Dvakrát křtěná za éry Gottwalda

Dvakrát křtěná za éry Gottwalda

 

Psal se rok 1950.

Noc čím dál víc ukrajovala dnům. Advent začal nakukovat do všech koutů domova. Krajina kolem se třpytila bílou pokrývkou. Mráz rozdával štípance na tváře, do nosu a na všechny odhalené části těla. Zasněžená Slunečná připomínala velkou cukrovou homoli. Pod ní se choulila řada domků i větších statků. Byly rozesety podél asfaltové silnice, která vesničku spojovala s většími městy. Teď však krajinu ticha a klidu nerušil žádný hluk dopravních prostředků. Její bílé snění zkrášlovaly jen veselé zvonečky na koňských povozech a občasné švitoření dětských hlásků.

Osadou ale zarachotily v určitých intervalech ještě i další zvuky. To se po kolejích okruhem kolem vsi, prohnaly vlaky. Buď do kopce funící z velkého města Olomouce a nebo rychleji oddechující nabraným tempem z Jeseníků.

 

     Na kraji vesnice, ve směru k Olomouci, stál strážní domek s hradlem a závorami. V něm seděla mladá, hnědovlasá žena u dřevěného stolu. Byl pokryt ručně vyšívaným ubrusem s modrými ornamenty. Na starých novinách měla rozložený dopisní papír, pero s násadkou a kalamář. Pohlédla oknem na zavátou zahradu a blízké louky­­----.

Nikde ani živáčka. Žádné divoké skotačení, žádné dětské štěbetání a dovádění. Jen severák se předváděl. Nabíral sněhové vločky a tvořil z nich padající krajkové záclony.

     „Ještě že jsou ti moji raraši ve škole,“ pomyslela si žena, „aspoň mohu v klidu napsat dopis, který jsem tak dlouho odkládala.“ Namočila špičku pera do inkoustu a opatrně, aby neukápla kaňku, začala tvořit písmena.

 

     Milá rodino.

Srdečně Vás všechny pozdravujeme. Už skoro rok bydlíme v malé vesnici mezi Bruntálem a Rýmařovem. Jmenuje se Dětřichov. Usadili jsme se v domku u železničního přejezdu a dostali jsme i práci. Já obsluhuji závory, Jenda mně pomáhá a ještě přitom sedlačí. Už také nejsme jen sami dva. Konečně sedáme kolem stolu čtyři, jako správná rodina. Pronajali jsme si pole a louky za kolejama. Máme i nějaký dobytek a daří se nám celkem dobře. V dědině je hodně prázdných chalup po Němcích i práce se tu najde. A hlavně, je tady čistý, zdravý vzduch. Kolem samé lesy, nikde žádná čmoudící fabrika.

 Marie, to by bylo něco pro Vaši malou Marušku! Aspoň by se zbavila toho věčného kašle.

Přijeďte se na nás podívat. Třeba o vánočních svátcích a nebo hned po novém roku. Jenda Vás bude čekat na nádraží.

Napište brzy. Těšíme se na Vás a hlavně na Marušku.                                               

                                                                                                                         Zdraví Fanda.

 

     Právě když skládala dopis do obálky, ozval se z hradla drážní zvonek. Přijala hovor a spěšně oblékala těžký železniční kabát, nezbytnou část zimní uniformy. Rychle vyběhla do štiplavého mrazu. Stáhla závory a upřeně se zahleděla do

dálky – k hustému porostu smrků, odkud jí nákladní vlak vysílal kouřový signál tmavým dýmem. Stoupání pod Slunečnou mu dávalo pořádně zabrat.....

 

     Pod dřevěnou kůlnou se k sobě tlačilo bezpočet pěkně rostlých smrčků. „Tati, proč máme tolik stromků?“ zeptal se otce malý Mirek, když mu je pomáhal sundávat z přeplněných saní. „Doma si vyzdobíme pro Ježíška jen jeden. A na ty ostatní navážeme stříbrné hvězdičky a postavíme je v kostele k jesličkám,“ vysvětloval trpělivě Jenda.

Potom  kolem zeleného porostu chvátal k malé udírně. Přiložil buková polena a zkontroloval lákavě vonící obsah za dvířky.

Kuchyně žila vánočním ruchem. Hbitě tu kmitala postava ženy v květované zástěře a malé dívenky, která přebíhala od rozehřáté trouby ke krabici plné sladkostí. Vzduchem se prolínaly omamné vůně. Vanilková se zázvorem se snažila přetlačit vůni přírody ze smetany domácího kravského mléka.

„Jendo,“ zvolala váhavě, když vytahovala poslední plech s cukrovím. „Zlíňáci psali. Přijedou 2.ledna. To bude mít Maruška zrovna jeden rok. Zajedeš prosím tě, pro ně saněma na nádraží?“ Potom se zkoumavě zahleděla do jeho tváře a čekala na odpověď.

