Čurací panáček

Sedim na lavičce a pozoruju jakési děti … no, řekla spíš jakési parchanty – to je věc názoru. Vypadává z nich nějaká cizí řeč – či co? Doléhají ke mně nesrozumitelná slova … Pikatchu – a jím podobná. Je to něco příšernýho. Každý ráno potkávám davy těhle malejch závisláků, jak se ženou do obchodu, aby si splnili svůj sen – mít všech … kolik že vůbec? …. Pokémonů. Nechápu (prozněnu), co vidí na těch žlutých, fialových, modrých na růžových potvorách … To já v jejich věku … kecám, my jsme vlastně sbírali céčka. Ale přesto, já bych na to svojim dětem prachy nikdy nedala.

 

Smradi zmizeli a tak odehnali mé myšlenky (?). Ale na jejich místo se museli vecpat hned jiný. Někdy bych brala, abych byla úplně tupá. Nemohla myslet. Teda, ne že bych myslela. To je moc složitý chemický proces. Ale jak to mám jinak nazvat?

 

Vzpomněla jsem si na ty nádherný roky, kdy mi bylo 5, 6 let. Se ségrou v lese jsme měli tajný místečko … byla tam brána, která vedla do světa pohádek. Všude kolem kvetly různý kytičky, stromy měly …

 

Najednou mám tmu před očima, někdo mi zakryl výhled do světa. Vyjmenuju asi 10 jmen a až pak se konečně strefim. Mám radost. Je to John, jeden z nejoblíbenějších lidiček na … v mojí hlavě. Mě vlastně říkají – tak jak mi říkají - díky němu. Jeden čásek jsme byli dost dobrý kámoši – podržel mě, když jsem byla na dně. Od tý doby nejsem pro jiné Bára, ale Yoko.

 

Typický John. Než ho stihnu pozdravit, pokusí se na mě vychrlit těch jeho asi 50 neuvěřitelných novinek. Než se dostane k číslu 3, zadržím ho.

„Johne ….stóóóp. Ty se asi nikdy nezměníš. Místo toho, abys mi řekl, jak se máš, roznášíš tu drby.“

„Tohle nejsou přece žádný drby … Tohle je pravdivý.“

„OK …,“ skočím mu do řeči, než mi začne vysvětlovat jeho všeobecně známou teorii.

„Kde se tu vůbec bereš? Neměla jsi bejt náhodou někde s rodičema u moře?“

„No, když jsem zjistila, že svou dovolenou budou trávit ležením na plážích a chozením do prestižních hotelů. Ne díky. To budu 100 x radši s tebou ty můj … jé sorry, náš malej Honzíku.“

„Tak malej???“ zvedne svou 190 centimetrovou postavu.

„Máš pravdu, jsem malej … zakrnělej … no jo, to bude tim, že jsem nedonošený dítě … tak jsem nestačil vyrůst.“

„Chudáčku …,“ přemáhám se, abych nevybuchla smíchy … mám ráda takovýhle slovní hry.

„Jééé, těď mě něco napadlo. Co kdyby jsme sehnali pár lidí a vyrazili stopem po světě? Pořádná pohoda, ne?“ Očička mu nadšeně svítí.

„To je supr nápad, seženu pár lidí. A musíme se domluvit kdy a kam jet.“ Kdybyste znali Johna, tak byste pochopili, co je to se do něčeho zažrat …

 

Začínám si prozpěvovat IMAGINE ALL THE PEOPLE LIVING FOR TODAY … Těšim se jako malá. Začíná naše cesta okolo světa. Z původních 10 lidí nás jede 5. Vyrážíme s krosnama na zádech. Bubínky v rukách s pozitivní energií … Rozdělíme se na dvě skupiny – já, John a Bubák versus Vanda a Tygr (nerozlučná dvojka, chodí spolu asi od 12 let. Teď jim je dvacet). Náš cíl je jasný – Francie – Paříž – hrob Jima Morrisona.

 

„Wau … Úáá … Yoko …,“ poslouchám řev těch dvou cvoků. Sedíme v káře, vítr kolem sviští. Konečně nás po hodině někdo vzal. No jo, holt, lidi nemaji rádi batikovaný věcičky a dlouhý vlasy. Sice nechápu proč, ale … S Vandou a s Tygrem jsme domluvený, že se sejdeme u přechodu přes hranice – u Českých Velenic. Ty měli štěstí mnohem dřív. Asi 5 minut čekali a pak je vzal jeden náklaďák … A já se vezu s těmahle šílencema. Všude je cejtit pohoda a svoboda. Vítr ve vlasech a … slunce. John vytáhne bubínek a začíná bubnovat. Jeho vlasy mu občas vadí ve hraní … lítají všude kolem … Přesto pokračuje. Bubák  pokřikuje na kolem jedoucí auta a má z toho náramnou srandu. Už jsem si zvykla, že s těmahle dvěma – zvláště s Bubákem je cesta více než zajímavá.

