Kapitola IV. - Cesta na Kardient Gahut

KAPITOLA IV.

Když bylo poledne, dostali se už daleko za město Salmekon. Andromeda celou dobu jela vepředu a prozkoumávala okolí, takže měl Simon čas, popovídat si s Adrianou.

“Adri?”

“Ano Simone.”

“Kde je ta hora Kardient Gahut?”

“Na území Nanurů, blízko jezera Dras Miléto.”

“A je to daleko?”

“No, pro někoho ano, pro někoho ne.” Zasmála se.

Chvíli jeli v klidu a bylo jen slyšet, jak klapou kopyta koním.

“Adri?”

“Ano Simone.”

“Proč jsi plakala, když jsi mě probudila a dívala se na mně?” zeptal se Simon.

“To je jediné tajemství, které mám a které ti určitě nevyzradím. A Simone?”

“Ano.”

“Měl jsi rád svého otce?”

“Ano, obdivoval jsem ho, co dokáže a jak má silnou vůli. Měl jsem ho jako vzor. A ty Adri, máš ráda svého otce?”

Adriana se na něj podívala a řekla: “Ne Simone, nemám ho ráda, protože mě opustil, když jsem byla malá a to mu nikdy neodpustím.” Tímto debata skončila, protože se k nim přidala Andromeda. Podívala se na ně a zeptala se: “Děje se něco?” Oba dva zavrtěli hlavami.

Zastavili, aby se napili z potoka a vydali se do lesa, aby se utábořili. Vedla je Adriana, protože asi věděla na jaké tábořiště má jít. Vybrala rozlehlou mýtinu uprostřed lesa s pár stromy. Když rozdělali oheň, šli se navečeřet. Večeře byla skromná, ale byla dost sytá, aby se dobře najedli. Když dojedli, rozložili si deky u ohně a šli spát.

V noci, když se Simon probudil, zjistil, že Adriana sebou škube a mluví ze spaní. Mlátila kolem sebe vykřikovala slova, která používala jenom když byla na někoho hodně naštvaná. Musela mít děsivý sny, když říkala, ať ji nezabíjí a je taky ne. Simon nevěděl, koho tím myslela, ale po chvíli mu to bylo jedno. Simon chtěl Adrianu probudit, protože už to její vykřikování probudilo i Andromedu. Nahnul se tedy nad ni, ale jakmile to udělala, nevěděl proč, ale dala mu pěstí do nosu. Simon se svalil na svou deku a držel se za nos. Chtěl ji znovu vzbudit, aby se mu omluvila, i když asi nevěděla, že to udělala, ale dostalo se mu toho stejného. Znovu se začal držet za nos. To už nebylo normální. Začal s ní horlivě třást a za chvíli se Adriana probudila. Koukla se na něj a vyděšeně vykřikla.

“Pane bože Simone, jak se ti to stalo?”

“To se zeptej sebe!”

“Sebe, jak to myslíš?”

“No nekoukej takhle na mě, ty moc dobře víš co jsi udělala!”

“Já fakt nevím, o čem to mluvíš?!”

“To ty jsi mi dva krát dala pěstí do nosu Adriano!”

“Pane bože Simone to je mi líto, měla jsem strašný sen”, omlouvala se Adriana.

“Víš, já nevím co mi je, ale strašně mě bolí v krku a …

“Adri, asi máš horečku”, šáhl jí na čelo, měl pravdu, “jseš úplně horká, lehni si prosím tě.”

Adriana se znovu položila na deku a hned usnula.

“Androme, musíme jí srazit horečku, došla bys prosím pro hadr a namočila ho?”

“Jasně, počkej chvilku”, řekla a odběhla ke koním.

Celou noc a ještě příští den jí přeměňovali obvazy, aby jí teplota klesla. Andromeda vařila čaje z léčivých bylinek a Simon chodil lovit, aby měli co na jídlo, protože museli co nejvíce šetřit.

Příští ráno už Adrianě bylo lépe a proto se vydali znovu na cestu. Jeli zalesněnou krajinou, což jejich očím prospívala. Dělali si hodně přestávky, aby se Adriana neunavila a aby zase nedostala horečku.

