Panovnice - Příjezd královny

Je ta takový pokus o román, tohle je teprve první kapitola...Má to trochu historický podklad, něco jsem si totiž "vypůjčila" z příběhu Alžběty I. a Marie Stuartovny. Snad se to bude líbit:-)

 

Nastal den Čtvrtého svítání. Bylo těsně nad ránem a nic nenasvědčovalo tomu, že by tento den měl být významný něčím jiným než několika obvyklými krádežemi a jedním či dvěma násilnými úmrtími, které tu byly na denním pořádku. Lidé v království Mariammé už pomalu ani nedoufali, že by zde znovu zavládl blahobyt a klid. Už léta byli nuceni obávat se každého nového dne, který jim mohl přinést ztrátu majetku, bližních i vlastní smrt.

            V přístavním městě Lada přesto vládl obvyklý obchodní ruch. Na nábřeží zahaleném hustou mlhou stálo nespočet stánků s nejrůznějším zbožím od mořských živočichů až po látky nejroztodivnějších barev a odstínů. Těžkým, potem prosáklým vzduchem se rozléhalo volání obchodníků, kteří lákali zvědavě pokukující lid k nákupu. Všechno se zdálo naprosto obyčejné. V tom se do tohoto naoko poklidného ovzduší zařízlo pronikavé volání:

            „Loď! Královská loď se blíží!!“

            V tu ránu se všichni k zlosti obchodníků nahrnuli k pobřeží, aby si mohli ověřit tu nečekanou zvěst. A skutečně. Hustá, téměř neproniknutelná mlha, halící mořskou hladinu, se pomalu rozestupovala a propouštěla ze svého šedého sevření obrovskou majestátní loď. Celá ta scéna působila dojmem, jakoby se tu loď vynořila zčista jasna jako mávnutím kouzelného proutku. Obklopená mlhou, která ji zdánlivě ochraňovala před piráty, plula pod zlověstně zachmuřeným nebem do přístavu.

            Lidé mlčky zírali na ten čarovný výjev. Jak se loď neúprosně přibližovala, vynořily se za ní jako tajemné přízraky další dvě mohutné lodě. Někteří z přihlížejících již pochopili, co se děje.

            „Královna!“ vykřikl někdo jako ze snu. „Královna připlouvá!“

            Jako ozvěna se pak davem začal šířit rozčilený šepot. „Královna připlouvá! Tak brzy…“

            „To je pravda,“ šeptali další. „Měla přece přijet až za tři dny.“

            „Podívejte na tu mlhu! Jakoby ji někdo seslal kouzlem, aby královnu na cestě ochraňovala!“ vykřikl někdo.

            „Nebo je to zlé znamení,“ ozvalo se v odpověď.

            Všechny dohady byly náhle přerušeny křikem a dusotem zpěněných koní.

            „Udělejte místo pro našeho milovaného pána, hraběte Dohertyho!“ hlásal kdosi důležitě.

            Všichni se poslušně rozestoupili, aby udělali místo pro královský průvod. Nikdo však nejásal. Všechny pohledy se jen chladně upíraly na bohatě vystrojené pány na drahých koních. Ti však jako by tyto okounějící ubožáky ani nevnímali, snažili se rychle vytvořit  uvítací výbor, který by působil jakžtakž důstojně. Díky překvapení, které jim královna svým předčasným příjezdem připravila, to nebylo zrovna jednoduché. Všichni si ještě na poslední chvíli upravili zpocené šaty a nasadili patřičně diplomatické výrazy. Právě včas. První loď zrovna zakotvila.

 

            Davem přihlížejících se šířilo vzrušené mumlání. Každý netrpělivě vyhlížel ženu, která se měla stát jejich budoucí královnou.

K přístavu konečně dorazil první člun. Nejprve vystoupil postarší muž oblečený do elegantních šatů poslední módy. Poté natáhl ruku k jedné z dam, která připlula s ním, a pomohl jí vystoupit na břeh. Netrpělivý dav konečně spatřil svou královnu. Byla to mladá dívka ve věku asi devatenácti let s dlouhými plavými vlasy, jež nezdobilo nic než bílá růže. Její šaty měly blankytnou barvu a lesku majestátnosti a bohatství jim dodávaly pravé perly všité do hebké látky těma nejjemnějšíma rukama.

