smutek

zbytečný, tichý, chodí s šerem.

V hubené ruce nosí tašku,

v ní oblíbené věci,

obrázky neúspěšných malířů,

střepy z rozbitých talířů,

nekonečné verše smuteční,

poztrácené lístky zpáteční.

Nedá se odehnat  křikem

a stává se už skoro zvykem,

že sedí na posteli,

na mě se dívá,

tichounce a falešně mi

svoji píseň zpívá.

Vypráví o moři, o lásce,

o štěstí, o horách, o nadějích,

o větru, o sázce,

o dětství, o loukách, o přátelích.

A velké tmavé oči na mě přitom upírá,

ano, chvílemi v nich vidím upíra.

Můj malý, dětský a nevinný Dracula

mi svoji píseň ticha zpívá dokola

a já se pak do hypnózy propadám,

musí se smát, jak zas vypadám.

Už cítím jen slabé, bolestné vlnění,