Kapitola V. - Jezero Mirdox

Ráno na nic nečekali a hned se vydali do skály k jezeru. Vchod byl dobře zamaskován, takže jim trvalo, než ho našli. Vešli dovnitř a první, co spatřili, byla obrovská jeskyně s odporně ledovými a mokrými stěnami.

Andromeda se rozhlížela po jeskyni, ale neviděla nic, než mokré stěny. “A co teď, žádný jezero tu nevidím a nějaké chodby tu také nejsou.”

Adriana jí na to neodpověděla. Přešla k jedné stěně a začala na ni ťukat, aby zjistila, jestli za ní není nějaký prostor. Už obešla skoro všechny stěny, když tu zaslechla, že je tam něco dutého.

“Tady je to”, řekla vítězoslavně. Ustoupila o krok dál od stěny a vykřikla: “Otevři své dveře, ať najdeme to, co hledáme.”

Stěna se otočila do poloviny, takže měli před sebou dvě cesty, které se poté znovu spojovaly do jeskyně ve které viděli spoustu chodeb.

“Tak pojďte dvojčata, než se to zavře”, řekla Adriana a sama vešla i se svým koňem do prostoru za stěnou; do bludiště. Byly tu spletité chodby, které se rozutíkávaly po celém bludišti, do kterého právě vešli.

“Tak do které půjdeme Adri?” Zeptal se Simon, “doufám, že to víš?”

“Když jsem tu byla naposledy s vaším otcem, nakreslili jsme na stěnu chodby, která byla správná šipku, možná tu ještě budou.” Přešla k první chodbě, pak k druhé, třetí a u čtvrté zvolala: “Ty šipky tu ještě zůstaly a tahle chodba je ta správná.”

Vydali se teda tou chodbou někam do neznáma. Stěny tu byly stejně ledové a stejně nepříjemně páchly. Svítili si pochodní, kterou nesla Adriana v jedné ruce a v druhé měla připravený svůj meč se zářivě červenou čepelí, která se v záři pochodně nádherně blyštila. V rukojeti měl červený smaragd.

Simon se na něj se zájmem díval a dychtil po tom, aby měl také takový meč. Adriana si všimla toho, že se na něj dívá a jakoby mu četla myšlenky, řekla: “Taky budeš mít takový a možná dřív, než si myslíš”, jemně se na něj usmála a pokračovala dále do temnoty.

Po chvíli se ocitli znovu na rozcestí.

“Hledejte další šipku”, řekla Adriana, “musí tu být, jsem si jistá.”

A měla pravdu. Zanedlouho Andromeda našla další šipku a takhle pokračovali po celé cestě k jezeru. Na posledním rozcestí se dvojčata chtěla znovu vydat po šipce, ale Adriana je zastavila.

“Je to past”, řekla a dívala se na ně. Andromeda k ní couvla, ale Simon jí nějak nevěřil. Celou cestu sem šli po šipkách a nic se jim nestalo a teď najednou by neměli jít?”

“Tuhletu past jsme vymysleli se Sarkisem, kdyby nás třeba Nanuré sledovali, tak aby spadli rovnou do pasti.”

Simon teda začal Adrianě důvěřovat, ale stejně se mu nepodařilo zahnat ten pocit, že je Adriana chce nalákat do pasti. Ale za chvíli se ten pocit vytratil, protože přišli na konec chodby a Adriana vítězoslavně řekla: “No, neříkala jsem vám, že tohle je ta správná chodba.”

Andromeda se zatvářila trochu zmateně. Před nimi nestála žádná brána ani žádné dveře, stála před nimi stěna. “To je ten vchod?” Zeptala se.

“Ano, pozorně se dívej.”

Položila svou dlaň na stěnu a začala odříkávat verš: “Otevři své dveře, ať najdeme to, co hledáme.” Kolem ní se začala dělat červená mlha, až jí celou zahalila. Pak se z ohavné stěny, nevysvětlitelně jak, stala obrovská brána. Byly na ní ornamenty a celá se zářivě leskla, až si před tím leskem museli zakrýt oči, jak byli navyklí na tu tmu a jenom světlo z jedné malé pochodně. Byla celá ze zlata a byla poseta zářivými diamanty.

Adriana vešla do brány jako první, po ní Andromeda a pak Simon, vedoucí koně za uzdy.

Před sebou uviděli nádhernou jeskyni a uprostřed ní bylo průzračné jezero. Mělo nádhernou průsvitně modrou barvu. Celá jeskyně byla ozářená dalšími pochodněmi, ve kterých se lesklo nádherné jezero Mirdox.