V šeru tvého ticha

Prohlášení: Text písně „Dívám se, dívám“, jenž jsem v této povídce použila, je duševním vlastnictvím Michala Horáčka a já nemám v úmyslu mu ubírat jakékoli zásluhy.


Vzbudil jsem se do téměř úplného ticha. Bylo velice brzy. Noc již sice byla nucena odevzdat vládu, den si však ještě stále přispával. První vyslanci světla se nám snažili vplížit do pokoje. S nevalným úspěchem.
Otočil jsem se na bok a pohlédl na tebe. V té tmě jsem nebyl schopen rozpoznat všechny detaily tvé tváře, tvého těla. Přesto jsem tě viděl zcela jasně. Jen ne očima.


Jsem unavený a oči mě pálí, přesto vím, že bych znovu neusnul. Cítím, že spánek potřebuji, ale můj mozek jakoby snad ani nechtěl vypnout. Čím víc se snažím uvolnit a relaxovat, tím rychleji mi myšlenky létají hlavou, tím silněji narážejí do mé lebky, tím větší způsobují bolest. V hlavě i srdci.
Někdy si přeji, abych se dokázal odpoutat od tohoto světa. Aby se mě všechny ty strasti najednou netýkaly. Chci roztáhnout křídla a odletět pryč. Někam daleko, hodně daleko. Chci utéct. Vím, že je to cesta zbabělců. Z jakéhosi podivného důvodu mi to však nevadí. Já chci jen pryč.
Aspoň že mám tebe. Jen… Všechno je to tak zatraceně složité.


Víš, že se směješ dokonce, když spíš. Všiml jsem si toho už dávno, jen nevím, jestli jsem ti to někdy řekl. Tohle a spoustu dalších věcí. Nejspíš ne. Nevím, jak se tyto věci říkají. Jen vím, že je cítím. Hluboko. Jak ti mám popsat- poděkovat za ten úžasný pocit, který s sebou pokaždé přinášíš? Pocit radosti a úplnosti a klidu a jistoty a-- ani netuším, jak jej pojmenovat. Myslím, že to ani nejde.
Musím se ti k něčemu přiznat. Mám strach. Neuvěřitelný strach. Svírá mi hrdlo. Je to oprátka, která hrozí, že se utáhne. Bojím se, že… ach, bože… že ke mně necítíš to samé. Vždyť, co ze mě máš? Jsem smolař. Nic se mi nedaří. Jsem nula, která ti ani nedokáže říct, co všechno na tobě miluje. Proč se mnou ještě jsi? Proč vlastně?


Den již plně převzal vládu nad světem. Těžké závěsy naplněné prachem naštěstí dokázaly zastavit většinu protivného světla. Rukou jsem si prohrábnul vlasy, opět mě bolí hlava. Nejspíš už zase moc přemýšlím.
Kdyby to tak šlo zastavit. Prostě dát zákaz a říct: „Stop. Tudy ne. Běžte si trápit mozek jinam.“ Už jsem z toho všeho unavený, z válčení proti vlastní hlavě. Nechci se vzdát, přestože vím, že nikdy nevyhraju. Rád bych bojoval, jenže nemám zbroj. Připadám si jako David bez praku, rytíř bez brnění a meče. Chce se mi spát.
Život je svině.


Nejspíš nikdy nepochopím, proč sis vybrala zrovna mě. Nestěžuju si, právě naopak. Ty jsi to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo. Jen to prostě nechápu. Čím jsem si tě zasloužil?
Ty jsi moje pohádková víla. Ano, ano, máš i špatné vlastnosti, ale kdo ne? Dokonalý člověk neexistuje. A ty jsi, v mých očích, tak blízko, jak jen lidská bytost může být. Jsi moje a já jsem tvůj. A to nám nikdo nevezme.


Šeré světlo polilo tvé křivky a já od tebe nemohu odtrhnout oči. Ráno ti musím ještě jednou povědět, jak moc jsi krásná. Módní časopisy ať se jdou zahrabat, ty jsi ta pravá krása. Někdo by teď možná mohl namítnout, že už tě vychvaluji moc, že si tě idealizuji. Ne, má slova nejsou ani začátkem- ani zlomkem toho, co ty doopravdy jsi.
Bez tebe už bych nežil svůj život, alespoň ne celý. Žil bych pouze napůl – se zoufalou snahou najít svou druhou část. Ty jsi část mě. Jsem i já část tebe?
Opět ses ve spánku usmála. Jsem.
Možná. Možná to spolu nakonec nějak zvládnem. Možná to spolu vyřešíme.
Možná taky ne.


Začínáš se probouzet, brzy budeme oba muset do práce. Prosím všechny svaté i pekelné, prodlužte ten moment. Nechte mě se na ni dívat o pár minut déle.
Zazvonil budík.
Plácla jsi po něm rukou a něco nesrozumitelného zamumlala. I tohle na tobě miluju.
Políbil jsem tě na tvář a ty jsi líně otevřela oči. Ještě nikdy se na mě nikdo neusmíval tak jako ty. Tak upřímně a vroucně. Tak moc… po tvém.


„Dobré ráno, miláčku.“ Zvednula ses na loktech a vyžádala si další polibek.

---