Dobře totiž znala náladovost a nevyzpytatelné chování svého muže. Maskoval jím v hloubce uchované jádro dobroty, které tenkrát láskou odhalila a na které sázela, když tak tvrdošíjně stála o to, aby se za něj provdala. Takticky volila vžitý slang pro oslovení rodiny své sestry – podle názvu města, kde Marie pracuje a také žije.

Ale před rokem se název města stal záminkou vzrušených debat a ostrých názorů mezi lidmi na ulici, v hospodách i v mnoha rodinách. Tenkrát po všech těch hektických změnách v zemi, se „noví vládnoucí“ rozhodli k radikálnímu kroku. Na počest svého vůdce, prvního dělnického prezidenta, přejmenovali město Zlín na Gottwaldov.

 „Taková troufalost,“ brblal Jenda doma a vykřikoval u piva mezi chlapama.

„To si ani Baťa nedovolil a kolika lidem dal práci i střechu nad hlavou!“

Instinktivně se vyhýbala i debatám se svým mužem o politických tématech. Věděla, že i když mu „noví všemocní“ umožnili hospodařit v pohraničí, vzali  mu to, co ho dělalo vážnou osobou v širokém okolí – majitele vyhledávaného řeznického krámu, vlivného živnostníka, se kterým musela i městská rada počítat. Nedokázal ponížit svou cechovní řeznickou čest, aby v zestátněném obchodě nabízel svým dřívějším stálým zákazníkům kdejaký „šunt“(jak sám označoval ), kterým teď zásobovaly prodejny zestátněná jatka.

A i když změnu těžce nesl, volil raději krok do neznáma – zkusil se prosadit v novém, nepoznaném – zkusil chytit druhou šanci.

Ale zatím i tu, v drsném prostředí pohraničí, dostává jeden kopanec za druhým. Pomalu v něm narůstá nedůvěra a obavy z dalších blížících se změn, které mu určitě nepřinesou nic dobrého v jeho tak slibně se rozvíjejícím hospodářství. Stával se čím dál víc zatrpklým, popudlivým a nedůtklivým.

Největší ránu na jeho duši však zanechával odmítavý až přezíravý postoj nové garnitury k víře a k věřícím. On, jehož celý život se nesl v duchu křesťanství, teď musí škemrat na obci, aby jim zajistila faráře a povolila alespoň jednou týdně bohoslužby.

Stejně nakonec musel zajet na farnost v Bruntále a všechno vyjednat sám. Přitom kostelík sv.Jiří, který se dominantně tyčí nad vesnicí, je v zachovalém a udržovaném stavu. Byl by hřích, kdyby zel prázdnotou. Ještě, že se nechal samozvaně jmenovat hlavním kostelníkem. Však on jim ukáže, všem těm nevěrcům a přivandrovalcům, jak má vypadat mše svatá, jak zaplnit kostel a jak dodržovat všechny církevní svátky a obřady.

 

 „......“No, to je dost, že se ozvali,“ řekl konečně po dlouhé chvíli mlčení, „ ale myslel jsem si, že Štědrý den oslavíme společně a pozveme je na půlnoční.“

Rozpačité gesto manželky mu dávalo dostatečnou odpověď na nevyřčenou otázku. Bez dalších slov si rozvážně zapálil cigaretu a odkráčel tmavou chodbou do chléva. Ona zase věděla, že mu zahrála na citlivou strunu.

 

     Z rovinaté Hané nabíral vlak pomalejší tempo. Pozvolné stoupání k zalesněným kopcům, hlubokým břidlicovým srázům a údolím kolem řeky Bystřičky, jej nutilo k hutnějšímu nabírání dechu, sípání a uvolňování tmavějšího dýmu. Divoká krása přírody byla protkána linií několika mostů a tunelů. Městečka i větší vesnice zůstávaly za horizontem. Čím strměji se vagóny sunuly, tím bylo kolem trati vidět méně chalup s menším nádražím. Zato sněhu v přibližujícím se podhůří Jeseníků stále přibývalo.

„Hlubočky, Jívová, Domašov, Ondrášov.“.. slabikovala žena u pozvolna zamrzajícího okna. Byla tou přírodní  scenérií zjevně potěšená.

„Podívej, Maruško,“ otočila se ke své dcerce, plácající buclatou dlaničkou na chladivé sklo. „Za chvíli budeme vystupovat. Řekneme tatínkovi, ať nachystá kufr. A zamáváme tetě. Bude stát u závor a vyhlížet, jestli jsme to náhodou nevzdali.“

„Vidíš, je tam,“ vykřikla radostně, když se jí sestra, celá v modrém, mihla v pruhu ubíhající krajiny.

„Už jsme tady?“ špitlo Marii u levého ucha. Kývla mlčky hlavou.

„A já myslel, že bude ještě nějaký podjezd s černem v kupé, má lásko,“ zalaškoval manžel, téměř za jejími zády. Ten okamžik něhy si prodloužil vůní její šíje a vlnitých vlasů, které jej šimraly ve tváři. A když jí galantně nabízel kožíšek, ještě stačil očima polaskat její boky i celou postavu.

