Japonsko 2004 - Díl jedenáctý

Úterý, 25.5.2004

V sobotu ráno se vstávalo trochu těžce, ale jelikož byl před námi výlet do Nary, přemohli jsme se a kromě Markéty se všichni sešli v půl deváté v hotelové hale. Markétu historické památky neberou a zvolila si jiný program. Nás nalodil tentokráte pan Jamaguči do svého osmimístného automobilu (je zajímavé, jak jsou tady tyhle rodinné vozy rozšířené) a spolu s ještě jedním japoncem jsme vyrazili. Musím říct, že luxusnějším autem jsem zatím nejel. O klimatizaci mluvit nebudu, ta je tu všude, ale globální poziční systém (GPS) tu zatím každý nemá. Navíc jeho mapa je tak podrobná, že se před každou křižovatkou na monitoru objeví informace o rozložení odbočovacích pruhů, přítomnost semaforu a pokud člověk zadá cestu odkud kam jede, pak mu hlas vždy několik desítek metrů před křižovatkou oznámí, kam že má vlastně odbočit. Všiml jsem si, že monitor (respektive LCD) se dá přepnout z GPS na televizi a možná ještě něco dalšího. Když dodám, že palubní deska byla obložená dřevem a zmíním automatické řazení, skutečně si nevzpomínám, že bych někdy seděl v něčem lepším.

Do Nary jsme se dostali bez problémů a po chvíli hledání parkovacího místa jsme zastavili na placeném parkovišti. Hned jsme si odskočili odskočit, ale trošku mě šokovalo, když jsem z pánské části záchodků viděl vycházet tři zubící se japonské důchodkyně. Vstupoval jsem opatrně, ale ukázalo se, že nikdo další už uvnitř nebyl. Později nám bylo řečeno, že tady se to tak nebere. Prostě přijel zájezd japonských důchodkyň a na dámských toaletách bylo málo kabinek.

Byli jsme odvedeni do nádherného japonského parku, kde pobíhala taková podivná zvířátka, něco jako poloviční jeleni. Byla krotká, nechala se hladit, a dokonce krmit. Ve spoustě stánků byly totiž k dostání takové "oplatky", speciálně pro tahle zvířátka. Martina koupila balíček a nestačila se divit, kolik potvor se k ní seběhlo. Vypadalo to jak v hororu Ptáci, akorát místo ptáků na ni doráželi japonští jelínci. Velmi rychle pochopila situaci, hodila jim zbylé oplatky a vyklidila prostor. Někteří opovážlivci ji počali následovat, ale když jim ukázala prázdné ruce, ztratili zájem.

Došli jsme k chrámu, který je prohlášen za největší dřevěnou budovu na světě. Věřil jsem tomu, protože něco tak velkého vyrobeného čistě ze dřeva jsem si neuměl představit. Obrovská stavba a v ní obrovské socha sedícího budhy a jednoho jeho žáka. Střecha podepíraná dřevěnými sloupy, které by dva lidé neobepjali. Opodál byl vzorek takového sloupu a bylo vidět, že se jedná o kmen jednoho stromu. Jak asi musel být takový strom starý. Prošli jsme chrám, a David se zeptal, jestli by se dalo celé to místo vyfotit z nějaké přilehlé hory. Japonci mu to potvrdili, ale bylo vidět, že je šplhání do kopce moc neláká. Inu, když jezdí i na záchod autem, to je pak těžké. Rozhodli jsme se je nešetřit a vrhli se do svahu. Nahoře byla menší stavba s terasou a z té byla pěkná vyhlídka na Naru. Škoda jen, že kvůli té jejich vlhkosti je pořád všechno v oparu. I když je zdánlivě jasno.

Pomalu jsme opouštěli park a domlouvali se, co dál. Když nám navrhovali japonskou restauraci, shodli jsme se na tom, že tradiční japonské jídlo máme celý týden, takže bychom raději nějakou restauraci v západním stylu. Nakonec jsme odsouhlasili, že se nejdříve podíváme do národního muzea v Naře a oběd si dáme až potom.

Co se muzea týče, je to sice hezké, ale furt na jedno brdo. Mají tam několik set stojících buddhů, několik set sedících buddhů, pak několik set Boddishavů (nebo jak se jmenoval), pak ještě jednoho člena tam mají stokrát a nakonec asi šest druhů nádobí, které se tam v různých velikostech také pořád opakují. A stopadesát svitků s japonskými znaky. Zaujala mě akorát nádoba na víno, která vypadala jako prapapiňák, džbán s dračí hlavou, socha nějakého indického učence, která byla jiná než všichni ti buddhové a nakonec dvě sochy něčeho, co mělo asi třicet rukou a deset tváří. Zbytek byl spíš pro odborníky na historii japonska. Ještě si teď vzpomínám na dvě čepele meče nějakého panovníka. Ty byly také pěkné. Na jedné byly dokonce vyryté některé souhvězdí.

David byl utahaný z pátečního výletu do Osaky, my z ponocování a japonci z výstupu na kopec, takže jsme se všichni shodli na tom, že kultury máme až dost a po obědě můžeme klidně vyrazit zpátky. Restaurace, kam nás naši průvodci zavedli, byla stejná jako minulou sobotu v Kjótu. V menu se to hemžilo vepřovým masem a bylo možno objednat si přístup do salátového baru. I když bylo maso mleté, stejně to bylo něco jiného než japonská rýžově rybí klasika a chutí to trošku připomínalo domov. Dorazili jsme se salátem, a protože už bylo asi pět hodin, vyrazili jsme směrem do Kusatsu.