K večeru se už dostali před jezero Dras Miléto, kde si rozložili deky, ale už nerozdělali oheň, protože byli na území Nanurů. Chvíli si ještě povídali o své minulosti a pak znaveně usnuli.

Když Simon nemohl spát, šel se projít k jezeru. Hladina byla nádherně čistá a odráželo se na ní měsíční světlo. Když šel k jezeru, ucítil ve vzduchu zápach kouře a hniloby. Otočil se směrem k lesu a uviděl, že k nebi stoupá kouř a plameny.

Probudil Adrianu a Andromedu a všichni se vydali tím směrem. Po několika minutách přišli na místo, kde bývala obydlená vesnice. Všechny domy byli v plamenech a nepříjemně páchly.

Nejenže bylo vše spálené, ale všechny mrtvoly byly naházené na hromadě. Na vrcholu té hromady bylo vyříznuté lidské srdce, které bylo zapíchnuté šípem. Při tom pohledu na tu hromadu mrtvol se Andromeda sesunula k zemi a těžce oddychovala. Potom řekla: “Kdo to udělal? A vůbec, jak to mohl udělat?!”

“Na to ti mohu odpovědět Andromedo:” “Nanuré!”

Andromeda sklonila hlavu. “Za to mi zaplatí, to slibuji!”

Adriana přišla k hromadě mrtvol a prohlížela si šíp, který byl zabodnutý v srdci. Vyndala ho z rány, očistila a zasunula si ho do brašny o koně.

Andromeda se zeptala: “Jsou to vůbec lidé ti Nanuré? Vím, že jsem je viděla, ale nemohu uvěřit, jak mohl někdo něco takového udělat.”

Simon se k ní otočil. “Nechej to být a pojď už radši, tady si už není co prohlížet.” Andromeda neochotně odešla se Simonem k jezeru. Adriana šla hned za nimi.

Když tam přišli, znovu si ustlali a lehli, protože byla ještě pořád velká tma, takže by neviděli na cestu, kdyby pokračovali.

Ráno, když vstali, si všichni připadali hrozně unavení. Andromeda seděla na dece a držela si kolena u hrudi. Simon k ní přišel a vzal jí za ruku. Zvedla hlavu a podívala se na něho. Simon se zeptal: “Pořád na to myslíš?” Chvíli mu neodpověděla, ale pak řekla: “Ano, nemohla jsem kvůli tomu celou noc zavřít oči.” Já sem taky nemohl usnout. A taky mě mrzí, že jsi to musela vidět. Podíval se dolů na zem, jako kdyby se styděl.

“Víš, pamatuji si, jak jsem naposled mluvil s otcem. Říkal mi, že bych tě měl ochraňovat a nedovolit, aby se ti něco stalo a taky, abys nepoznala, co je to peklo. Slíbil jsem mu to, ale asi je to nad moje síly.”

Když k nim přišla Adriana, nasnídali se a pokračovali v jízdě na Kardient Gahut. První půl hodinu jeli v tichu. Adriana celou cestu pozorovala stopy na cestě, jako kdyby byla na válečné stezce.

Po chvíli se zastavila a prohlížela si stopy před sebou na zemi. “Asi před dvěma hodinami tu jeli čtyři Nanuré a podle toho, jak se snažili zakrýt stopy, to vypadá,že to jsou ti, co vypálili vesnici.”

Simon se zakabonil. “To není možné, že by tu vesnici vypálili jen čtyři Nanuré.”

Adriana se zamyslela. “Asi máš pravdu, museli odejít někudy jinudy. Měli jsme tu vesnici víc prozkoumat, možná bychom tam nějaké stopy našli”, řekla Adriana.

“To si nemyslím, podle mě ty stopy důkladně zamaskovali, nemohli si dovolit, aby je někdo sledoval.”

“Opět boduješ”, zasmála se Adriana.

“Sice tamty nevypátráme, ale tyhle sledovat můžeme. Možná se dostaneme pomocí nich k hlavní skupině”, podotkla Andromeda.

Pak se rozjeli a znovu se položili do ticha. Jeli v rozlehlé krajině s poli a pár stromy. Tu a tam se objevila srna nebo králík.

Asi za hodinu Adriana zastavila. “Podívejte se nad stromy!” Dvojčata se zadívala tam, kam ukázala a Andromeda řekla: “Kouř od ohně!”