„Ne, ne, ne, žádné špásování, pane, jízda je u konce,“ hlesla téměř neslyšně a zahleděla se do kaštanových očí – „zvládneme tu záhadnou návštěvu v neznámém zapadlém kraji?

Co nám přinese?

 

     „Pr, prrr,“ ozývalo se hlasité zavelení na okraji jednokolejné tratě.

Seskočili z posledního schůdku na peron a rozběhli se k připraveným saním. Tam stál muž, drobnější postavy, s hnědýma raráškovitýma očima a nevelkým fousem nad sevřenými rty. V levé ruce pevně třímal opratě a pravou jim šel vstříc na pozdrav.

„Tak vás tu vítám. Nasedněte a pořádně si zapněte kabáty. Dnes je mráz, ostrý jak břitva. Mám sebou i deku. Dejte ji

malé, ať nám tu neprochladne,“ rozdával dál pokyny a přitom očima stále sledoval koně, aby se při odjezdu vlaku, nedej Bůh, náhodou nesplašili. Prásknutím biče se daly sáně do pohybu. Směrem k čistě bílé, nikde nekončící záplavě. Maruška dostala šálu kolem tváře a celá, až po tmavá očka, se zasunula do beránčího fusaku. Údivem ani nedýchala, jen zvědavě pokukovala na tu divnou věc, která frkala, řehtala, divně rozhazovala nohama a také něčím cinkala.

Ze svého malého výhledu nestačila ani postřehnout první zasněžené chalupy, jejichž hustota se úměrně zvyšovala s přibližující se návsí. Tu prakticky tvořila jen křižovatka s odbočkou cesty do Moravského Berouna.

Prostor mezi silnicemi byl zastavěn nejdůležitějšími objekty pro fungování života vesnice – obchod, škola, obecní úřad i malá fara. Jen pošta se do té sestavy nějak nevešla. Stála o několik metrů dál, v zástavbě řadových domků a dvorů. Jízda tu dychtivou pozorovatelku čím dál víc ukolébávala, až se přitulena v mámině náručí vydala do říše snů.

 

     „Už jsou tady, už dojeli,“ překřikovaly se dvě dětské postavičky v teplých zimních kabátcích a čepicích s bambulí.

Poskakovaly radostí a v palčácích hnětly sněhové koule. Když povoz zastavil, rozběhly se k návštěvě, která opatrně slézala a zvědavě se rozhlížela po okolí.

„To je pěkné miminko, teto, to je určitě Maruška,“ tlačila se co nejblíže k nové příbuzné asi šestiletá, modrooká holčička.

„Teto, ona se zrovna probouzí. Vytáhni ji, prosím tě, z toho pytle,“ žadonila malá prosebnice.

„Kdepak miminko,“ odvětila žena, „to je pěkné šídlo a už nám i šlape.“

„Ty se jmenuješ určitě Anička, že? Tak si ji chvilečku podrž,“ pokračovala přívětivým hlasem a nastavovala ručky batolete k děvčátku.

Pak se předklonila a pohladila jemné vlásky, které ji vykukovaly z vlněného vzorku čepice. Teprve teď si všimla, jaký zdravý ruměnec dostaly obě holky od mrazíka. Bylo to dobré znamení pro Marii a hlavně pro často churavou Marušku.

Najednou si žena na něco vzpomněla. Z kapse u kožíšku vytáhla něco šustivého.

„Vezmi si, to jsem ti přivezla na uvítanou,“ podávala sáček rozpačité holčičce.

„Pro bratra mám také bonbóny,“ řekla, když zahlédla jak stojí bezradná a očima sleduje pobíhajícího chlapce.

„Mirku, ozval se pevný mužský hlas, „odveď Barona a Lízu do stáje.“ Desetiletý hoch se ihned rozběhl ke koňům, kolem kterých se šířil bílý opar. Zkušenými pohyby je postupně vypřáhal a odváděl do tepla stáje k plnému žlabu.

„Vítejte Marie, pojďte dál, ať vám ten drobek neomrzne,“ objevila se konečně na zápraží domku Fanda. Přátelsky objala sestru a hned se zajímala: „Jaká byla cesta? Nelekli jste se tmy v tunelech? Jeden je hodně dlouhý.“

„Zvládli jsme to, že zlatíčko,“ odpověděla oslovená a zvedla žvatlající dcerku opět do náruče.

„Ty máš ale pěkná kukadla, celý tatínek,“ zaměřila pozornost paní domu na nejmladšího člena mladé rodiny. „A jak jsi hezky červená,“ dodala a snažila se pohladit tvář nedůvěřivě vyhlížející neteřinky.

„Máte to tu jako v zimní pohádce, to se musí nechat,“ ozvala se Marie. „Ale ta dálka z nádraží - .

„Škola, obchod i ten kostel jsou odtud aspoň dva kilometry, sestřičko,“ hodnotila pichlavě situaci, návštěvnice. Nic přece nemohlo uniknout jejímu všímavému zraku.

