Dnes v očích nebeských

našla jsem Atlantidu,

se všemi poklady,

oázu nebeského klidu.

Ty oči byly zářící

a z diamantů skládané,

hluboké duši sloužící,

nezkažené a oddané.

Duše se minuly,

ledovce puknuly.

Chvíli tu údiv stál

a pak šel o dům dál.

Hlubiny oceánů

se na mě valily,

perutě od havranů

pohled mi kalily.

Ty oči plné hvězd,

upřené do ticha…

Chvíle, kdy všechno tančí

a člověk nedýchá.

Duše se minuly

a v jednu splynuly.

Chvilku se na mě smál,