Lidem se při pohledu na okouzlující dívku tajil dech. Už na první pohled bylo možné vidět, že svou impozantní postavou převyšuje mnohé muže z jejího doprovodu. Kráčela lehce s hlavou majestátně vztyčenou. Ačkoli musela být po namáhavé plavbě velice unavená, nebylo na ní nic znát. Se zájmem se rozhlížela kolem sebe a obdařovala své budoucí poddané vřelým úsměvem.

Zastavila se až před narychlo uspořádaným uvítacím výborem. Všechny jeho členy si změřila zkoumavým, přesto usměvavým pohledem.

Všichni se hluboce uklonili.

„Vítám Vás, Vaše Veličenstvo,“ uklonil se znovu jeden z nich – muž ve středních letech s chytrýma energickýma očima.

„Těší mne, že se opět shledáváme, drahý bratře,“ řekla a nabídla mu svou ruku k políbení.

Hrabě Doherty ruku jemně uchopil a naznačil polibek.

„Celé Království Mariammé je poctěno vaším příjezdem. Doufám, že omluvíte toto skromné přivítání,  Váš předčasný příjezd nás poněkud zaskočil. Nicméně jistě i tak poznáte, že radost má i Vašeho lidu je nesmírná.“

Jako na potvrzení jeho slov se ozvala slavnostní salva z děl.

„I já se velice těším, až poznám svůj lid, jemuž, jak doufám, budu nejen dobrou panovnicí, ale i upřímnou rádkyní a milující matkou.“ Řekla to schválně nahlas, aby to mohlo zachytit každé nastražené ucho, kterých se tu v této chvíli mačkaly stovky.

Na tato slova lid čekal.

„Ať žije královna!! Ať žije královna!“ ozývalo se ze všech stran. „Ať žije naše královna Mariana!“

Dívka všem s vřelým úsměvem zamávala, což ještě více pozvedlo náladu davu. Všichni jásali a provolávali jí slávu.

Budoucí královna pak nasedla do připraveného kočáru a za neustávajícího jásotu vyjela z přístavu směrem k hlavnímu městu království  Sosii.

 

Cesta kočárem do hlavního města byla dlouhá. Mariana se musela velmi ovládat, aby se na nepohodlném sedadle nezačala nekrálovsky vrtět. Vůz byl velký tak akorát, aby se do něj vešla ona se svou oblíbenou komornou, za což byla vděčná, protože kdyby k ní posadili jednoho z členů uvítacího výboru, jistě by ji zahrnul spoustou otázek, na které teď neměla chuť odpovídat.

Projeli již mnoha vesnicemi. Všude se na špinavých ulicích a prašných cestách shromažďovali zvědavci, kteří si chtěli prohlédnout svou budoucí paní a královnu. Přestože o ni všichni jevili zřetelný zájem, byla uvítáním v nové zemi poněkud zklamaná. Království Mariammé byla její rodná země, kterou musela už v šesti letech opustit, aby se zasnoubila s korunním princem bohatého království Tripolie. Tam měla prožít celý svůj život v krásných palácích s hudebníky a básníky, kteří opěvovali její krásu. Každé roční období v Tripolii bylo něčím nádherné, létali tam ti nejkrásnější ptáci a voněly květiny. Tenkrát, když tam v šesti letech přijela, jí pod nohy sypali plátky růží a všude, kde se objevila, ji vítala hudba a lidé jí projevovali tu největší úctu. Tady vidí jen ztrhané špinavé davy, které se na ni dívají spíš s obavami a nedůvěrou než s náklonností. Nemohla se zbavit dojmu, že v této drsné zemi, jejíž nebe stále halí černé mraky, ji nevítají s opravdovou radostí.

„Zvláštní země,“ povzdechla si Mariana. „Co si o tom myslíš ty?“ zeptala se své komorné.

Ta se jen smutně usmála. „Vlastně sama nevím, má paní. Je to tak jiné než Tripolie. Ta krajina,“ zadívala se oknem kočáru na holé skály připomínající dravčí tesáky, „je tak divoká, až mi to nahání strach.“

Královna mlčela. Přesně věděla, jak to její komorná myslí. I ji trochu sužovala tíseň při pohledu na tu chladnou hornatou zemi. Divoká…to je přesně to slovo. Všude jsou jen lesy a pustina, každá vesnice se pokaždé objeví z ničeho nic jako houba, která se skrývá pod listem.

