Já se za tebe stydím .......

Jó ta puberta opravdu přemění ty naše dítka....

Já se za tebe stydím.....

 

       „Tak Radime, už jsi konečně hotový?“ zvolala úpěnlivě od vchodových dveří. „No jo, vždyť už jdu,“ zaslechla nepříliš nadšenou odpověď z koupelny. A  zase dlouho nic -. Byla netrpělivá, ale neodvážila se dál naléhat. Až klaply dveře a objevila se střapatá hlava s nagelovanými špičkami vlasů, neodpustila si procedit mezi zuby: „To ti teda trvalo.“

„No mami, to nemyslíš vážně! Ty chceš jít v tom vybledlém fialovém tričku?“

Vyřčená slova stoply její nohy vyčuhující z kraťasů, které se zrovna chystaly nabrat své obvyklé tempo. Zkoumavým pohledem přelétla horní část těla. S patrným ulehčením zvedla zrak a zabodla ho do ježaté chocholy. „No dovol, tričko je nové, značkové. Žádná šmíra z tržnice. A kvůli tobě se nepoletím převlékat!“ „Jé, to zas bude trapas. Nechceš jít sama?“ „Tos uhodl, já se budu vláčet s nákupem a mladý pán bude hrát doma hry na počítači.“

„Co zas to dítě má?, začaly se jí honit myšlenky hlavou. „Sám vypadá jak strašák do zelí,“ rozvíjela svůj vnitřní monolog,“ ale na druhém se mu stále něco nelíbí. A ty jeho grimasy - . Nejraději bych mu jednu vlepila a byl by klid.“

„Zadrž! Mírni se a zvažuj! Přikazoval jí druhý vnitřní hlas. „Co kdyby pak s tebou přestal komunikovat. Už teď řekne jen to, co musí. Zranit třináctiletou dušičku může být pěkně riskantní.  A co když se začne toulat s partou nebo kouřit? Nejhorší by byly drogy... Kdoví, čeho se ještě dočkáš.“

„Já myslím, že nevypadám zas tak hrozně,“ řekla mírnějším hlasem. „Snad to přežiješ, jestli potkáme nějaké tvé kámoše, nebo kámošky,“ dokončila řeč při chůzi od branky na ulici. Štěstí stálo na její straně. Potkávali jen její známé. Očividně znuděně stál opodál a vyčkával až se jak vždycky říkal, máma „vyklábosí“. Kámoši a kámošky nebyli nějak k mání takže trapas se prozatím nekonal a nákupní středisko už bylo na dohled.

 

         „Mám vzít půlku chleba nebo celý?“ tázala se mezi regály. „Jak chceš.“

„Je doma ještě máslo?“ „Nevím, asi“, sykl neslyšně. „Raději ho koupím, vzpomněla jsem si, že jsem ti ho včera vymazala na svačinu.“ „Podívej se kde mají kávu a přines pomletou.“ Bez jediného slova se ztratil mezi zbožím a když nabírala směr k uzenině, zamával jí balíčkem před obličejem.

„Kolik ti mám koupit salámu?“ „To je jedno,“ pronesl bez zájmu a toužebně se zahleděl k pokladně.

„Já si dám nanuka,“ blesklo jí hlavou, aspoň se v tom vedru trochu osvěžím.“

Chvíli se prohrabávala mrazicím pultem a pak svou vybranou porci důstojně uložila až na samý vršek už docela obsáhlé hromádky zboží v pojízdném vozíku.¨

„Chceš taky? zpytavě se otočila k němu, jakoby si teprve teď uvědomila jeho přítomnost.

„Ne, mami,“ houkl jí nervozně do ucha a očima měřil rostoucí zástupy před pokladnami.

„A proč? Můžeš si vybrat jaký chceš...“  Neodpověděl. Jen zakroutil očima a gesty naznačoval, co nerada slyšela. Když na něj dál nechápavě zírala, nakonec vybafl: „Prostě nemám chuť!“ Potom skoro prosebně dodal: „A pojď už.“

Hlemýždím tempem postupovala ve frontě a s napětím sledovala měknoucí pochoutku, jejíž obsah začal zlověstně prosakovat na papír, ve kterém si hověl labužnický salám.

