Kapitola I. - Pohřeb

KAPITOLA I. 

Pohřeb

“Androme, už jsi oblečená?”

"Jo, ale v tich šatech po mámě vypadám strašně, no nemyslíš?"“Jo, podívej se na mě Simone, v tich černých šatech po mámě vypadám jak strašák.”

“Myslím, že ti to sluší, zato já se v tom vůbec nepoznávám, cítím se v tom strašně uvězněný.”

“Já naopak hrozně volně.”

Vyšli ven a první co spatřili, bylo pražící slunce, které zářilo vysoko na nebi.

Když dorazili k hřbitovu, potkali ženu, celou zahalenou v černých šatech, která měla přes obličej přehozenou látku.

“Kdo to je, Androme?”

“Nevím, nikdy jsem ji tu neviděla, vypadá podle toho oblečení jako žena z vyšší rodiny.”

Simon a Andromeda nechali zabýváním se záhadné ženy a posmutněli, když se před nimi objevila kaplička.

Když začal pohřeb, všechny keře i stromy jakoby ztratili smysl života. Bylo slyšet, jak někde v dáli zapraskala větev, jak veverky skáčí po větvích a jak ptáci zpívají své jarní písně.

Celý pohřeb jejich otce Sarkise, jakoby trval celou věčnost. Všechno posmutnělo, když zakončili obřad zpěvem, zpěvem, kterým měl Sarkis putovat jako šťastný otec, zpěvem, kterým ho uctívali, zpěvem, kterým si navždy budou připomínat jeho památku, zpěvem, kterým mu vzdávali hold.

Sešli se tu lidé z blízkého okolí, jeho blízcí přátelé a sešli se tu i lidé, kteří ho neměli moc rádi, ale všichni mu chtěli popřát: “Dobrou noc, Sarkisi.”

Simon vstoupil na vyvýšené místo nad rakví a spustil: Jako jeho jediný syn, jsem se ujal proslovu, abych vám řekl, že Sarkis byl dobrý, spravedlivý a poctivý člověk, jenž neznal hněv, neznal smutek a neznal zlo. Byl to člověk, který znal jen radost, lásku a poctivou práci. Obdivoval jsem ho z celého svého srdce. Obdivoval jsem jeho vyrovnanost, jeho klid a jeho potřebu, abychom byli šťastní. Moje sestra, Andromeda, všem potvrdí, že pro nás udělal vše co mohl.” S těmito slovy Simon odešel ze svého místa a přidal se k ostatním, aby hodil svou růži na otcovu rakev.

Poté jim všichni věnovali svojí upřímnou soustrast. Když ostatní odešli, Andromeda přistoupila k Simonovi a řekla: “Byl jsi silný , to co jsi dokázal ty, já bych nikdy nedokázala.”

“Dík, Androme.”

Chvíli byla odmlka, ale za chvíli Andromedu upoutala ona záhadná žena.

“Hele Simone, támhle je ta žena, kterou jsme viděli. Půjdeme za ní a zeptáme se jí, kdo je, protože mi připadá velmi povědomá, i když nevím, kde jsem ji viděla.” Když byli na cestě za záhadnou ženou, z louky za kapličkou se k nim začal vynořovat stín, který se neuvěřitelnou rychlostí přibližoval, až se zastavil 20 metrů před nimi. Teprve teď poznali, že ten muž sedící na černém koni je Nanura. Měl na sobě černé kalhoty, halenu a vestu a za ním vlál černý plášť. Typické oblečení Nanurů.

Přistoupil k nim blíž a zvolal: “Trpte jako zvířata, protože jste mláďata, která jsou zrozeni peklem a která budou stejně trpět, jako on …

“Odejděte odsud”, přerušila ho záhadná žena a otočila se směrem k nim.

Nanura se na ni podíval. Jakmile spatřil její tvář, kterou na chvíli odkryla, jeho pohled byl najednou plný zděšení. Něco vykřikl, jeho kůň se prudce obrátil a Nanura se od nich začal oddalovat.

Žena si vytáhla svůj luk a šípy a zamířila na Nanuru. Pustila tětivu a její šíp prosvištěl až k Nanurovi a propíchl mu hrdlo.

Dvojčata na celou tu scénu koukala s pusou otevřenou dokořán. Když Nanura padl k zemi, Andromeda vykřikla a zakryla si tvář. Simon se chtěl ještě zeptat za odcházející ženou, kdo je zač, ale nestihl to, protože ho předběhla.

Jako kdyby mu četla myšlenky řekla: “Vše se v čas dozvíš.” Obrátila se a odspěchala pryč do zapadajícího slunce a nechala tak dvojčata o samotě. Když se z toho Andromeda vzpamatovala, vydali se zpátky na farmu. Oba dva šli mlčky a přemítali si myšlenky v hlavě. Nikdo z nich nechtěl o tom co se teď stalo mluvit a tak šli jak těla bez duše.