Zelená barva, barva beznaděje,

co těší se na nový den

a malé „to“, co nikdy nedospěje

a voda modrá jako len

mi pod rukama protéká.

Má voda je přece čas ten,

co člověka se neleká.

A na rukách mě oheň pálí,

stesk po dobách minulých,

po těch dnech, kdy jsme byli malí,

kde vůbec zůstal loňský sníh?

Stál v únoru a hnědé stužky

stékaly spěšně po stráni,

by změnily se v jemné stužky,

nic utrhnout je nebrání.

A z těchhle květin ve mně zraje

teď jarní vítr napořád,

Bachova hudba tiše hraje,

kdo ví, jak dlouho bude hrát?

Až skončí, rychle změním desku

a život tančí v novém lesku.

Je krásný, nový, je jen můj!

Tak obloho, minutu pouhou,

posečkej na mě, chvíli stůj!

Chytnu se tě za vlečku dlouhou,

už letím také,

tak zas pluj…..