„Páni, už aby byla na řadě, už aby byla u kasy.“

Konečně. Rychle naházela všechny potraviny do igelitové tašky. V jedné ruce nákup, v druhé dřívko s lepkavou, kapající hmotou vykráčela ze supermarketu. Stál nedaleko dveří a s napětím v oku sledoval tu podívanou.

„Vem tašku, já si sním ten nanuk,“ zavelela a rázem se zbavila těžkého břemena.

Polozmrazenou dobrotu se snažila zbavit paplavého obalu. Sladká, lepkavá hmota jí začal stékat po prstech k dlani.

Předklonila se a konečně se zakousla....

„No, mami, já se za tebe stydím. Vždyť sis pokapal své nové tričko,“ řekl jízlivě.

Zoufale protáhla oči na označené místo. Celá se schoulila a pohledem bloudila k lavičce.

Usedla, vytáhla kapesník a vehementně se začala čistit. Zbývající půlka nanuka se přetočila na dřívku, začala jí znovu třísnit ruce a málem celá sklouzla do štěrku pod lavičkou.

„To je teda trapas, já už jdu domů,“ slyšela hučet vzdalujícího se syna. Raději vhodila torzo zmraženého lákadla do odpadkového koše a přetřela si polepené ruce. Kolik asi přešlo lidí kolem a zvědavě si ji prohlíželo? Možná to byl jeden člověk, dva, tři....

ale možná si jí nevšiml nikdo. Nevěděla. Prostě to nevnímala. Jen ta věta jí neustále hučela v hlavě: „Já se za tebe stydím.“

 

Není to přece tak dávno, kdy ji sama použila. Byla mladá, štíhlá a spěchala domů vařit oběd. Potřebovala koupit jen mléko na koprovou omáčku. V samoobsluze byla fronta na košíky až po dveře. Tak vběhla do mléčné jídelny, ale i tam vyčkávalo pár zákazníků. Dvouletý Radimek běhal mezi stolky, zatímco ona v řadě přemýšlela, jestli na něco nezapomněla a zda nemá ještě něco přikoupit.

„Mami, kup koko,“ ozvalo se jí těsně u nohou. „Počkej ještě chvíli Radimku, maminka koupí,“ odbyla ho a zrakem přejížděla vystavené zboží. Pak se zadívala ke dveřím. Byly zavřené. U pultů i stolů se občerstvovalo několik lidí a někteří pobaveně sledovali synova tlachání a jeho temperamentní rejdění po celé prodejně. Rychle se věnovala nákupu. Potom zasunula peněženku do kabelky a s oplatkem v ruce hledala malého divocha.

Úlekem zastavila chůzi. Synáček si pěkně seděl na židličce a ládoval se zbytkem vlašského salátu, který tam nějaký dobrák zanechal, aby jej nemusel odnášet na odkládací stolek. Než se protlačila k němu, její mazlíček posvačil a také uhasil žízeň odstavenou žlutou sodovkou.

„To je trapas,“ rozhlížela se nenápadně kolem, snad si toho nikdo nevšiml.

Zdálo se, že každý je zabrán do svých problémů! Cítila, že musí být raději zticha, nedělat zbytečný rozruch a syna pokárat až venku. Jen ji polil horký pot a zrudly jí téměř bledé tváře. Jemně mu otřela umaštěný obličej a ručky.

 

         „Já se za tebe stydím! Co ti maminka nedá, to Radimek nepapá. To bylo pána,“ začala s výchovou po pár krocích.

Ještě teď vidí, jak na ni nechápavě, ale přece jen provinile poulil svá tmavá očka. Ani oplatek už mu nechutnal.

Nějak se to obráceně vrací zpět. Vzdychla a chvíli sledovala vzruch na ulici. Zvedla se. Upravila si kabelku tak, aby jí kožené uši zakryly alespoň zčásti kápance z rozpuštěného nanuka. Rychlým krokem odkráčela k domovu.

 

         „Mami, nákup jsem dal do ledničky a vzal jsem si rohlík se salámem. Šel jsem na trénink. Ahoj Radim.“

 

Vsunula to psaníčko ze stolu hluboko do místečka v duši. Hladila ho tam, laskala a uvolňovala napětí z trapasu a nedorozumění. Pak si stoupla pod sprchu, aby spláchla ten sladký, lepkavý stud.

 

 

---