Neurosis - Given To The Rising

Napsáno pro www.metalnation.cz

Neurosis existují již od roku 1985, kdy Scott Kelly, Dave Edwardson a Jason Roeder kapelu založili na jasném a přímočarém hardcore punku. Velice brzy jim však začalo být v hardcore těsno. S vlivy Pink Floyd, Swans, apokalyptického folku, industriálu a kdovíčeho ještě se jim podařilo vytvořit hudbu naprosto novou a fascinující. Pomocí pomalého tempa s crustcore tvrdostí v kombinaci s hypnotickou psychedelií a explozemi emocí emocore se Neurosis podařilo vytvořit zcela nový směr. V poslední době se objevilo tolik kapel fascinovaných touto podobou hudby, že ze slova Neurosis se stalo v podstatě přídavné jméno. Pro mě osobně jde o jednu z nejdůležitějších kapel. I přes tak dlouhou dobu své existence a vliv na mnoho a mnoho kapel se nikdy ani neotřeli o hlavní proud. Na druhou stranu stagnaci projevu nečekejte. Mnoho fanoušků z počátečních let těžko vydýchává zvukový přechod na albu A Sun That Never Sets, kdy ubylo hardcore tvrdosti, tempo se ještě zpomalilo a psychedelická atmosféra se stala alfou a omegou jejich projevu. Následující Eye Of Every Storm znělo ještě jemněji a opět úplně jinak než cokoli jiného. S příchodem Given To The Rising je jasné, že Eye Of Every Storm skutečně okem bouře bylo, prostý návrat do vod před Sun ale nečekejte.

 První a titulní Given To The Rising rozevře oponu nové noci ve znamení hlomozícího industriálu, který je propleten psychedelickými pasážemi s náměsíčně třepotavou linkou v pozadí, kdy evokuje předminulé A Sun That Never Sets. Strojový rytmus se mění do tempa přílivových vln a zase zpět a skrze to chraptí pro Neurosis typické (a vzájemně velice podobné) hlasy Scotta Kellyho a Steve Von Tilla. Na okamžik se objeví podobně mihotavý zvukový efekt, na kterém byla vystavěna značná část alba Salvation od finských Cult Of Luna; či klávesy z nejčernějších chvil Pink Floyd, se silně filmovým nádechem. Celkově skladba ovšem odkazuje spíše na zvukově radikální období Neurosis před Sun. Co nelze přehlédnout je dokonalá souhra všech nástrojů, kdy každý zní jasně a čistě, a přesto každý z nich funguje jen jako součást zcela jednotného celku. Druhá Fear & Sickness plynule navazuje na předchozí skladbu v tempu nákladního vlaku či kmenových bubnů (jež byly důležitou součástí jejich proměny z čistě hardcore kapely). Kouzelná jemnější pasáž je nahrazena už skoro zapomenutou rychlostí, aby opět zpomalila a jemnost nahradil skřípající feedback a bubny tvořící představu továrny na zlé sny. To The Wind začíná nezvykle líbezným úvodem, který bude to první, co si budete z alba pamatovat. Tady je namístě spekulace nad zpětnou inspirací spřátelených Isis. Celá skladba je vůbec pro Neurosis netradiční. Po jemném úvodu se překlopí do nezvykle přímočarého hlučného rocku, do kterého se přes vlny zpomalení vždy zase vrátí. Změny tempa jsou v To The Wind a celém Given To The Rising velice přirozené. Část skladby jakoby zůstávala nezměněná, zatímco rytmická sekce se zklidní či zmizí úplně a nové pasáže se překrývají se starými. Na chvíli zůstanou znít jen efekty s občasným pohlazením strun, než je tento klid před bouří prolomen znělým chrapotem zpěváka. T O  T H E  W I I I I I I I I N D. Velice působivý zlom. Nicméně triumfální exploze emocí z nenapodobitelné Locust Star to není. To The Wind ale zůstává jednou z nejvíce čitelných a přímočarých skladeb kapely.