 

Tygr a Vanda už na nás čekají. Mají radost, že jsme konečně dorazili. Koho by taky bavilo čekat v takovym horku. Potřebujeme se někde schladit. Přejdeme úspěšně hranice a spatříme rybníček. Kluci nás – mě a Vandu vezmou do náručí a skočí s námi do vody. Sice chvíli nadáváme – to aby se neřeklo, ale je to osvěžující … Ostatním lidem se to asi moc nelíbí, koukají trochu divně. Že by neměli rádi vodu? Nebo to je  přece jen jiný důvod? Asi je.

 

Rozhlídnu se kolem sebe … a zrak mi utkví na jednom človíčku. Vylezu z vody a nenápadně si ho prohlížím. Najednou mi dojde o koho se jedná … Čurací panáček – jeden hippík, do kterýho jsem byla svýho času zamilovaná. Osobně mě neznal … jen si vzpomínám, jak jsem jedno rána seděla ve vlaku (od tý doby to začalo – stav kterýmu se říká pobláznění, zamilování) …a on na mě celou dobu díval těma svýma nádhernýma očima ... snad mě nima uhranul. Myslela jsem tehdy, že umřu … Říkali jsme mu s kámoškama Čurací panáček proto, že nosil čuracího panáčka vyšitýho na zvonech … Tehdy jsem si občas vzala mikinu s 3 proužky … a on byl z jinýho světa ... byl pro mě jako sen … magnet … pořád mě k němu něco táhlo. Občas, když jsem se oblekla jako správnej hippík, vrhal na mě velice zajímavý pohledy. Nic víc. Ale v tuto chvíli je naprosto jiná situace. Jsem stejná jako on. Jsem květinový dítě.

 

Udělal pár kroků … to snad není možný … Mířil ke mně.

„Ahoj … ehm … můžu se s váma vykoupat?“ … asi je to jen sen … ne není. Vzdálenost mezi náma se pohybuje mezi 5 a 8 cm. Cítím vůni jeho kůže, vidím jeho krásný oči, slyším jeho hlas.

„ … Jasně, pojď!“ Chytnu ho za ruku a už jsme ve vodě.

 

Když se vynoří, řekne mi: „Ahoj, já jsem Jimi.“ … A vlepí mi pusu na tvář.

„Yoko“ a naoplátku mu i já věnuju polibek. Všichni už jsou na břehu a tak i my vylezeme ven a jdeme k nim.

„Lidi, tohle je Jimi, právě jsme se seznámili – ve vodě.“ Vzájemně se pozdraví a představí se.

„Nechceš si s náma zahulit?“ zeptá se John.

„Hm, v tomhle horku může bejt to nejlepší – pořádná mařka.“

Tygr vytáhne joint a zapálí mu.

„Kam jedeš?“ vyzvídá Vanda, která se opírá o zcela mokrého Tygra.

„No, já vlastně ani nevim, nemám určitej cíl,“ odpoví mírně zmateně.

„Hele nechceš jet s náma? My se hodláme dopravit stopem do Paříže, k hrobu Jima Morrisona. Tak co?“ zašklebí se John.

„Jééé, Hrob Jima Morrisona, tak o tom už jsem taky přemýšlel, ale netušim kde je, takže … ehm … jedu s váma.“

Sundá si triko, kalhoty a začne je ždímat. Následujeme jeho příkladu.

 

Sedim se autě s Johnem a Jimim. Svět je divnej … směju se a bavim se s človíčkem, který byl skoro v době nedávný mojí imaginární láskou. No, možná ne byl, ale je. (???). Pořád ty jeho oči, vlasy, tělo … pořád se mnou dělají divy. A teď poznávám i je krásnou dušičku.

 

Kupodivu v Rakousku nás vzal Čech. Právě s klukama debatuju na téma karmický životy … řidič vypadá trošku zaraženě. Takovej typickej moderní frajírek. Nagelovaný vlasy, černý triko s jakýmsi nesrozumitelným nápisem, kapsáče. Asi bude rád, až vypadneme. Johna znám jako svý boty. Vidim, že to nemůže vydržet …

Zeptá se „Hele, můžu se tě na něco zeptat?“ Nagelovanej chlapeček se ohlídne.

