Lekce absurdity

Lekce absurdity

            V kotli bylo přeplněno a přetopeno. Ani to však nezabránilo následujícímu vyprávění:

Můj život nestál za nic. Doma mě nesnášeli a já nesnášel je. Ve škole mě nesnášeli a já jsem tam nechodil. Nebýt hudby, asi bych si dávno něco udělal (vytlačil bych si zubní pastu do bot nebo tak něco). A ono mi to brnkání docela šlo. Když jsem byl doma, jedl jsem, spal jsem a nebo jsem se snažil přesvědčit některého ze svých rodičů, že si tu dvoustovku opravdu zasloužím. Naštěstí právě v tomhle ohledu nebyl nikdy žádný problém, naši byli bohatí a kapesné jsem bral takové, že by se z něj uživil průměrný, nenáročný občan. I díky tomu jsme měli s klukama z kapely pronajatý byt, bez smlouvy, ústní dohodou a ručním zaplacením. Onen byt se stal postupem času dějištěm neřestí všeho myslitelného druhu, neřestí které byly tak neřestné, že bych se o nich radši ani nezmiňoval.

                        Dvanáct písní napsáno, stejně tak všechny čtvrtletní písemky, diktáty, slohy, ze všech předmětů jsem byl řádně a vcelku úspěšně vyzkoušen a v ruce jsem držel papír, který byl hmatatelným výsledkem mého půlročního snažení. Nedopadlo to špatně a tak jsme k našemu prázdninovému snažení dostali od našich zelenou. Jak jsem se zmínil, naši byli bohatí a tak zafinancovali vybavení, které jsme potřebovali. Celý červenec jsme s kapelou nacvičovali. Začátkem srpna jsme nahráli pět, dle našeho společného názoru nejlepších, písní a kopie jsme rozeslali po vydavatelstvích, jejichž adresy jsme nalezli díky zázraku zvanému internet.

            Jak je z dosavadního průběhu zřejmé, dostihli nás kladné reakce na náš počin, co nás však překvapilo, bylo to, jak moc to byly kladné reakce, ta nejkladnější zahrnovala jeden a půl milionu a dvacet procent ze zisku na vydání alba, k tomu jako bonus zajištění koncertní šňůry, tím pádem dalšího výdělku. Nahráli jsme, vydali nás, hráli nás, poslouchali nás a div se nám neklanili. A to znamenalo mnoho příjemného a hlavně to nejpříjemnější – žádná škola. A tak jsme si užívali neřestí jako dřív, náš malý byt však vystřídaly luxusní hotely a neřesti byly vystřídány opravdovými úlety, požíváním všemožných tvůrců dobré nálady a přátelství bylo nahrazeno kupou peněz.

            Po roce to na mě padlo. Napsání nového alba se již prostě nevyhnu. A tak jsem ho napsal, opět ho vydali a opět ho hráli. Všichni byli nadšení, snad s výjimkou kritiků, kteří konstatovali, že místo svěžích a neotřelých nápadů z prvního alba se jim nyní dostalo nastavované kaše a spíše podprůměrného výtvoru.

            A takhle by se asi celý proces opakoval a bylo by to jako… opakování jednoho procesu znova a znova. A i když to zní jako naprosto neumělecké pokračování, já bych za něj byl vděčný. Potkal mě o poznání umělečtější konec, konec vhodný spíše pro opravdu hodně extravagantní umělce. Jednou jsem se, ještě opilý, vracel domů. Byla bouřka, blesky lítaly všude kolem. Námahou a taky náhlým zájmem o to, že kůra je hnědá, byl jsem donucen opřít se o krásný, možná dokonce stoletý dub, opřel jsem se tedy. Identifikovat mé tělo jim trvalo čtyři dny.