„Když máš zdravé nohy, kolo, vůz s koňma a sáně, dá se stihnout všechno. Aspoň člověk nezlenivý,“ oplácela stejným dílem sestra, právě, když vcházely do vyhřáté kuchyně.

„Co děcka, zvládáš je při té práci hospodyně a ještě závorářky?“ zeptala se Marie a zkoumavě se zahleděla do Františčiny tváře.

„Ani nevíš, jak jsem šťastná. Děkuji Bohu za ten dar, když nemůžu mít vlastní. Každé má jinou matku a otci jsou neznámí. To víš, válka je zlá .....

V nalezinci mně podali všechny informace, které měli o jejich původu. Ale já se tím nezabývám, to není důležité. Jen se denně modlím, že to tak dopadlo. Měla jsem strach, že bez dětí se bude bortit i moje manželství. Moc jsem po nich toužila,“ řekla tlumeně a rychle se pokřižovala. Snažila se své nejniternější bolístky svěřit právě teď, dokud byly sami. Jen jí dokázala odtajnit, co měla na srdci a co bylo uloženo hluboko v její duši. Potom přistoupila těsněji k Marii a dodala roztřeseně: „Kdybys viděla, jak byly zubožení. Měly dokonce blechy a ve vlasech plno vší. Ale my jsme je s Jendou dali do pořádku. Jsou poslušní a pracovití,“ končila spěšně svůj monolog Fanda, protože zaslechla někoho vcházet do dveří. Byl to Karel. Vysoký, ramenatý muž, s černou bohatou kšticí a docela pohlednou tváří.

„Už jsem tady,“ volal a hřmotně si oklepával namrzlý sníh, který se mu nalepil až po horní okraj filcáků.

„Byl jsem to obhlédnout ve chlévě a pak jsem chvíli dováděl s tvýma capartama, Františko.“

Vesele vstoupil do místnosti a natahoval svou širokou dlaň k pozdravu.

„To je dost, že jdeš, už jsem si myslela, že tě ten můj morous zapřáhl do poklízení. Posaďte se ke stolu, zahřejte se čajem se slivovicí a taky něco pojezte,“ zvala hosty. Její hlas už byl opět pevný, uvolněný a uklidňující.

„Vždyť už musíte mít pořádný hlad. Jenda před vánocemi zabíjel. Nachystala jsem vám tlačenku, jitrnice, kousek uzeného a taky koláče,“ upřímně pobízela dál hostitelka.

Najednou se spěšně podívala na nástěnné hodiny. „Musím jít zkontrolovat příjezd vlaků. První by měl jet až za hodinu,“ dořekla a hned se vytratila ze dveří. Tam se málem srazila s Jendou. Oběma rukama svíral proutěný koš, vrchovatě naplněný smrkovými poleny.

„Sakra práce,“ zahřešil naštvaně, „zas mám tupou sekeru, nehrál si s ní tak náhodou náš synáček?“

„No..., když jsi byl na nádraží, sekal roští a třísky na podpalku,“ odpověděla váhavě hospodyně. „Vždyť si mu to sám dovolil.“

„To jó, ale ne aby taky přibíral železné hřebíky v laťkách. Musím je napřed vytahat klešťama,“  propustil svou ženu už smířlivým tónem ke služebním povinnostem. Vzápětí odložil těžké břemeno ke kachlovým kamnům. Otevřel rozpálená železná dvířka a naházel dovnitř pár kousků dříví.

Oheň zlověstně vyšlehl až k plotně a dlouze zasyčel nad prochladlým darem. Po chvíli se ale z jeho útrob ozvalo příjemné praskání a místností začala rychle proudit vůně lesa, která stále více překrývala tu česnekovou, zabíjačkovou.

„Máte dost dřeva na topení? Vždyť tady musí být dlouho do jara zima,“ navázal řeč s pánem domu Karel,ústy ještě napůl zaplněnými dojídající jitrnicí.

„ V lese je ho dost, můžeš ho mít za babku, ale potřebuješ pár rukou, aby ti pomohly dostat ho pod střechu,“ odpověděl hospodář. Přitom se nenechal vyrušit z práce. Pečlivě skládal zbývající polena do tmavého otvoru pod píckou, dokud nebyl koš opět prázdný.

Mezitím vklouzla do místnosti , jako myška, Fanda. Stále v modrém, ale také stále připravená posloužit milé návštěvě:

„Najedli jste se? Nemám ještě něco nachystat? “ „Ne stačí. Bylo to výborné. Jenda v sobě dobrého řezníka prostě nezapře,“ vyslal Karel lichotku směrem ke kamnům.

„Ty koláče máš sestřičko, taky moc dobré, dala jsem kousnout i Marušce,“ dodala hned druhá půlka zvaných hostů.