“Ano, myslím si, že tam je tábořiště hlavního oddílu Nanurů. Zkusím se tam proplížit a zjistit, kolik jich tam je, řekla Adriana. Andromeda s tím souhlasila, ale Simonovi se to moc nelíbilo.

“Radši bych tam měl jít já, aby tě nezajali, protože ty jsi mnohem důležitější než já. Kdybych totiž zemřel, tak bys dovedla Androme na Kardient Gahut a normálně …”

Nestihl to doříct, protože mu do toho vpadla Adriana. Velmi neústupně ho okřikla. “Ne Simone, půjdu tam já a konec!”

Simon chtěl ještě něco podotknout, ale Adriana ho zastavila.

“Oba dva zůstanete tady! Je vám to jasný?”

Dvojčata pokývala hlavou. Pak Adriana odběhla někam do lesa.

Asi za minutu se vrátila a řekla: “Kdybych se do večera nevrátila, zachovejte klid a někam se schovejte.” S těmito slovy odběhla zpátky do lesa.

Simon se podíval na Andromedu a řekl: “Nemůžu Androme dopustit, aby se jí něco stalo, nebo aby jí zajali. Nemůžu.”

“Adri říkala, že tady máme na ní počkat. Co když se vrátí a tebe zajmou, co pak asi bude dělat, přemýšlej!”

“Já jí důvěřuju a ty bys měl taky.

“Androme, ty to nechápeš, když jí zabijí, už nám nikdo nikdy neřekne dědictví po otci.

Andromeda se zamračila, ale pak souhlasila. Dobře, tak jdi, ale vrať se sem živý.

Simon jí objal a odběhl za Adrianou. Prodíral se neslyšně pod jehličnatými stromy, až doběhl za velký balvan, kde se skryl před Nanury. Hned, jak se usadil na zem za balvan, mu na krku přistála dýka.

“Ani se nehni!” Byl to ženský hlas a Simon hned poznal, že je to Adriana. Otočil se k ní a řekl: Adri, mohla bys mi prosím sundat tu dýku z krku, hrozně to šimrá!” Adriana překvapeně vyvalila oči a zeptala se: Simone, co tu děláš, měl si zůstat s Andromedou na cestě?!” A kde vůbec je?

“Zůstala na cestě, řekl Simon.”

“A ty Simone, zůstaneš tady!” Podívala se na něj tak přísně, až mu připadalo, že mu vypálí oči. Simon pokýval hlavou a zůstal sedět, zatímco Adriana odešla opatrně od balvanu a pomalu se přibližovala k táboru Nanurů. I když slíbil Simon Adrianě, že zůstane na místě, nedalo mu to a proto se začal za ní plížit. Uběhl několik metrů, skoval se za křoví a pozoroval Adrianu, jak se snaží zjistit něco od Nanurů. Právě, když chtěla odejít, se vynořil za stromem Nanura a uhodil ji štítem do hlavy, takže se sesunula dolů na zem. Simon vyslyšel rozhovor mezi dvěma Nanury.

“To je ta holka, co nám zabila vůdce. “Koran bude mít velkou radost, protože si přál dlouho pomstu.

Pak vzali Adrianu za ruce i nohy a odvlekli ji doprostřed tábora. Všichni se tam rychle nashromáždili a pozorovali trojici.

Adriana se mezitím už probrala z bezvědomí. Pozorovala všechny kolem a vyvalila oči, když ze stanu vylezl vůdce Nanurů.

“Koran!” řekla a pořád se mu dívala do očí.

“Ano Adrinko, jsem to já.”

“Adrinko?” řekl si pro sebe Simon.

“Pamatuješ na své poslední setkání se mnou?” Adrianě se nahrnuly slzy do očí. Pak řekla: “Na to nikdy nezapomenu!”

Když to dořekla, plivla mu na boty. Koran se podíval na své plivnutí na botě a zavolal na chlapce,který se koukal v přední řadě. Chlapec si sundal svojí roztrhanou a ušpiněnou košili a začal pánovi čistit boty. Když skončil, znovu si ji na sebe oblékl.

Simon se udivil, jak mohl něco takového udělat.

Koran přede všemi začal Adrianu pomlouvat a kritizovat její činy. Nakonec používal i ironii.