„Na co?“ podívá se na něj vyděšeně řidič.

„Čím jsi byl v minulym životě? Já Napoleon Bonaparte.“

„C-o-o-o-že?“ Na tváři našeho milého spolucestujícího se objeví vyděšený výraz.

„Čim pak jsi byl? Robin Hood nebo Hitler? Toho nenávidim … to bych ti teda nedoporučoval ... doufám, že ne … jinak asi vystoupíme. Určitě se nechceš připravit o naší ctěnou společnost.“ V Johnovi to pěkně vře. Přemáhá se aby nevybuchl smíchy.

Chlápek brzdí tak prudce, že přepadáváme dopředu. Vyběhne z auta a otevírá nám dveře. Wau, to je jak v limuzíně … i se sluhou pro open doors.

„Vypadněte … Vypadnětééé!!!“ Vypadá, jako by si na něj dělala nárok sama zubatá. Začíná pomalu rudnout a já si říkám, jestli se o něj nepokouší infarkt.

„Takže si byl Hitler,“ vykřikne Jimi již z bezpečné vzdálenosti.

 

Jdeme. Jede jedno auto za hodinu. Nikdo nám nestaví. Je dusno jako před bouřkou. Vlastně ne jako před bouřkou. Ono totiž je před bouřkou. Začíná se zatahovat … jedna kapka., dvě kapky, tři, čtyři, pět … tohle není přeháňka, ale smršť. Kdyby byla zima, tak už jsme zasypáni sněhem až po krk. Jimi svlíkne triko … beztak už je totálně promočený a nemá žádnou funkci. Vyndá z krosny svetr a podá mi ho se slovy „Dobrá vílo … víš že déšť smývá krásu? A to přece nemůžu dopustit.“ Je mi krásně. Jimi se usmívá jako sluníčko a John? Vypadá na to, že by se nejradši ztratil. Ale není kam.

„Johne, o co se snažíš? Pojď k nám, ne?“ Nemůžu to vydržet a vyhrknu na něj. Mírně trapná situace.

„Ale moje milá Yoko, já se přece o nic nesnažim. Spíš … mě štve, že se v tomhle počasí nedá hulit. Nemám pravdu, Jimi?“

„Naprostou! Počasí … občas vadí i v tule … ehm v hulení!“

„A mohu vědět, v čem ještě vadí?“ zeptám se a radši si nepřeju slyšet odpověď.

„No, například v bubnování. Bubínek se v dešti ničí!“ šibalsky se na mě usměje.

„Aha, ještě že to vim,“ řeknu mírně ironicky.

 

Běžíme se schovat do lesa …

„Aúúú …,“ slyšim za sebou. Otočim se … John se válí na zemi a drží se za nohu.

„Co je ti? Seš OK?“ zeptá se Jimi.

„Jo v pohodě, jen mám asi zlomenou nohu,“ odpoví John. Tvář má sevřenou bolestí.

„Jak v pohodě … si děláš prdel, ne? Počkej, nečim ti to zpevníme.“ Ta malá poznámka o pohodě Jimiho mírně vytočila.

„Najdu v lese nějaký klacky,“ chci mu pomoct. Moc dobře si pomatuju, jak bolí zlomená noha. Uděláme mu dlahu. Pokoušíme se s ním ujít pár kroků, ale všechna snaha je marná.

„Víš co, Johne, my někde seženeme pomoc. Neboj vrátíme se co nevidět.“ Spěšně se sním rozloučíme a utíkáme k silnici. Buřina je čím dál tím horší. Začínají padat kroupy. Jimi mě čapne za ruku a táhne pod strom.

„Celá se klepeš. Musíme se tu schovat, nebo se nebudu starat jen o zraněnýho Johna, ale i o Yoko se zápalem plic.“ Přitisknu se k němu a mám pocit, že asi zmrznu … ale i zároveň i celá hořim. Není to horečka … je to tím, že je tu Jimi … a že je tak blízko. Vlepí mi polibek do vlasů a zašeptá mi do ucha „Jak jsem mohl celou dobu žít na tomhle světě bez tebe …“ To co probíhá je sen, touha, vášeň, láska, štěstí, klid, mír … splněný sen!

 

Spatříme auto ... vrhneme se na silnici. Řidič zastaví. Varcíme se pro Johna s pomocí ... a ruku v ruce.

---