„Nehoň se a chvíli si taky odpočiň.“

„To mám radost. že vám chutnalo, řekla spokojeně Františka a s obdivem pozorovala batole. Ťapalo si kolem stolu a zvědavě zkoumalo nové prostředí. V tom zaujatou ženu něco napadlo. Vzala z poličky nad lavicí plyšového medvídka, kterého si přinesla její dcerka ze sirotčince. Opatrně, mazlivými slovy, začala tu divošku lákat do náručí.

To zabralo. A když už ta rozesmátá kukadla pevně svírala, rozhoupala ji nahoru, dolů i do stran. Její snaha o sblížení byla odměněna písklavým výskáním a spokojeným dětským smíchem. Přitom dovádění nakoukly společně do okna. Tam zrovna vrcholila velká koulovačka.

A najednou – bác. Dveře se s rachotem otevřely a oba sněhuláci téměř současně volali: „Teto, teto, dej nám Marušku, my ji povozíme na saních.“

Než stačila oslovená prosebníkům odpovědět, už třímali v ruce tvarohový koláč a plnou pusou dodávali: „My máme i ohrádku, bude sedět jako princezna.“

 

     Marie zkoumavě pohlédla na sestru, která právě kladla malého caparta na zem a pomáhala mu získat opět potřebnou rovnováhu. V jejich očích hledala odpověď na otázku: „Mám svůj „poklad“ svěřit tvým nevlastním dětem? Mohu se na ně spolehnout?“

Dobře znala tu šedou oázu klidu, bezpečí a jistoty, která ji provázela celé dětství. Teď k ní vysílala signál souhlasu.

„Tak počkejte venku,“ hlesla rozhodnuta,“ já vám ji přebalím, nakrmím a připravím, na ty vaše sněhové radovánky....“

„A vy zatím  nachystejte kočár pro milostivou slečnu,“ houkla již veseleji na malé nedočkavce, kteří se už řítili chodbou do kůlny.

Rozevřela příruční kabelku a začala vytahovat suché pleny, zásyp a všechny ty potřebné věci pro mimina.

„Představ si Fando,“ rozpovídala se. „Asi jí ten horský vzduch opravdu svědčí. Co jsme vyšli z vlaku, ještě nezakašlala.

„No vidíš, hned jsem si myslela, že jí to prospěje. Na její zdraví musíte s Karlem nejvíc myslet,“ využila situaci Františka a začala rychle sklízet nádobí do dřezu. Měla v úmyslu co nejdříve pokračovat v argumentech o výhodách přesídlení mladé rodiny do tohoto krásného, ale tak trochu Bohem zapomenutého kraje.

Když konečně v klidu usedli všichni čtyři kolem stolu, aby si promluvili o situaci ve vesnici a dohodli se o budoucím životě, brázdili sáně s Maruškou křížem krážem bílý příkrov louky, pod kterým zrádně bublala utajená Bystřička.

 

     „Zjistil jsem na obci, že ten prázdný dům, co stojí za přejezdem, je k pronajmutí. Majitel se odstěhoval minulý měsíc do Kroměříže a zatím o něj neměl nikdo jiný zájem. Je to kousek, asi tak sto metrů od nás. Tam byste mohli bydlet, aspoň bychom byli blízko sebe a mohli si trochu pomáhat, když je ta dědina tak dlouhá, jak natažené střevo,“ začal pozvolna naťukávat mladé manžele Jenda.

„To bych brala,“ ožila Marie, „nemáme to doma vůbec růžové. „Zatím se mačkáme všichni tři v jednom kumbálu.“

„Ale co práce, je tu něco, kde se dá vydělat na živobytí? Ševcovina mě tady asi neuživí,“ skočil jim prudce do řeči Karel. Od příjezdu do těchto končin zatím víc pozoroval, zažíval nové prostředí a všechny neznámé podněty. Teď by chtěl rychle vstřebat odpovědi na otázky, které se mu honily hlavou.

„Za nádražím je velká pila a v lese, v bývalém lágru,se budou stavět kasárna. Zřizují tam vojenskou posádku. A šarže,“ ušklíbl se Jenda, „ to víš, potřebují také někde bydlet. Takže dojde i na bytovky. Další příležitost, jak si vydělat,“ ukončil řeč hostitel a labužnicky si zapálil cigárko. Stejně se mu zdálo, že na svůj zvyk mluví moc dlouho.

Ale věděl, že to „namlouvání“ má pro něj velkou cenu. Kdyby se mladý pár přistěhoval, určitě by se dal přemluvit k občasné výpomoci v hospodářství – třeba při sázení a sklízení brambor, mlácení obilí, sečení louky – zkrátka při nárazových pracích, které je potřeba zvládnout hned, s co největším počtem rukou. Stejně jsou s Fandou za to léto pořádně utahaní. A možná by mu přibyl i spojenec při řešení ostatních problémů.

„Marie by tu časem také našla práci,“ přitlačila na pilu pro změnu zase jeho žena. „Hledají učitelky a kuchařku do školky. A také prodavačky. Nebo by to mohla zkusit na poště.“

„Máš přece rodinnou školu, tak se určitě někde upíchneš,“ obrátila se Fanda přímo k Marii. S trochou povzbuzení, ale i naléhavostí se zahleděla do modrých, zamyšlených očí své mladší sestry. Pak se podívala na hodiny a rachotem židle přerušila zádumčivé mlčení.

