Stíny

Hláskuju do telefonu,
neslyšíš hlásky,
jenom chřípí dělá průvan.

Píšu vzkazy mezi těly
čtyřmi prsty.

Palcem visím na včerejšku
na lemu jeho uší.
Nic neslyším, pouze ležím,
polikám amalgán.

Žíly zpřetrhat teď musím,
Mami, už nejsem spojen s tělem tvým!

Stíny si podávají ruce,
smějou se na sebe.
Ústa jsou do nich díry.

V popelnici tleje zákon absurdity.
Pes na okraji komunity
trhá si ocas,
hledá kost,
trapí ho jinakost.

Já křičím,
Ty otáčíš se po větru.
Zoufale biješ do zdi,
do vlastního portrétu.

Já šeptám,
ty prsty zastavuješ nápor hluku.
Zbytky obrazů tě ruší.
Ulice je prázdná.
Prsty jsou ve tvých uších.

Chodník zarostly tisíce stop,
drží tvoje nohy,
nechtějí je pustit,
musíš se vyluštit!

Stíny si podávají ruce,
smějou se na sebe.
Ústa jsou do nich díry
přeci chlast jsme do nich lili.

Pamatuješ sbírala jsi síly zvednout masku
a ještě jednou připlácnout ji na obličej.
Dnes naposledy ovce mečej.

Né, už nikdy nebude lež snadnější –
první ovce druhou konejší!

Dnešní večer je znamení proměny,
natáhnu ruce, abych se mohl proměnit.
Ustříhnu křídla, abys mě mohla nosit.
Polibím ti ruku a zeptám se: kdo jsi?

Jsem tvoje žena beze jména:
tvoje klec, tvoje hoře,
tvoje srdce, tvoje svoboda i lože.

Napadám na levou nohu,
vem mě k sobě do brlohu,
ženo moje, nejsme stroje
ani loutky do orloje,
smažíme se bez oleje
nikdo oheň nepřileje!

Jsem tvoje žena rozložená,
ležím jako lego sestavená
na zemi,
zmítaná bouřemi,
prosím, pane, věřte mi,
bude to hezké svezení.

Napadám na pravou nohu,
vydýchávám se do schodů,
v depresi od jara do jara,
co bys se mnou lásko dělala?

Zatřesu s nebem,
hodíme se do gala.
Zarostu vousem, dlouhým vlasem.
Láska není děvka
přesto jí tu pasem,
živíme ji trávou
a pobízíme lasem!

Nebuď hrubý budeš sám,
vždyť za tebe už dýchám:
jsem tvoje plíce, tvoje lžíce
tvoje ucho, tvůj pohár,
bude sucho, napij se,
v moři kapka ztratí se!

Válím sudy, nejsou z nudy
ještě aby byly rudý.
Zkopce dolů.
Vybíráš si:

Já budu sudý!

Spousta molů,
vylítala z mojí košile.
Každá hláska s každým molem
získává na síle.

Tísíce let čekám
až otevřeš ústa.
Tísíce let hledám
cestu,
krajina je pustá.

Hladím žebra
o kameny.
Ty jsi ryba
mý znamení
je vyloučený.

Stíny si podávají ruce,
smějou se na sebe.
Ústa jsou do nich díry,
chytali jsme jimi viry.