„Je to můj rodný kraj,“ řekla po chvíli. „Má matka to tu milovala, strávila tu půlku života. Přesto se tu cítím jako cizinka a mám strach, že mě tak budou vidět i všichni ostatní.“

Komorná se na svou paní povzbudivě pousmála. „Vy, má paní, a bát se samoty? Není přece nikdo, kdo by vás neměl rád. V Tripolii vás všichni zbožňovali. Přece sám princ Helix…“ v tom se odmlčela. Všimla si sklíčeného pohledu své paní. „Odpusťte,“ sklonila hlavu, „nechtěla jsem Vám to připomínat.“

„To je v pořádku,“ odvětila Mariana, „můj bývalý manžel a král Tripolie byl úžasný muž. Byl však moc slabý na to, aby mohl být král. Možná pro něj bylo lepší, že to skončilo takhle.“

Dál už nemluvily. Obě byly zabrány do svých neveselých myšlenek. Jedna litovala své smutné paní, druhá vzpomínala na časy štěstí a radovánek, které, jak se zdálo, už nenávratně zmizely.

 

            Příjezd do Sosie, hlavního města království Mariammé, které bylo zároveň sídelním městem královské rodiny, byl pro královnu ulehčením. Přes bolest v zádech a ztuhlé končetiny vystoupila z kočáru jako opravdová panovnice. Všude kolem se tlačilo na tisíce lidí, od vyšší šlechty až po nejubožejší žebráky, kteří cítili dobrou příležitost, jak si vyžebrat almužnu. Všichni si novou královnu měřili zvědavými pohledy a z otevřených úst jim unikaly výdechy obdivu.

            Mladá královna se na ně usmívala a všude kolem sebe rozdávala hřejivé pohledy. Členové uvítacího výboru, kteří zároveň tvořili královskou radu, však královně nedovolili se vyhřívat na výsluní obdivu příliš dlouho. Aniž se nadála, už ji vedli do královského paláce.

            „Toto je nyní váš nový domov,“ promluvil k ní její nevlastní bratr, hrabě Doherty. „Doufám, že tu budete šťastná.“

            „V to doufám i já,“ zašeptala královna. Hraběti nemohlo uniknout, že její slova postrádají jakoukoli známku radosti.

            Procházeli dlouhými ponurými chodbami. Dřevěná podlaha skřípala při každém kroku a odkudsi sem nepříjemně táhlo. Královně naskočila husí kůže.Hrabě Doherty otevřel dveře jednoho z prostorných pokojů.

„Zde je vaše ložnice, Vaše Výsosti.“

            Královna se nesměle rozhlédla po prostě zařízeném pokoji. Nábytku to bylo poskrovnu, jen psací stůl s křeslem potaženým zeleným sametem, starobylá skříň a postel s nebesy. Stěny byly strohé, žádné bohaté tapiserie, které by pokoj trochu oživily. Podlaha byla stejně holá, chyběl i měkký koberec či obyčejná kožešina.

            Královna si znovu smutně povzdychla. Jak ráda by se teď vrátila do Tripolie, kde měla k dispozici deset krásně vyzdobených komnat s koberci, na kterých se dalo i spát. Okamžitě si dala slib, že si sem nechá dovést nejméně patnáct těch nejměkčích koberců, zdobně vyřezávaný nábytek a hlavně goblény , tapiserie a zejména obrazy od svých milých malířů. Nebude tu žít jako chudák v dřevěné chatrči! Ona je bohem pomazaná královna, tak ať to každý vidí!   

            Hrabě Doherty si tiše odkašlal. Královna sebou trhla. Tak se zasnila, že téměř přestala vnímat skutečnost.