„Pomalu se budu chystat uzavřít závory. Pojede nákladní vlak s dvaceti vagónama. Pořádně tam tuhne, nesmím si zapomenout šálu a čepici.

 

     „Teto, strýcu, honem utíkejte za Mirkem! Maruška nám spadla do potoka,“ zakřičel přerývaně pisklavý hlas do prudce rozevřených dveří.

Rázem všichni vyskočili od stolu a vrhli se k poslovi zlověstné zprávy.

„Co je, co se stalo?“ draly se vystrašené otázky střídavě z několika hrdel.

„Tam, „ ukázala dívenka promrzlou rukou na tmavý bod v dálce.

„Mi, Mi,“ chtěla z úst vytlačit slova, ale zřejmý deficit dechu, který byl způsoben vyčerpávajícím během, jí to nedovolil.

Chvilku se zhluboka vydýchávala a pak překotně spustila: „Mirek ji drží ve vodě za fusak. Strejdo, honem. Ať neuplave!“ žadonila plačtivě a provinile, se slzami ve tvářích se podívala na svoji novou maminku.

Mladý muž na nic víc nečekal. Bez kabátu, jen ve vlněném svetru a prostovlasý, nabral směr k dřepící postavě v třpytivém  nedohlednu.

Ale nohy za chvíli zrazovaly rychlost pohybu vpřed. Ve sněhové křupavé hmotě zapadaly hluboko a začínaly studit a bolet.

V myšlenkách i představách ale byl už na místě – u neštěstí, které se přihodilo jeho drahocennému dítěti. Ani nestačil

vnímat, že kolem strážního domku, kde ještě před chvílí v klidu rozjímali nad budoucností, projel s rachotem dlouhý nákladní vlak....

Fanda i přitom zmatku stačila duchapřítomně stáhnout přes silnici závory.  I když strachem o život Marušky ani nedýchala, dokázala celou dobu, než“oddrnkal“přeplněný náklaďák, stát na svém určeném místě. Nevnímala navyklý pozdrav strojvedoucího, jen se stále modlila. Za Marušku a také za Mirka. Aby měl dost síly a dokázal tu malou nebožačku udržet nad vodou, než ji ochrání svalnaté ruce Karlovi.

„Její vytoužený syn. Její těžce vydobyté štěstí a hned taková zkouška. Zrovna s tím drobkem milované Marie.

„Bože, jaké mně tím dáváš znamení?“ probíhalo jí hlavou v té vypjaté, nekonečné dlouhé chvíli.

Svým vrozeným smyslem pro povinnost cítila, že musela dát přednost služebnímu řádu, aby nezavinila další nehodu. Srdcem ale chtěla být raději u svého syna a svými pažemi i tělem mu předat sílu .....

Minuty, vteřiny u kolejí ji stály přemáhání a vypnuté nervy při rozhodování .... Byly tíživé, mučivé, až k nevydržení.

 

     Mezitím Karel dorazil konečně k chlapci. Jeho křečovitě napnuté ruce z posledních sil svíraly nasáklý vak. V něm slabounce vzlykalo jeho jednoroční „zlatíčko.“

Ani nechtěl domyslet, co se mohlo stát za malý okamžik....

Bez váhání skočil do mrazivé vody,  popadl crčící hmotu a prudkým trhnutím vytáhl břemeno na promrzlou zem. Notně zavrávoral pod tíhou mnohokrát zvětšené váhy beránčí podšívky, ale nakonec pohyb ustál. Vytáhl modrající tělíčko dcerky, rozepnul košili pod svetrem a přitiskl si jej na hruď. Zrakem sklouzl k hochovi, který zůstal stát jako tělo bez duše a nepřítomně se snažil sevřít ztvrdlé prsty do dlaní. Pak se otočil a nasměroval krok ve stejné stopě zpět k domku. Ještě

křiknul na dobíhajícího švagra: „Postarej se o kluka, je celý promrzlý a vystrašený. Dokázal to, má velkou sílu ....“

 

Uprostřed louky potkal zbývající členy rodiny -.

Svou ženu i její starší sestru, která už mezitím stačila zvednout závory, poslat svou dcerku do tepla domova a doběhnout k vrávorající, vyděšené Marii.

„To je strašné, snad nám neprochladla a neumře,“ vzlykala v slzách matka, málem utopeného dítěte.

„Pospíchej s ní domů a hned jí sundej všechno mokré,“ vyhrkla Fanda a podepřela Marii paží. Pak se obě pustily v patách zachránce.

„Karle, co budeme dělat? Dýchá ještě? Já se o ni, bojím ...,“ vyrážela nesouvisle Marie mrazivým větrem za vzdalujícím se partnerem. Čím víc byla zmatená, tím hlouběji se při nekoordinovaných pohybech bořila do sněhu a ztěžovala chůzi druhé ženě.

