Ze života

Ze života

Ležím a v hrudi dýku,

dýku z roztoku arzeniku.

V obličeji bolest,

jak strašný mim

hrající svou show,

kéž bych byl tím mimem.

Ale nejsem a mé srdce krvácí,

s posledními rány,

krvácí, však krve na sobě nemám,

 a bolestí se svírám.

Ležím a chci zemřít,

Já, zhmotnělá nesmrtelnost,

srdce bije ať zničeně,

 ve dva cáry profláknuté.

Ležím a v srdci svár,

nechci vstát, beztak nemůžu.

Koukám do noci, jež kouše do granitu,

který přichází k ránu.

Vločky padají k mému oknu,

vidím, jak mi roztává,

jak padá a roztává,

jak padá a

mrzne.

Už ruce necítím,

ale s tím jsem smířen,

však do rány chlad se mi dostává

a o srdce nechci přijít.

Ležím a Slunce křižuje uličkami,

cítím ho ve tváři,

ale do mého srdce cestu nemá.

Ležím a nemám sílu vstát,

však musím.

Tělo mi vstává,

nohy, ruce, ale i srdce bych chtěl cítit,

 ale čepel v srdci.

Vstávám, přesto v očích beznaděj,

dýka roztříští se o podlahu,

tlukot slabší než dřív.

Kus čepele a chladu tam zůstaly,

 po ráně ani jizva.

Vstávám a znova začínám žít,

s očekáváním na to nové Slunce v dáli,

až naději mi dá

a pak další nůž zabodne

a nechá mě v bolestech,

až chlad se zas přikrade

a obere mě o kus mého já.