            „Má paní,“ připomněl se znovu hrabě, „vím, že jste jistě unavená po namáhavé cestě, ale někteří vyslanci již žádají Vaší Výsost o audienci. Jakmile se doslechli o vašem příjezdu, hned spěchali, aby Vás mohli co nejdříve přivítat v novém domově. Pokud si však přejete, jistě rádi počkají do zítřka, až si Vaše Jasnost trochu odpočine.“

            „To je v pořádku,“ ujistila ho královna. „Přijmu je ihned.“ V tuto chvíli byla vděčná za jakékoli rozptýlení.

            Hrabě se galantně uklonil a vedl Marianu do trůnního sálu.

            „Bratře!“

            Hrabě se zarazil. Překvapila ho důvěrnost, s jakou ho královna oslovila.

            „Ano, má paní.“

            Královna se na okamžik zamyslela, jakoby váhala, jestli má skutečně položit otázku, která ji svrběla na jazyku. Její smaragdové oči stále hleděly poněkud nejistě.

            „Proč,“ začala, „proč mě ještě nepřivítal můj budoucí manžel? Je přece slušnost vyjet své nastávající manželce vstříc a přivítat ji jako svou královnu.“

            „Má paní,“ nasadil hrabě výraz nejvyššího soucitu. „Náš král a Váš budoucí choť hořel nedočkavostí, až Vaši Výsost spatří, avšak váš brzký příjezd ho žel zastihl v nepravou chvíli. Jeho Jasnost král se necítí ve své kůži. Má horečku a tráví svůj čas na lůžku. Není to ale nic vážného,“ dodal rychle, když viděl královnin zmatený výraz. „Je to jen chvilková nevolnost, která jistě brzy pomine.“

            Královnin pohled najednou ztvrdl.

„Chtěla bych ho hned vidět,“ pronesla rozhodně.

            Hraběte ta náhlá změna královnina tónu zarazila. Jak rychle se dokázala změnit z ustrašené ženy ve velící panovnici. Ale on měl své příkazy.

            „Je mi líto,“ zavrtěl hlavou, „ale v této chvíli to opravdu není možné.“

            V královniných očích zajiskřilo. „Odmítáš vyplnit přání královny?! Vím, že jsem zde teprve pár hodin, ale přesto už bych si snad zasloužila, aby mi všichni projevovali patřičnou úctu. Nejsem zvyklá, aby mě někdo přehlížel.“

            Hrabě zamrkal. Poznal, že s touto ženou to nebude tak lehké, jak předpokládal. Ve skutečnosti měl už brzy poznat, že když tato světlovlasá kráska něco chce, nesnese odmítnutí.

            „Má paní,“ padl před ní na kolena, „odpusť svému hloupému a nevděčnému služebníku, který jen plní příkaz svého milovaného krále. Měj se mnou slitování. Pochop, v jak obtížné jsem situaci. Pokud nevyhovím tvému přání, které bych vyplnil ze srdce rád, jistě mě po právu potrestáš. Pokud tě však dovedu do královy ložnice, poruším jeho nařízení, které je pro mne zákon, a budu potrestán ještě krutěji. Řeknu  ti tedy pravdu. Král si nepřeje tvou návštěvu, protože nechce, abys ho při vašem prvním setkání spatřila připoutaného na lůžko, slabého a zranitelného. Myslí si, že bys ho pak mohla považovat za slabocha, ačkoli je ve skutečnosti pravý muž v plné síle.“ Nepatrně pozdvihl hlavu, aby si ověřil účinek svých slov. „Avšak,“ pokračoval vzápětí, „přeješ-li si svého budoucího muže spatřit, rád se nechám kvůli tvému nejjasnějšímu přání vyhnat z království.Věř mi, že nic by mi nečinilo větší potěšení, než vidět tvou Jasnost spokojenou.“ Hlavu nechal sklopenou, aby dodal svým slovům na váze.

            „Vstaň, drahý bratře.“ Královna se při těch slovech lehce dotkla jeho paže. Hrabě rád uposlechl, kolena už ho začínala tlačit. Když zvedl hlavu, Mariana se na něj již usmívala. Po předešlém výbuchu hněvu už nebyly v jejích jasně zelených očích ani památky. Zdálo se, že jeho řeč splnila svůj účel.