V hlavě jí hučelo, připadala si jako šílená. Ale její muž mlčel, neodpovídal. Byl už skoro u silnice, pár metrů od kýženého cíle. Nechtěl se zdržovat zbytečnými slovy a možná ani neměl sílu něco říci. V botách mu čvachtalo, mokré nohavice mu tvrdly mrazem, ostrý vítr ho píchal jehličkami ledu do tváře, po celém těle cítil neskutečný chlad. Zdálo se mu, že se změnil v jeden velký rampouch.

Posledním krokem rozrazil dveře domku. Anička seděla schoulená na stoličce u kamen a smutně pozorovala, co se bude dít.

„Hodně přilož, ať je tu horko,“ broukl na dívenku nový strýc.

Potom vytáhl ze záňadří nehybné tělíčko dcerky a položil ho opatrně na lavici, do huňaté deky. Právě, když jí sundával poslední zmáčené oblečení, dorazily obě ženy do kuchyně.

„Podívej, je celá modrá a studená, brouček můj malý,“ bědovala v slzách Marie nad svým miláčkem.

„Honem do suchého,“ zvolala  pohotově Františka. „Počkej,“ zadržel Karel Marii ruku se spodní košilkou. Jemně přiložil ucho na studené tělíčko.

„Dýchá,“ řekl, když opět zvedl hlavu. „Ale je jak po šoku. Nic neříká, nehýbe se, jen koulí očkama. Co když dostane zápal plic? Víš jaký mívá kašel.“

Chvíli dumal a pak se otočil s prosbou ke švagrové.

„Františko, zavolej raději sanitku s doktorem.“  A pak už nic..... Žádné slovo výčitky nebo nadávky  i když na ně v hloubce duše čekala a nemohla by se na něj za to zlobit. Vždyť to byla ona, která tu dětskou „sanici“ dovolila, svým dětem důvěřovala a nepřemýšlela o tom, co se může stát.

„Já mám lepší medicínu,“ zahlaholil Jenda, který právě dorazil s promrzlým Mirkem a náhodou zaslechl Karlovu prosbu.

Chudák hoch – tvářil se zkroušeně a hned se vmáčkl na stoličku k sestře.

„Ten náš „Plaváček“ se musí zahřát zvenku a hlavně zevnitř,“ krájel pomalu slova Jenda, když stál nad uzlíkem, zababušeným do bílé duchny. „Trochu slivovičky v čaji to naše malé mrně neporazí, ale pomůže mu rozproudit krev. Dejte na mě, za chvíli se z té patálie dostane.“

Jen domluvil, už připravoval malou štamprli pro zmáčenou neteřinku a větší pro všechny dospělé. Kromě své ženy.

„Služba je služba,“ brblal si pod vousem. A to musel respektovat i on, svobodomyslný člověk.

„Tak na ty její druhé křtiny,“ připíjel rozšafně, jakoby cítil, že když se holka neutopila, mají vyhráno. Jeho uvolněná nálada byla nakažlivá. Nikdo ho neokřikl, nikdo mu neodporoval.

„Kde bere tu jistotu dobrého konce?“ Na to se ptali v myšlenkách oba rodiče v ledu vykoupaného dítěte. Tak rádi si přáli ji mít také .....

„Fando, nikam nevolej. Než sem dorazí sanitka z Bruntálu nebo Rýmařova, bude holka zase fit,“ broukl do chodby Jenda za svou, právě odcházející ženou. Nastala chvíle všeobecného mlčení, vyplněná jen přípravou toho zázračného léku. Potom všichni s údivem sledovali, jak její malé rtíky chmatly po gumovém dudlíku a jak mizí půl láhve léčivky v pacientce. Maruška se začala slabounce vrtět a než se všichni stačili vzpamatovat z předešlých událostí, zavřela oči a usnula.

 

     „Tak a teď nám Mirku řekni, jak se to všechno stalo?“ vzpomněli si na hlavního hrdinu hororové situace, když teplem i zahřívacím mokem trochu pookřáli.

„Já, já nevím, mě strašně pálí prsty,“odpověděl chlapec a nabíral k pláči. „Au, au, to bolí,“ vyskočil a třepal oběma rukama do stran.

„Asi ti zašlo za nehty, ukaž, já se podívám,“ ozvala se ve dveřích Fanda. Vracela se ze stavědla a zaslechla synovo naříkání.

„Tak honem, pojď sem, já ti naleju vlažnou vodu do lavóru.“ Něžně ho objala a přitiskla si zmodralé prstíky na svoji líc.

Až teď si teprve uvědomila, že na něj úplně zapomněla. A přitom byl tak odvážný, silný a vlastně zvládl všechno, co si přála a za co se v té proklaté nekonečné chvíli vroucně modlila. Opatrně mu začala mnout jednotlivé články až ke konečkům. Střídavě ve vodě a pak zas ve svých dlaních.

