustě hnědou bažinu. Najednou nic nechápeš. Mají tu být přece tunely. Tunely stejné jako ty, ze kterých jsi přišla.

Na sníh ale padá tma, takže ti nezbývá nic jiného, než najít si místo na přespání. Do malé vyvýšeniny zamíříš kovovým pouzdrem, ale hned ucukneš, takže se vytvoří jen menší díra. Vlezeš si dovnitř a zavoláš k sobě sněžného leoparda. Ten si celý poctěn lehá těsně vedle tebe a okamžitě usíná. Ty ještě chvíli posloucháš ticho, a pak se ti oči také pozvolna zavírají.

Vzbudí tě šimrání na nose. Otevíráš oči a vidíš leopardí ocas, který se rytmicky pohybuje po tvém obličeji. Posadíš se v díře a všimneš si, že venku leží další leopard. Je ale menší a má jakoby ženštější obličej. Obě zvířata mávají ocasy a očichávají si vzájemně čumáky. Vylézáš ven. Tvůj leopard se na tebe prosebně podívá.

,,Chceš s ní odejít?“ Zeptáš se ho.

Zvíře zavrní, bouchne ocasem do sněhu a pokývá hlavou.

,,Ale kudy mám jít já?“

Leopard se zvedne a dojde k bažině. Tam se usadí

,,Mám tam vlézt?“ Zeptáš se a on opět kývne.

Ještě jednou se podíváš na mapku. Jiná možnost není.

,,Máš tedy volnost!“ Řekneš.

Nový páreček se ihned bok po boku začne vzdalovat.

Ještě chvíli přemýšlíš. Pak vkročíš do koryta bahna. Pomalu se začínáš potápět. Stojíš ale klidně. Hnědá hmota tě vcucne. Ale vzápětí dopadáš na kamennou podlahu v miniaturní místnůstce, sotva metr široké. Podíváš se na mapku. Šestý kámen zprava ve druhé řadě seshora. Pouzdro okamžitě vytvoří tunel. Podle mapky tě čeká docela dlouhá cesta plazení.

Vylézáš do díry a pomalu se opíráš lokty o zem. Nemusíš se bát, že se ti odře kůže, protože tě chrání tlustý kabát. Plazení ti jde lépe. Skoro uprostřed se ale zastavíš a zaposloucháš se. Slyšíš vzdálené zvuky. Jakoby volání o pomoc. Vychází to ale odněkud zprava. Najednou se v tunelu, kousek od tebe vpravo rozsvítí jeden kámen. Máš tam vydolovat tunel a jít za cizími hlasy? Nebo budeš nadále postupovat podle pokynů z mapy?

Tvoje zvědavost je ale větší a tak si vybereš první variantu. Zamíříš teplem do kamene, pak pouzdro schováš a vydáš se novou cestou.

Po pár metrech slyšíš už zřetelnější výkřiky. Mumlání se mění v opakované:,,Pomoc!“ Je to jemný dívčí hlas. Zrychluješ. Šero opadá a mění se v normální světlo. Vylézáš v prostorné místnosti.

,,Prosím pomoz mi!“ Ozve se ti vyčerpaně nad hlavou. Podíváš se vzhůru a všimneš si dívky pověšené hlavou dolů ke stropu.

,,Co se ti stalo? Kdo tě tu uvěznil?“ Zajímáš se.

,,Zlý Nirwanský černokněžník.“

,,Kdo?“

,,Černokněžník, který ovládá tuto zemi. Ty jsi musela uprchnout z komnaty dvě stě dvanáct.“

,,Jak to všechno víš?“

,,Prosím odvaž mě, řeknu ti to potom. On vězní po celém svém Souřadí komnat mnoho dětí, které pak podle potřeby otráví různými plyny a pošle je za peníze na výpomoc do tvrdých oblastí.“

Uvěřila jsi a namířila pouzdro na lano, které se v okamžiku rozdělilo na půl. Dívka, aby nespadla tvrdě na zem, se nejdřív podepřela na podlaze rukama, udělala tak stojku a pak se vyhoupla na nohy.

,,Díky. Znáš cestu ven?“¨

,,Ano, mám mapu. Pojď za mnou.“

Společně jste se vrátili do tunelu a pokračovali pak rovně první trasou podle mapy. Za chvíli se cesta začala svažovat až jsi stanula, před prudkým kruhovým srázem, který vypadal jako zakroucený tobogán. Jiná cesta ale nebyla, a tak jsi beze slova vlezla dovnitř.

Najednou se s tebou začalo všechno točit, bylo tu moc zatáček. Z toho točení tě cosi vyrušilo. Otevřela jsi oči.

Tobogán, tmavé komnaty, kabát i děvče zmizelo. Seděla jsi na točící židli, ve svém pokoji, před zapnutým počítačem. Nejdřív jsi nic nechápala, až pak jsi postřehla na obrazovce napsáno: Hra Nirwana, mise ukončena. Nejlepší skóre Sandra 2480 bodů.

Až po pár minutách jsi pochopila co se stalo. Včera jsi byla na večírku a potom jsi usnula u této skvělé počítačové hry. Celé to byl jen sen. Dlouhý krásný živý sen.

,,Tak a teď si ověřím, jestli se mi opravdu zdálo o všem, co v téhle hře je.“ Řekla sis pro sebe a ťukla na tlačítko:Hrát znova.

 

---