“Je mi opravdu líto tvého dítěte, o které jsi přišla.”

Adrianě znovu vhrkly slzy do očí, ale překonal je vztek. “Ty hajzle, zabil jsi mi dítě!” Začala na něj křičet a přitom sebou trhala v provazech.

Simon nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Adriana měla dítě a Koran jí ho zabil. Musela ho hrozně nenávidět. Simonovi bylo Adriany tak líto, že mu vhrkly slzy do očí. Málem by začal vzteky křičet, ale musel ovládnout své emoce, protože Koran pokračoval.

“Ty by ses chtěla odtud dostat?” Teď už ti nikdo nepomůže Adrinko! Ty dvojčata jsme zajali taky. Adrina na něj vytřeštila oči.

“Ty jsi je … zajal?”

“Ano Adri, zajal.”

Adriana už to nevydržela. “Pusť je ty hajzle, pusť je!”

Koran se díval, jak Adriana trpí a přitom se potichu smál. “Jsou to vyvolení, které potřebujeme, nemůžu je pustit.

Adriana byla tak naštvaná, až přetrhla pouta. Všichni přítomní vyjekli úžasem a i Simon vykřikl. Koran se podíval směrem k němu a přikázal, aby to tam prohledali.

“Takže vy jste je nechytli?” Ani si nemusela odpovídat. Tato skutečnost jí dodala novou odvahu. Ukápla jí slza na zem a vykřikla: “Uteč Simone, uteč!”

Simon se na ní podíval a zavrtěl hlavou. Nanuré se k němu blížili, ale on zůstal stát a ani se nepohnul.

Místo toho, aby utekl, rozhodl se, že někoho přivolá, někoho o kom věděl, že mu pomůže.

Rozepl si vestu, kterou měl na sobě a přitiskl prsty na znamení, které měl na kůži u srdce. Znamení se okamžitě rozsvítilo. Všichni tygři, které Simon povolal ucítili na spodní části své pravé tlapy zahřátí. Hned věděli, co to bylo za zahřátí. Tygří pán potřebuje jejich pomoc. Simon jim poslal obrázek, kde se nachází, s čím potřebuje pomoct a koho nemají napadat, kdo je jeho přítel.

“Přijďte a vyslechněte příkazy svého pána, který vás povolal.”

Za chvilku přiběhli bílý tygři a i Andromeda, která viděla, jak sem všichni míří a tak se rozhodla, že sem přiběhne taky.

Tygři se uspořádali do kroužku kolem Nanurů a Adriany, která na tuto scénu koukala s otevřenou pusou. Celou dobu se snažila pochopit, co se to děje.

Nanuré se dali na útěk, tedy spíš je tygři pouštěli, ale nepustili Korana. Ten se klepal uprostřed velkého kola a pozoroval tygry, kteří ho chtěli roztrhat na kusy.

Mezitím Simon už sundal Adrianě pouta, která jí znovu Nanuré dali a prohlížela si Korana. Ten se při jejím pohledu začal klepat ještě víc. Přišla k němu a vlepila mu facku, plivla mu na boty a řekla: “Budeš rád, když tě přijme peklo, ale o tom pochybuji.”

Pak vyndala svou dýku a zabodla mu ji do srdce. Andromeda se raději otočila, aby ten strašný skutek neviděla.

Nasedli na koně a dívali se na nádhernou jarní krajinu. Simon se o tom, co se stalo, nechtěl bavit, ale Adrianě se neubránil.

“Jak jsi to udělal?”

“Co jak jsem udělal?”

“Jak si je přivolal?”

“ Normálně, zavolal jsem je a oni přiběhli.”

“Nemohl si je jen tak zavolat, něco jsi udělal.”

Potom se k nim přidala Andromeda. Povídali si dlouho do noci, až najednou Adriana řekla:

“Tak se pořádně podívejte, protože před námi leží v celé své kráse Kardient Gahut.”

Dvojčata se podívala před sebe do dáli a uviděli obrovskou horu tyčící se v šedavé mlze, takže nebylo vidět její vrchol. Simonovi se při tom pohledu na ní zvedal žaludek.

“Adri, my na tu horu polezeme?”

“Vidím, že se ti tam asi moc nechce, podle toho, jak se ti klepe hlas, ale neboj se, na její vrchol nepolezeme.”

