Kletba medailonu 2.část

Když rodiče jednoho dne v poledne odcházeli na oběd, s hlavou svěšenou a pohledem k zemi. Uviděla Teena jakoby v transu nějaký medailon. Vyzařoval světlo a jakousi nepopsatelnou energii, se kterou se ještě dívka v životě nesetkala. Viděla jak se blíží k té věci. Vlasy ji padaly do tváře, když se ohýbala, aby pohledla tváří v tvář do očí něčemu tak malému. Byl to medailon-ano. Na zlatém řetízku, jenž připomínal hadí kůži s obrazem vyrytého oka uprostřed. Dřepla si k němu, ale zmohla se jen na to, dívat se na něj. Pak jakoby zaslechla zachvění. Ale odkud? Pomyslela si. A následný šepot. Vycházel z něj. Byla to kletba!

Teeno, znám tě dlouhou dobu!
Vím že se chceš probudit, a moc!
Život ti však ukázal jednu chodbu!
Kterou i přes den zaplavuje noc!
Pokud mě sebereš do dlaní,
a přejdeš celou tu chodbu,
pak se probereš ze snění
však bez cíle k dobru!
Print už tě nebude milovat!
Pamatuješ ještě vůbec na něj?
Můžeš si klidně  iluze malovat!
On už dávno zapomněl!
Je to jen tvé rozhodnutí!
Probuzení z bezvědomí,
a konec věčné lásky?
Nebo zůstat spát... navěky!!!

Tak tohle Teena opravdu nečekala. Print! Ano to jméno znala... To kvůli němu spadla do kamenů u lávky. Teď si konečně vzpomněla. Její kluk-kaštanově hnědé zvlněné vlasy, které občas spadaly do jeho krásných tmavě modrých očí. Nosil košili pod svetrem, jak se to Teeně líbilo, když mu u krku viděla límeček. A pak...ten večer, ta noc, kdy spadla u lávky. Měl to být krásný den, jen jejich. Kvůli jeho dlouhému vyznání lásky se tolik zpozdila a běžela domů za tmy, za deště. On přece-jak by na mě mohl zapomnět? Pomyslela si dívka. Jak by mě mohl přestat milovat? To proto se musím probrat, abych se o tom přesvědčila! Ale medailon přece říkal že s probuzením má láska k němu skončí! Co je na tom pravdy? A vůbec...přece se musím jednou probudit!

V záchvatu popadla medailon do dlaní, v tu chvíli uviděla ve svém snu temnou chodbu. Rozhlédla se na všechny strany, jakoby jí někdo v její vlastní hlavě mohl sledovat a rozběhla se. Už, už byla na konci-otevřela oči. Vyděšená! ,,Kde to jsem?“ Zakřičela. Uviděla obrazy na zdech, ty tmavé postele a zlé doktory. Pak zatažené okno, jímž neprostupoval ani paprsek světla. V tu ránu se otevřely dveře, Teena se polekala a hodila si peřinu přes hlavu tak, jak to dělají malé děti.

,,Neboj se, Teeno. Jsi v pořádku. Ležíš v nemocnici, stabilizovali jsme tě před dvěma týdny.“

Dva týdny. Dva dlouhé týdny? A co Print? Co dělal celé ty dva týdny?
,,Pamatuješ si na něco? Víš že tě zachránila tvoje kamarádka Andrea?“ vyptávala se sestřička, sedící již na dívčině posteli.

No jasně! Andrea! Vždyť jsem ji volala, v posledních vteřinách vědomí! Teena odhrnula peřinu a nahmatala obvazy kolem své hlavy. ,,Můžu s ní mluvit?“

,,Co? S kým?“ Sestřičku tato otázka zřejmě poněkud zaskočila.

,,No s Andreou přece!“ Vyhrkla na ni. Tak nechápavé sestřičky-pomyslela si.

,,Vždyť ses...teď ses probrala z bezvědomí. Já to nechápu, nemám zavolat doktora?“ Žena v bílém oblečení se zvedla a shora se ustaraně podívala na dívku.

,,Jediné co můžete zavolat je 894 425 945, protože to je její číslo!“ Odvětila Teena nabručeně.

,,No dobře, přinesu ti k posteli telefon, když je to tvé přání.“

Po pár minutách již pokládala sestra telefon na stolek a pro dlouhou šňůru hledala tu správnou zásuvku. ,,A neměla bys raději zavolat svým rodičům, že jsi znenadání pryč z bezvědomí a ještě plná energie?“

,,To bych tedy neměla, moje přání je mluvit s Andreou ať se vám to líbí nebo ne!“ Takovou se Teena neznala, něco tu nehrálo, bylo to opravdu divné! Opravdu? Je to vůbec všechno opravdu???