            „Jsem neskonale ráda, můj milý bratře, že v této zemi, která je mi dosud cizí, mám nejen bratra, ale i přítele. Nerada bych tě proto uvedla v nemilost u tvého pána a krále. Vyhovím tedy jeho přání a nepůjdu ho navštívit, ačkoli mě pálí nedočkavost spatřit ho.“

            Hrabě se uklonil a políbil jí ruku, kterou mu nabídla.

„Jsi nesmírně laskavá, má paní.“

            Pokračovali dál v cestě do velkého sálu, kde už čekali na přijetí ti nejšikovnější diplomaté. Všichni měli stejný úkol. Vyřídit královně pozdravy od svých panovníků a zároveň zjistit, jaká nová Mariammská královna je, a jak dalece bude ochotná spolupracovat s jejich zájmy.

  

            Královna se usadila na pohodlném křesle vykládaném zlatem. Její trůn byl o něco menší než králův, přesto působil patřičně majestátním dojmem.

            Pod schody, které vedly k trůnům, již klečel vyslanec sousední země – království Hyrkánie. Mariana o tomto království už mnohé slyšela. Ve skutečnosti právě toto království bylo již dlouho středem zájmu nejen jejího, ale i celé její rodiny. Proti všem zvyklostem a předsudkům, kterými se tato doba jen hemžila, tomuto království vládla žena. Mariana se lehce pousmála. Ještě když byla princeznou a pak následně i královnou v Tripolii, byl královský dvůr plný klepů a nejrůznějších zvěstí, které se vedly právě o královně Hyrkánie. Veliké oblibě se těšily zejména historky o jejím vztahu s jistým hrabětem a různé spekulace o tom, proč se královna Hyrkánie tak zatvrzele odmítá provdat. Přestože tato královna byla Marianina sestřenice (jejich dědečkem byl Hyrkánský král Morsen II.), nikdy se osobně nesetkaly. Mariana však musela uznat, že i přes oplzlé zvěsti, které se o její sestřenici šíří, si královna Hyrkánie zaslouží její obdiv. Své zemi vládne devět let, což je docela slušné na to, že její mladší nevlastní sestru, která zkoušela dosednout na trůn před ní, popravili už po devíti dnech.

            Vyslanec dál klečel bez hnutí. Královna si teprve teď uvědomila, že je jeho povinností mlčet, dokud ho sama nevyzve, aby promluvil.

            „Tedy mluvte, pane,“ pronesla slavnostně. „Poslouchám.“

            „Má paní,“ konečně k ní vzhlédl. „Dovolte mi, abych Vám předal nejjasnější pozdrav od mé milované paní, královny Elein, ochranitelky a panovnice království Hyrkánie.“ I on mluvil v mariamštině, neboť jazyky království Mariammé a Hyrkánie byly téměř shodné.

            Královna se na něj pozorně zadívala. Vyslanec nebyl příliš vysoký, jistě by ho převýšila alespoň o pět centimetrů. Oblečen byl do na míru šitých kalhot a bohatě zdobeného kabátce. Na rukou se mu blýskaly prsteny s vzácnými drahokamy a na krku mu visel zlatý řetěz – znak jeho postavení. Bylo vidět, že její sestřenice o své věrné poddané pečuje opravdu svědomitě. Královně v očích pobaveně zasvítilo - anebo si vyslanec tajně nahrabává za Eleininými zády. Nasadila co možná nejpřátelštější úsměv.

            „Vyřiď naší drahé sestřenici a své paní, že nás její pozdrav velice potěšil. I my jí přejeme jen to nejlepší a doufáme, že jí Bůh zanechá dlouho zdravou a svěží, aby o své království, které jak doufáme brzy navštívíme, mohla pečovat tak dobře jako dosud. Avšak,“ pokračovala, „předpokládáme, že pozdrav není to jediné, co nám máš od své paní vyřídit.“

            Hyrkánského vyslance překvapila energie a výřečnost mladé královny i to, jakým způsobem šla přímo k jádru věci.