Simonovi se očividně velmi ulevilo.

“Ale neraduj se předčasně Simone, nepolezeme na její vrchol, ale kousek do kopce budeme muset.

Všichni teď sesedali z koní a utábořili se, protože už byla velká tma, takže nemohli pokračovat dále. K večeři si dali chleba s máslem a k tomu maso a zeleninu. Potom si ustlali a šli unavený spát. Trvalo pár minut a všichni spali.

Když se Simon a Adriana probudili, bylo pozdní ráno a tak došli za Andromedou, která byla celou noc na hlídce a asi usnula, takže je nevzbudila a byla na hlídce až do rána.

Když k ní došli, spala na zemi, celá schoulená v slabé přikrývce a jemně oddechovala. Adriana ji vzala za ruku a lekla se, když ucítila, jak ji měla úplně studenou.

“Musíme ji dát do tepla, jinak nám tu umrzne.”

Simon poslechl, vzal Andromedu do náruče a odnesl ji do teplejšího lůžka, kde ji přikryl svými dekami.

S Adrianou si sedl k snídani a spolu vytvářeli plány o cestě na Kardient Gahut a o dalších záležitostech kolem cesty.

Celý den nikam nejeli, protože Andromeda měla pořád horečky. Vyjeli až třetí den, protože museli doplnit zásoby jídla.

Jeli zaledněnou krajinou kde sladce hučela řeka Sindra a ptáci zpívali jarní písně. Cválali kolem ohromných skal s velkými prasklinami, až si mysleli, že na ně každou chvíli spadnou. Andromeda se zatím držela dobře, jen občas zakašlala nebo unaveně usínala v sedle. Občas museli zastavit a dát jí léky nebo obvazy, protože pořád měla horečky.

Odpoledne už viděli před sebou místo, kam měli namířeno. Byla to rušná vesnička, jménem Darloj, kde pobíhalo mnoho dětí a dospělí si mezi sebou povídali o tom, co se děje ve vesnici a o tom, co zažili za uplynulý dny.

Když vešli do vesnice, všichni lidé jakoby zkameněli. Zírali na ně s otevřenou pusou, děti před nimi utíkali do domů a zvířata poplašeně běhala v ohradách. Dorazili k obchodu s potravinami. Lidé uvnitř obchodu začali utíkat, takže v krámu nebyla živá duše, teda kromě prodavače, který byl vystrašený k smrti.

Objednali si suroviny, které chtěli a chystali se odejít. Když vycházeli ze dveří prodavač se jich zeptal: “Mohl bych se vás zdovolením zeptat odkud jdete a kam půjdete?”

Adriana stručně odpověděla: “Ne!”

Prodavač se při jejím pohledu zhrozil a radši rychle odběhl hlouběji do krámu. Zatímco trojice

cestovatelů vycházela z krámu, prodavač si k sobě zavolal sluhu.

“Tenhle dopis dodáš veliteli, je ti to jasný, doufám, že jo, protože to neděláš poprvé. Tak už jdi, jdi sakra!”

Sluha rychle odběhl zadními dveřmi. Vydal se do stáje, kde měl vždy schovaného svého věrného koně Boba. Nasedl na něj a rychle se vydal k Nanurům.

Když se vydala trojice zpátky ke koním, zahlídli ujíždějícího jezdce, který asi očividně hodně spěchal.

“Kdo to asi je a kam jede?”

“To nevím, ale podle mého jede pro zásoby do další vesnice. Nebo jede možná doručit dopis. Co já vím, ale mi máme na starost něco jiného.”

Vyjeli z vesnice do krásné, sluncem zapadající krajiny, kde ptáci hlasitě zpívali své večerní písně, lesní zvěř čenichala a hledala potravu, mravenci stavěli své obydlí a tři osamělí cestovatelé cválali pryč od podivuhodné vesničky Darloj.

Po chvíli se před nimi objevila vyšlapaná, ale už trochu zarostlá cesta. Adriana sesedla z koně, prozkoumala ji, podívala se kde končí a řekla: “Tady ta cesta, pokud se nemýlím, by nás měla dovést až ke Kardient Gahut, kde se pak vydáme lesem až k tomu jezeru, kvůli kterému jsme se táhli až sem.

