Japonsko 2004 - Díl čtrnáctý, poslední

Čtvrtek, 10.6.2004

Závěrečná zpráva - dokončení

Našli jsme náš terminál a jelikož jsme měli ještě dost času, vydali jsme se na obhlídku dalších obchůdků. Věděli jsme totiž, že japonské mince nám zpátky nikdo nevezme a tak jsme se snažili utratit všechny naše drobné. Navíc mi pořád ležely v hlavě ony záhadné trojúhelníčky pro V.T. Marwina. Po chvíli pátrání jsem je našel a tím jsem splnil první úkol. Rovnou jsem koupil dvoje, abyste je taky mohli ochutnat (alespoň někteří z vás). Druhý úkol byl utratit všechny zbylé drobné. Spočítal jsem mince a našel 244 jenů. David sháněl stovku aby si mohl koupit Colu z automatu a v jednom krámku prodávali něco za 140. Tím pádem mi zbyly čtyři jeny, tedy asi koruna, což byla přijatelná ztráta. Shromáždili jsme se a vyrazili k terminálu.

Nechali jsme si zkontrolovat letenky, ještě chvíli jsme čekali v čekárně a pak už jsme se hrnuli do letadla. U vstupu jsem ještě stačil sbalit noviny. Sice v japonštině, ale aspoň budu mít nějakou památku. V letadle jsme bohužel byli rozstrkáni každý jinam. Zajímalo by mně proč, protože později jsme objevili, že zbyla spousta volných sedaček, i třeba tři vedle sebe. David byl původně uprostřed čtveřice sedaček, ale poletuška mu nabídla místo za mnou, kde si mohl natáhnout nohy do uličky a navíc měl dvě volné sedačky sám pro sebe. Holky se posléze sešly na trojici sedaček v úplně poslední řadě. Odstartovali jsme celkem bez problémů a morálně jsme se chystali na třináctihodinový let. Z Japonska jsme totiž zamířili téměř přímo na sever, opsali jsme velkým obloukem linii asijského pobřeží a přes Finsko jsme od severu mířili do Frankfurtu. Tím se let protáhl z dvanáctihodinového (do Japonska) na třináct hodin. Na délku letu měla vliv i zemské rotace, ale nejsem si teď jistý, jak velký časový rozdíl byl způsobený rotací a jak velký letem obloukem podél pobřeží.

Hned jak přišla první letuška s nápojema, David počal svědomitě plnit svůj slib, že se musí na zpáteční cestě uspat alkoholem. Objednal si Whisky s ledem a vodu. Já, abych byl během letu veselý a neměl žádné žaludeční potíže, objednal jsem si Whisky bez ledu a pomerančový džus. Jakmile se letuška objevila podruhé, hned jsme si doobjednali. David si dal druhou Whisky a já druhej džus. Tím jsme měli pro začátek splněno, David usnul a já se koukal na nějaký film. Postupně jsme začali po letadle migrovat, holky k nám a naopak, a tak nám půlka letu docela utekla. Druhá půlka se táhla donekonečna, ale nakonec jsme to nějak přežili.

Přistáli jsme ve Frankfurtu za docela větrného počasí. Pilot s náma říznul o zem zodpovědně. Kolegové, kteří letěli do Japonska s Austria Airlines si neodpustili poznámky, ale nám, kteří jsme ve Frankfurtu zažili přistání ve větru dešti, to přišlo celkem normální. V letištní hale jsme našli náš terminál pro let do Prahy a protože jsme měli hodinu a půl času, obsadili jsme několik sedaček, složili u nich svá příruční zavazadla a všichni kromě jednoho hlídacího dobrovolníka jsme se rozprchli po místních bezcelních obchodech. Postupně jsme se u hlídání zavazadel prostřídali a nakonec jsme se tam zase všichni sešli.

Vytáhli jsme notebooky a vzájemně jsme si zkopírovali fotky. Pustil jsem si i nějaký klezmer a rozhlédl se, jestli tam ještě sedí ten arabáš, který tam byl když jsme přiletěli, ale bohužel. Byl pěknej, celej takovej omotanej v bílém prostěradle. No nic, klezmer jsem zase vypnul a sbalil jsem notebook. Pomalu jsme se začali stahovat k terminálu a začali jsme si dávat pozor na to, co říkáme. Byl to trochu nezvyk. Za tři týdny jsme si docela zvykli, že pokud nikoho nejmenujeme, můžeme si říkat co chceme a nikdo nám nerozumí. V letadle do Prahy se však dosti zvýšila koncentrace čechů.

Z Frankfurtu do Prahy jsme letěli v narvaném letadle, ale jelikož cesta trvala asi hodinku, dalo se to vydržet. Naopak jsem měl trošku problém, protože v letadle z Japonska jsem si zvykl hrát si s jídlem co nejdéle, abych zabil nějaký čas. Tady jsem nestihl ani pořádně dojíst a přistávali jsme.

V Praze na letišti jsme prošli bez problémů až ke karuselu. Tam jsme museli dost dlouho čekat, než se začaly objevovat první tašky a kufry. Po pěti minutách přestaly vyplouvat na povrch nová zavazadla, ale nikdo z nás to své ještě neměl. Po dalších pěti minutách se naštěstí proud kufrů obnovil a nakonec jsme všichni svá zavazadla našli. Ohmatal jsem svůj kufr a s potěšením zjistil, že z něj nic neteče. Láhev tedy nejspíš přežila. Podobně dopadli i kolegové, takže musím s radostí konstatovat, že jak my, tak naše zavazadla, jsme přežili cestu bez zranění. Po nezbytných telefonátech rodinným příslušníkům jsme vyrazili hledat taxík. U východu stál člověk a v ruce měl cedulku "D...". Byl to řidič. Po krátké domluvě zavolal kolegu a odběhl si pro auto. Rozdělili jsme se na dvě skupinky a vyrazili k domovu. Cestou jsme si vychutnávali takové drobnosti, jako třeba fakt, že se jezdí vpravo, že jsme schopni přečíst nápisy na cedulích u silnice, že taky existují místa, kde nejsou žádné sloupy s elektrickým vedením, ba ani domy. Všechno to, co nám za tři týdny začalo scházet.

Do Plzně jsme dorazili bez problémů, vysadili jsme Markétu na Hlavním nádraží a mě na Borech. Zaplatil jsem taxíka a zazvonil na zvonek.

Závěrem mé zprávy bych chtěl poděkovat jedné nejmenované firmě za to, že mi splnili jeden z mých snů - navštívit zemi vycházejícího slunce. Rád bych poděkoval všem kolegům, se kterými jsem strávil tři týdny relativně příjemné dovolené. A rád bych samozřejmě také poděkoval všem, kteří mě z naší domoviny morálně podporovali. Chci poděkovat i vám, kteří jste četli mé zápisky, za to, že jste.

Děkuji.

V Plzni, dne 10.6.2004