PARALELNÍ SVĚT-49

Po silnici, co vedla lesem, jelo velkou rychlostí nákladní vozidlo, které řídil v civilních šatech major Karel Pokorný. Ten upřeně hleděl přes přední sklo na povrch vozovky, přičemž rozevřel na vedlejším sedadle kufřík. Poté se dvěma prsty dotkl okrajů ucha kufru, na nichž byla skrytá tlačítka. Ty dlouze stiskl, načež se v horní části vnitřní strany kufru objevila plochá obrazovka s klávesnicí a joystickem.

„Pane nadporučíku, jedu v náklaďáku pár kilometrů vod vás,“ řekl do mikrofonku, co měl zabudovaný v límci. Zároveň prsty levé ruky rychle něco vyťukával na klávesnici, a pak dlaní uchopil joystick.

„Jste moje spása! Mám v patách četníka, možná i dva!“ ozval se mu v naslouchátku hlas nadporučíka Mirka Vincenta.

„Napojil jsem se na miniletadélko a ovládám ho. Už vás vidím!“ pronesl major, když na obrazovce díky rentgenovému vidění, co odstranilo spleť větví a listů, spatřil nadporučíka a několik desítek metrů za ním četníka.

„Pozor! Vašim směrem se rychle blíží hajnej! Asi slyšel výstřely!“ varoval po chvíli Pokorný Vincenta.

„Zatraceně! Ten mi tady ještě chyběl!“ procedil mezi zuby nadporučík, jenž na tmavém sklíčku hodinek viděl modrý a dva červené body. Mezi nimi byly bílé úsečky s čísly, co představovaly vzdálenost v metrech.

„Jedu po silnici, která vede do toho lesa, kde jste. Pokračujte pořád stejným směrem!“

„Já už se sotva držím na nohách. Nevím, za jak dlouho k tý silnici dojdu. Toho četníka jsem se snad zbavil, ale za chvíli narazím na toho hajnýho. Les přede mnou je dost řídkej,“ řekl nadporučík. Zároveň hleděl na sklo hodinek a zjistil, že četník se od něho vzdaluje, zatímco hajný se k němu rychle přibližuje. A tak přikrčeně došel za velký kmen stromu, zpoza něhož se zadíval mezi stromy. Za okamžik uviděl rychle jdoucí postavu s puškou v ruce.

„Je dobře, že nemá psa. Pokud nepůjde přímo ke mně, tak mě nevobjeví,“ pronesl Vincent.

„Jestli ano, tak ho vokamžitě uspěte!“

„Ano,“ řekl nadporučík, přitiskl se k zemi a přes větvičky houštiny sledoval hajného. Ten se zastavil několik metrů před křovisky, za nimiž ležel. Na postavu v zelené uniformě mířil pistolí, kterou měl nastavenou na tichou střelbu a střílení uspávacích střel. Zároveň střídavě hleděl na sklíčko hodinek a ke svému překvapení na něm uviděl pohybovat se menší oranžový bod. Ten znamenal přítomnost nějakého většího zvířete, jenž se nacházelo sotva dvacet metrů za ním.

„Máte společnost! Divočáka!“ uslyšel v naslouchátku hlas majora.

„Vidím!“ vyhrkl nadporučík poté, co zaslechl zapraskání, načež divočák proběhl několik metrů od něho a vběhl do houštiny. Ve stejný okamžik hajný zamířil pušku do křovisek a vzápětí třeskl výstřel. Divočák zakvílel a z porostu vyběhl zpátky přímo na vyděšeného Vincenta. Ten se prudce postavil na nohy, vystřelil z pistole uspávací střelu a dlouhým skokem se vrhl do strany. Přitom levou nohou zakopl o velkou větev, dopadl na zem a skutálel se do velké prohlubně. Pokorný to vše sledoval na obrazovce, když se náhle ozvala od předního kola rána, což znamenalo defekt. Rychle začal přerušovaně brzdit, a to v ten okamžik, kdy nákladní vůz ve velké rychlosti vjel do zatáčky.

KONEC ČTYŘICÁTÉ DEVÁTÉ ČÁSTI