Karel mlčky pozoroval tu scénu plnou mateřského citu a pochopil, že teď není šance dostat z chlapce kloudné slovo.

„Ale jsi opravdu silák, i já jsem s tím nabobtnalým beránkem měl co dělat,“ sekl poklonu uznání směrem k plechové Františčině lázni.

„Aničko, ty bys nám dokázala všechno vyprávět?“ obrátil pozornost k zamlklé dívence.

„My jsme jeli po louce a na konci byl takový kopeček,“ rozpovídala se váhavě. „Chtěli jsme, aby se Maruška pořádně svezla a tak jsme ji pustili samotnou dolů. „A co bylo dál? povzbuzoval její povídání strýc.

„Tam se najednou propadl sníh a saně se překlopily do vody.

„Teto, teto, a ten fusak s ní začal plovat ... ,“ dodávala s očima navrch hlavy. „Ale Mirek ho chytl a křičel, abych utíkala rychle za strýcem Karlem,“ naznačila svou dětskou řečí průběh celé zapeklité příhody.

Marie vstala z lavice, vzala děvčátko za ruce, zahleděla se mu do očí a zeptala se: „A vy jste nevěděli, že tam teče potok?“

„Všude byl jenom sníh, teto, a my jsme si nepamatovali, kde tekl, když tam sníh nebyl,“ odvětila rozpačitě Anička.

Pustila se Marie,  vzala si plyšového medvídka, který zůstal na lavici a šla si sednout znovu ke kamnům.

„Stejně si hodná holka, Andulko, moc jsi nám pomohla,“ poznamenala starostlivě Marie.

 

 

 

 

„To víš, všude jsou naváté závěje, byla to prostě nešťastná náhoda, že s ní děcka jezdily, aniž to tušily, nad potokem.

A druhá náhoda, že se sníh propadl zrovna pod vaším mrnětem,“ zafilozofoval Jenda a naráz do sebe obrátil další štamprli.

„Dej si taky Marie, ať se trochu vzpamatuješ,“ zažertoval.

Ale  ta neměla stání. Každou chvíli chodila s obavami nakukovat do ložnice, kam malou po usnutí přenesla. Strážila její spánek, sledovala její dech, pozorovala, jestli jí aspoň trochu růžovějí tváře.

 

     V kuchyni se donekonečna probíralo, co se stalo, co se mohlo stát, co by se nestalo, kdyby ......

A také,  jak se malá vypořádá s neplánovanou mrazivou koupelí a jestli ji ve zdraví vůbec přežije.

„Jazyky se zaplétaly, slova hlučněla a slivovice z láhve nápadně ubývalo. Asi za dvě hodiny zahoukala u domu sanitka. Františka chtěla mít čisté svědomí a proto raději toho doktora zavolala. Když mu konečně všechno vysvětlili, stanul nad malou slečnou a zkoumavě si prohlížel obličej, zabořený v kanafasu. Všichni ostatní se mu snažili nakukovat přes rameno. Holčička se právě probouzela a očima hledala po místnosti známé tváře. Najednou se mírně usmála, zavrtěla hlavou a sotva slyšitelně hlesla: „Mama, papu.“

„To nebude tak zlé,“ prohodil lékař, vyprostil tělíčko z přikrývky a začal jej prohlížet. „Zdá se, že se už dostatečně zahřála, dýchá také v normě. Cítím, že jste ji léčili i vnitřně. A vypadá to, že to nebyl až tak špatný nápad.

Teď jí něco píchnu na povzbuzení a vy ji budete pořád sledovat a hlídat. Kdyby se stav zhoršil nebo něco nebylo v pořádku, ihned zavolejte na pohotovost,“ ukončil své vyšetření muž v bílém. „Jo, a ještě se omlouvám za ten pozdní příjezd. Rychleji to bohužel nešlo. Všude jsou velké závaly sněhu. V Břidličné jsme zapadli a museli jsme čekat na prohrnutí silnice.“

 

Doktorova slova konečně všechny uklidnila. Mnohé z přítomných zbavila pocitu viny, jiné strachu a tak trochu i obav.

Jen Jenda si neodpustil: „Vidíte, já jsem říkal, že to zvládneme.“ A už si naléval další dávku.

Ta, která se stala během chvilky středem pozornosti, zkoušela polknout koláč, namočený v mléce.

„Tak vidíš holka. Měla jsi svoje druhé křtiny. Nebyly sice příliš veselé, ale když jsi je tak dobře zvládla, myslím, že se ti u nás bude líbit,“ nechal se slyšet už v trošku rozjařené náladě.

Mladí rodiče na sebe upřeli pohled, ve kterém bylo rozhodnuto.

A Fanda už zase stála u kolejí v předepsaném stejnokroji, připravená salutovat fičícímu motoráku.

 

     Představy o stěhování a o společném soužití těch malých a velkých lidiček byly prozatím odsunuty – jako pára nad hrncem někam pryč, někam do pozdějších osudů zapadlého kraje.

Někam do dalších let éry Gottwaldovy -

---