 At The End Of The Road je přízračná zvuková koláž s hrozícími údery bubnů, ztracenou kytarou, zkreslenými hlasy přízraků a atmosférou noční můry v klaustrofobické tmě. Za polovinou skladby se pak z onoho špatného snu vynoří hrozící sludge, jaký již přestával být s kapelou spojován. Jde o jeden z těch momentů, kdy vám na koncertě potečou slzy z uvolněné bezmoci. Pátá Shadow je celá zlý ambient ozývající se odkudsi z dálky s recitujícím hlasem a hlasitým dechem jednoho zpěváka se zdvojováním slov či vět od zpěváka druhého. Jednoduchý, ale velice působivý efekt. V Hidden Faces dochází k zajímavému spojení čarování Pink Floyd z dob Wish You Were Here se zlou tváří starých Neurosis a třpytivými efekty noční oblohy na pozadí. Jednoduchá gradace vyúsťuje ve strojový rytmus ve spojení s říkankovým textem. Následující Water Is Not Enough plnila roli albového singlu přísnou rytmikou kytar i bubnů a všudypřítomným zvukovým malířstvím. Zhruba v polovině skladby se kytary vzbouří v přízračném sólu, než vítr opět přinese stroje a pištění ztracených duší. Osmá Distill je uvedena nádherným zvukem kytary s výhružně brumlající basou a bubny v ospalém tempu, aby pak na neviditelný povel všechny nástroje explodovaly ve vlnách krásného hluku. Jen hlas se nenechá tolik unést, nestává se dalším elementem hluku, prioritně sděluje svůj text. Najednou se vzduch opět pročistí jen na ambientní zvuky. Kytara se pomalu rozpomíná na pár tónů a začne se slévat se zbytkem do valících se vln zvuku. Hlas! D I S T I L L,  D I S T I L L! Předposlední Nine je podobně jako Shadow nevlídná zvuková koláž, která si přesto udržuje určitou strukturu. Navrátivší se recitace ze skladby dělá zlé dvojče soundtracku k Dead Man. Závěrečná skladba je Origin. Snové bubny na pozadí nebe ze zvuků, kde kytary jsou bludičky lákající svým světlem, kde pokroucený řev draků sem proniká přes trhliny otevírající se ve tmě a zpěvák opatrně šeptá. Mohla by být zatoulaná z Eye of Every Storm s podobným hlukovým nárazem jako ve fascinující Bridges, který se ale přetvoří v rovnocennou součást skladby. Nakonec na křídlech smyčců odletí zpět do své země se sluncem v zatmění a bílými koňmi.

Ačkoli jsou na albu slyšet ozvěny jejich předchozí práce (díkybohu), nejde o návrat do žádné konkrétní fáze kapely. Neurosis se stále vyvíjí. Given To The Rising je vystavěno ve třech vrstvách. Nejtišší je stále přítomný temný ambientní hluk, který je slyšitelný vždy když ostatní nástroje utichnou. Druhou úroveň tvoří snová rytmika s dominujícími táhlými kytarami, vše přebíjející třetí vrstva je industriálně nemilosrdný tlak zvukových stěn. Jde o zvukový výlet, kde se lze velice snadno ztratit. Netroufnu si tvrdit, kolik poslechů album potřebuje, aby člověk mohl tvrdit, že ho zná. Je třeba k němu přistupovat se značným respektem a obrovskou trpělivostí, odměna je však jasná. Takové album se jen tak neoposlouchá. Nicméně určité výhrady si neodpustím. Ambientních pasáží je na můj vkus příliš mnoho, rozhodně dávám přednost kytarám. To je samozřejmě věc vkusu. Nemůžu se zbavit dojmu, že se z Neurosis stává až nepřirozeně vážná kapela. I hlukové nárazy jsou přísně kontrolované, což oslabuje jejich emocionální sílu. Chybí mi trochu té živelnosti. To ale nic nemění na tom, že jen velice málo kapel je tak svých. „The human plague in womb/ Bring clouds of war/ Let us rest/ Our future breed is the last/ In the conscience waits/ Dreams of the new sun/ We’re blood in the dust/ Given to the Rising.“

---