Tak trochu jiná realita

Zasloužený odpočinek. Hlava se lehce noří do polštáře. Znáte ten pocit neskonalýho blaha, když po dlouhý úmorným dni zalezete do postele a po chvíli se dostaví i ten stav, kdy opouštíte svoje tělo, který bezvládně leží na posteli a vaše duše pluje do nekonečna. Pomalu vklouzává do jiný dimenze, kde se může stát čímkoliv chce. Absolutně beztrestně si splňujete svoje tajný představy, který máte uložený kdesi v koutečku svýho vědomí a možná o nich ani nevíte a nebo nechcete vědět. Stáváte se masovým vrahem a pomalu, bez nejmenší chybičky, vraždíte lidi, který vás ten den naštvali. A nebo se z vás stane tichý blázen s rozporcovanou mrtvolou vaší babičky v mrazáku, která to s vámi nemyslela nikdy zle, ale prostě vás naštvala a nebo se nešťastnou náhodou připletla pod motorovou pilu. I to se přece může stát. je to vaše babička, a tak co je komu do toho co si s ní ve svým snu děláte. Horší je, když na vás ráno z toho mrazáku opravdu ta její hlavinka vykoukne. Pak máte ovšem pěknej průšvih. Ale pokud máte v sobě alespoň kousek toho blázna z vašeho snu, a bylo by divný kdyby ne, protože to byl konec konců váš sen, tak si s ní nějak poradíte. Stejně vám má přijít návštěva, tak jim můžete ukuchtit nějakou tu orientální specialitu. Ale to by bylo poněkud brutální, takže radši popojedem a nebo se třeba taky vrátíme na úplnej začátek. Tahle povídka je už tak divná, že návrat na začátek vám bude připadat spíš jako vysvobození. Co vy na to?

Hlava se mi noří do polštáře. Do toho krásně měkkého prostoru, který bude teď na pár chvil patřit jenom jí. Vznáší se v tom měkoučkou tak nenuceně, jako by vlastně byla stvořena jenom k tomu. Rukama si přitahuje peřinu až ke krku. Zatím je studená, ale při troše snahy se v mém těle za několik okamžiků rozhostí pocit naprostý blaženosti. Totální euforie z toho nabytýho pocitu bezpečí teploučka a měkoučka. Na tomhle pocitu doslova ujíždím. Vy ne? Ještě pár posledních úprav aby mě nikde nic netlačilo nebo neškrtilo. Vcházím do svatyně, která se nazývá totální uvolnění. Ta svatyně není nijak okázalá. Tvoří ji vlastně moje postel, polštář a peřina.je vlastně taková brána, kterou odchází duše do jinýho světa. Z toho uvolnění mě z ničeho nic vyrušil pocit, že tu není něco v pořádku. Za Boha nemůžu přijít na to , co to je. Po chvíli své bádání vzdávám a znova se poddávám odpočinku. Někde hluboko v mém mozku mi ale stále něco hlodá. Vstávám z postele a jdu zkontrolovat všechny spotřebiče, který jsem dnes použila, jestli jsou vypnutý. Nakonec otočím klíčem v zámku abych zamkla a mířím zpět do své svatyně. Občas bývám trochu paranoidní. No nic. Znova se v mém těle začíná rozhosťovat ta úžasná blaženost. Sakra, už vím co není v pořádku, ta postel mě pomalu začíná pohlcovat. Propadám se do ní jako kostka cukru do úžasně hustý pěny kapučína. Peřina je najednou strašně těžká a já se začínám dusit. Už není úniku. Co se to proboha děje? Začínám pomalu rozeznávat jednotlivý vlákna a nitky ze kterých je látka peřiny. Moje vidění se z čista jasna strašně zostřuje. Všechno je jasný a ostrý. Rozeznávám jednotlivý molekuly molitanu z madrace. Vznáším se v jakýmsi časoprostoru. Jsem součástí čehosi, co ani neumím popsat. Začíná mi to připadat úplně normální, jako bych v tomhle molekulovým světě žila odjakživa. Jako bych odsud nikdy nikam neodešla. Začínám si to užívat. Všechno je měkoučký a začíná mizet i ten pocit přidušení peřinou. Ta se totiž taky rozpadla na molekuly tohohle vzduchoprázdna. Splynula s okolím tak, že to ani nikdy nemohlo být jinak než to je teď. Připadám si jak mravenec v pytlíku a maršmelou. Je to úžasnej pocit. Najednou se zase dostavuje hlodání, že něco není v pořádku. Třeba se to rozplyne jako všechno ostatní tady kolem. Stane se to součástí vzduchoprázdna. Je to tady všechno tak dokonalý, že tenhle nedokonalej pocit musí zákonitě zmizet. Ale on stále nemizí. Sakra, co se mi furt nezdá? No tak se tu ještě trochu prolítnu a třeba tomu uletím. A zase nic. Ten pocit mě ovládá tím dál tím víc. Začíná to tu ovládat vlastně úplně všechno a ta krása a harmonie kolem se mění v obavy a strach. Začíná mi být dokonce zima a to měkko už taky není tak pohodlný jako bylo na začátku. Už mám zase pocit jako by mě něco dusilo. Prostor kolem se zmenšuje a pomalu se to tu stává těsným. Strach a nejistota stále hlodá. Chce se ni křičet a nejde to, řvu, ječím z plných plic, ale nic neslyším.