            „Vaše Výsost je nesmírně moudrá,“ řekl a myslel svá slova upřímně. „Naše dobrá královna je samozřejmě obeznámena se situací, jaká panuje v království Mariammé. Je jí známa rozpolcenost Vašeho lidu, který sužuje nejistota v jistých ohledech. Má paní Elein je velice citlivá a nadmíru chápavá žena a sama dobře ví, jak těžké je urovnat nepokoje, které čas od času nastanou. Proto Vás chce ujistit, že kdykoli bude Vaše Výsost potřebovat, může se na Hyrkánskou královnu vždy obrátit.“

            Mariana ho probodla pohledem. Vyslanec pod tím náporem téměř ucukl. Doufal, že si královna jeho slova nevysvětlila špatně. Mariana však věděla přesně, co se za tím zdánlivě přátelským vzkazem její sestřenice skrývá. Živě se jí vybavovala doba asi před osmi lety, kdy ještě byla královnou v Tripolii, a její milovaná matka zatím musela snášet útrapy, které jí přinášela šlechta a obyvatelstvo v království Mariammé. V této zemi více než kde jinde na světě panuje otázka náboženství. Někteří zachovávají věrnost starému náboženství, které se vyznačovalo uctíváním Boha jakožto symbolu. Toto náboženství mělo v celém světě dlouhou tradici a k jeho zastáncům patřila i samotná Mariana, jelikož v něm byla už od malinka vychovávaná. Jenže pak se objevil jistý učenec, který hlásal, že obřady původního náboženství jsou modloslužebnictví a že pravý Bůh není symbol, nýbrž že je všudypřítomný a nakloněný všem bez rozdílu postavení či hodnoty majetku.

            Tenkrát, když tu byla královnou její matka, zde vypukla občanská válka. Staré náboženství proti novému. Nedalo se říct, kdo vyhrál. Všude bylo plno krve, drancování a násilí. I její matka to tenkrát zaplatila životem, když jí znenadání pod tím tlakem selhalo její slabé srdce. Bylo dobře známo, že Marianina matka, stejně jako Mariana teď, podporovala staré náboženství. Kdo tedy povzbuzoval onu odporující část šlechty, která rozpoutala nepokoje? Tenkrát to věděli všichni – kdo jiný než její drahá sestřenice Hyrkánská královna. Posílala do království Mariammé peníze na podporu odbojných šlechticů. Ona jistě tehdy mohla za smrt její matky, dnes už jí ovšem nikdo nic nedokáže. Nyní možná bude výhodnější udržovat s ní pokud možno přátelské styky.

            Královna po dlouhém mlčení konečně promluvila. Vyslanci se zjevně ulevilo.

            „Tvá paní je velice laskavá. Vzkaž jí, že si nesmírně vážíme její rady. Je nám zároveň velice líto, že naše víra se liší od vyznání tvé paní. Doufáme však, že to mezi nás nevnese žádný nesvár, protože zájmy tvé paní jsou zároveň našimi zájmy. Dojímá nás, jak si naše drahá sestra cení nás a našeho lidu. Přejeme si, abychom jednou vykonali pro její lid tolik dobrého, kolik toho ona učinila v minulosti pro ten náš.“ Dávala si dobrý pozor, aby na ní vyslanec nezpozoroval jedinou známku hořkosti, „A ačkoli nemáme ve věcech vlády takové zkušenosti jako Hyrkánská královna, bude nám ctí, budeme-li jí v případě potřeby také moci přispět radou či pomocí.“

            Muž se rychle uklonil, aby skryl svůj udivený výraz. Mariammská královna mluvila jako laskavost sama, přesto mu však nemohlo uniknout, že ostří jejích slov by dokázalo podříznout nejedno hrdlo. 

            Ještě jednou jí poděkoval za uctivé přijetí a odporoučel se ze sálu. Mariana si už mohla jen domýšlet, jak v rychlosti poručil osedlat koně a tryskem vyrazil do království Hyrkánie tlumočit své paní odpověď Mariammské královny.

            Mariana se však cítila nadmíru spokojeně. Byla hrdá na to, jak se zachovala. Ne nadarmo sbírala zkušenosti na tom nejproslulejším dvoře. Cítila, že vládnout téhle pustině rozhodně nebude snadné, zvlášť když má tak blízko sebe svou drahou sestřenici. S vyhlídkou krušných časů, které měly nastat, královnu zachvátil příliv nové energie. Ihned si dala zavolat další vyslance. Dobře věděla, že teď musí zapůsobit. Všichni musí poznat, s kým mají tu čest.

           

           

 

 

 

---