“Doufám, že cesta bude pohodlná, i když tomu moc nevěřte.”

Poté se na ně usmála, nasedla na koně a vydala se po cestě, kterou považovala za správnou. Dvojčata k tomu nic neřekla a vydala se za Adrianou.

Večer dorazili na mýtinu v lese, kterou našla Andromeda, a uložili se do přikrývek. Večeři si nedali, protože jedli v Darloji a tak šla dvojčata hned spát. Adriana zůstala na hlídce a dívala se, jak oba dva usínají.

Ráno se všichni probudili, nasnídali se a hned pokračovali v cestě dál. Čím dál tím víc se přibližovali ke Kardient Gahut.

Jeli zalesněnou krajinou kolem řeky Sindry, která hučela a její pramínky vody přeskakovaly zářivé kamínky. Rostly tam převážně jehličnaté stromy a tu a tam se objevila nějaká mýtinka.

Odpoledne už viděli vrchol hory, protože mlha ustoupila a byli už velmi blízko. Teď si všichni sundali vesty a chvíli se opalovali v trávě.

“Dneska je krásný den”, řekla Adriana. “Jo, to je”, odpověděla dvojčata. “Měli bychom rychle vyjet, abychom ujeli co největší dálku.”

Chvíli se ještě slunili, ale za několik minut už cválali směrem ke Kardient Gahut. Při jízdě si zkoušeli střílet s lukem a povídali si o životě, který prožívali než jejich otec zemřel.

Před večerem dorazili na rozcestí, kde zastavili. Rozdělovalo se do tří stran.

“Kterou pojedeme?” Zeptal se Simon.

Mezitím, co Adriana přemýšlela kudy se vydat, Andromeda zpozorovala něco, co se jí určitě nelíbilo, protože vykřikla zděšením: “Pane bože!”

Adriana i Simon se k ní otočili a viděli, že se dívá do řeky Sindry. Přišli k ní a pohlédli směrem, kam ukazovala. Řeka byla úplně rudá od krve a plavalo v ní mnoho kostí. Mezi nimi plavalo srdce probodnuté šípem.

“Nanuré!” Řekla Adriana. “Probodnuté srdce je jejich podpis na papíře. Zřejmě vypálili další vesnici.”

“To je strašné, já už chci jít a nevidět tohle odporné místo!” Andromeda vypadala dost špatně a tak se rychle vydali na cestu. Pokračovali lesem čím dál tím víc nahoru k jezeru. Počasí bylo chladné a větrné. Sesedali z koní, protože dále už museli jít pěšky. Chvíli šli tiše, ale začalo poprvé za tu dobu, co vyjeli pršet, že už nemohli pokračovat a tak se utábořili. Našli úchvatnou jeskyňku, nasbírali suché dříví, rozdělali oheň a upekli si večeři. Když dojedli, šli si lehnout do svých dek.

Příští ráno proběhlo stejně, jako ty předchozí. Dali si snídani, umyli se v řece a pokračovali dál v cestě k jezeru.

Poté, co včera večer pršelo, museli jet opatrně. Koním se bořila kopyta do půdy, protože po dešti nezvykle podkluzovala.

Asi za tři hodiny dojeli do vesničky, kterou včera vypálili Nanuré. Vypadala úplně stejně, jako ta u jezera Dras Miléto. Vypálené domy, mrtvoli ležící na zemi a všude popel, prach a hrozný smrad vycházející z mrtvol.

“ Já chci odtud pryč, hrozně to tu páchne a navíc víme, kam Nanuré šli; do tábora!” Řekla Andromeda a obrátila se a znovu nasedla ne koně. Simon udělal to samé a Adriana se k nim přidala. Teď cválali po cestě, ale za chvíli museli odbočit z cesty, protože vedla k Nanurům a tam oni opravdu nechtěli. Jelo se jim hůře, protože museli přeskakovat kameny a prodírat se roštím.

Cesta se hodně protáhla, ale večer už byli na místě, kam chtěla Adriana dojet.

“Tak tohle je ta skála, kterou jsem chtěla najít. Je v ní ukryto jezero, ke kterýmu se musíme dosta, abyste získali svou sílu.”

Poté se navečeřeli a vydali se prožívat nádherné sny.