Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seReportaz psana na riditkach
Autor
Pompejus
Reportaz psana na riditkach
"Ufff," vydechl jsem si, kdyz jsem konecne vyslapal zabijacky kopec a otevrel se prede mnou vyhled skoro az do cile
me cesty. Popravde nejsem nejaky velky cyklista, umim jezdit a nepocitaje cesty do samoobsluhy a zpet, asi by se
toho ani moc nenaslo. Konec koncu, v nasich terennich podminkach uz to neni jen sport, ale taky hazard, ze clovek
podlehne unave pri slapani do kopce a sjede pak zpateckou dolu, pokud tedy rovnou nespadne. Presto jsem se nechal
premluvit k velike akci, ktera ma srovnani snad jen v obcasnych nadsencich z televize. Jet nekam co nejdal a pokud
mozno na kole.
1. PLANOVANI (VSECHNO JE JINAK)
Muj kamarad Martin mi asi v kvetnu nebo cervnu navrhl jet na cyklo vylet za poznanim. Hodne a rad cestuje na kole,
je hrdy na cokoliv co je ekologicke a rad zkousi nove veci. Bohuzel je take pravda, ze maloco z toho, co si naplanuje
se stane skutecne tak jak to predvidal. Nemusi se zdaleka jednat o vylety, je tolik jinych veci, pro ktere ho obcas
nazyvam brzdou.
Puvodni plan byl vyjet z Ostravy ci Fulneka do Liptovskeho Mikulase, tam rozbit stan, nejspise v kempu a podnikat
vypravy do blizkych tater at uz na kole, nebo pesky. Vzhledem k narocnosti horskeho terenu jsme se dohodli ze s
sebou nemuzeme vzit zadne zeny, tedy zadne pritelkyne ani skoro pritelkyne.
Me kolo letos oslavilo 13 let od sve vyroby, v servisu bylo snad jen jednou a pouzival jsem ho nekdy casto, jindy
mene, ale na vybaveni jsem nikdy nejak nedbal. Napriklad se nepamatuju, ze by na nem snad nekdy byly odrazky.
Nejen proto, ze trinactka neni stastne cislo, ale i z ucty ke starsim jsem objektivne usoudil, ze tohle kolo se mnou
pojede maximalne na nakup. Pozadal jsem Martina jako zkuseneho cyklistu aby pripravil seznam potrebnych veci a
mohli jsme se pustit do shaneni. Nakonec jsem pozadal svou matku o zapujceni kola, protoze ho vlastni kratsi dobu,
prakticky na nem nejezdi a kolo nevypada ve spatnem stavu.
Jak uz to byva u Martina zvykem, asi mesic se nedelo skoro nic, pote jsme si na tema vzpomneli na pri ICQ diskuzi a
nakonec stanovili datum, ktere uz zustalo pevne, tedy 33. tyden. Snahy o zmenu tohoto terminu jsem uspesne prestal,
protoze zmenit termin dovolene neni zas tak snadne.
Posledni tydny priprav jsme jiz zakoncovali chybejici veci a ladili detaily. O tyden predem jsem byl navstivit bratra v
maticce Praze, zucastnil se jedne svatby, takze jsem ani poradne nevedel, nac platim najem, kdyz nejsem skoro vubec
doma. V patek jsem privezl svuj bicykl do Martinova bydliste s tim, ze se na nej podiva a provede potrebne upravy,
vcetne montaze brasen. Start byl stanoven na nedeli dopoledne. To uz jsem vedel, ze nepojedeme jen nekam na
Slovensko, spise pres nej a to do Madarska. A aby to nebylo malo, rovnou az k vychodnim hranicim, cilova destinace
Teglas, kde zije Martinuv znamy, Arpad. Popravde receno, kdyz jsem to videl na mapach, moc jsem neveril tomu, ze
tam dojedeme. Nicmene Martin byl absolutne presvedcen, tak proc ho presvedcovat o opaku. Vzdyt on se o tom rad
presvedci sam.
2. START
Vzdy je lepsi mit v ruce nejaky plan a podle toho postupovat. Bohuzel jsme to my lide, kdo delame veci
komplikovanejsimi, nez by si kdokoliv mohl myslet. Vedel jsem ze vlak
startuje ze Suchdolu nad Odrou po jedenacte hodine, myslel jsem tedy
ze kdyz vstanu v 6:30, mam dost casu na to prijet do Fulneku, spakovat
si vse, prekontrolovat zasoby a odjet smer Suchdol, tam se nalozit na
vlak. Namisto toho jsem mel dost casu cekat na prihodny spoj do
Fulneka a pote si tise zpivat "Je totiz nedele, andele, ... vlaky vubec
nejezdi".Dorazil jsem do Fulneku vcas, tam uz byly pripravy v plnem
proudu. Mozna ve spechu predchozich dni jsem nejak preslechl, ze nas
bude doprovazet i Martinova sestra Pavlina. Kdyz to rekl prvne, myslel
jsem, ze zertuje, ale ona si skutecne zacala pripravovat bicykl a vypadala
zcela vazne rozhodnuta jet s nami. Nu coz, aspon budou levnejsi listky,
pomyslel jsem si.
Narvali jsme do brasen vsechno obleceni, pripravene jidlo na cestu, rovnez nezbytnosti jako penize, mobily a po
prekontrolovani vystroje jsme dali sbohem Martinove matce a vyrazili smerem k modravym dalkam. Kazdy z nas
vezl na obou stranach zadniho kola po jedne brasne, dale karimatku, spacak, stan, meli jsme i minitasticku na osobni
veci do vlaku, lahev s pitim a prilby na hlavach. Na sobe jsme meli pro jistotu i reflexni vesty, mozna aby nas kazdy
na dalku videl anebo taky proto, aby nam nebyla zima. Ani jsme se moc nezapotili a uz jsme byli na nadrazi v
Suchdole. Kola byla rezervovana dopredu, nicmene i tak se pani u pokladny poradne zapotila, nez nam vydala
lupeny. Nastoupili jsme na vlak a rozjeli se smer Breclav, odkud jsme pak po trech hodinach pokracovali dale do
mesta Sturovo u Madarskych hranic. Mezitim jsme se projeli po Breclavi tam a zpet, koukli se na polorozboreny
zamek i perfektne vyrovnane regaly v prodejne BILLA, kde jsme si koupili to, co Martin zapomnel doma. Uz ve
vlaku obdrzel telefonat od sve matky, s pranim dobre chuti k balicku, ktery zustal v kresle obyvaku. "My jsme neco
takoveho dostali?" Take Pavlina zapomnela, respektive prisla o spacak pri jizde na dlazebnich kostkach. Nastesti nas
brzy dohnat vsimavy cyklista. Nekdy po 19. hodine zaskripaly brzdy na nadrazi ve Sturove a my se vypotaceli ven.
"Kdepak tady maji kemp?", ptali jsme se nedrive sami sebe, pak i lidi okolo, bohuzel povetsinou turistu. Nastesti nam
jedna ukazala smer, kudy by to tak mohlo byt a tak jsme jeli. Po par set metrech jsme osolovili jednu slecnu na
autobusove zastavce a pak jeste chvili premysleli, co to slovensky znamena "U Vadasa". Kemp byl vedle koupaliste
nazvaneho Vadas, takze zadne vyjadreni smeru, jen poloha. V kempu byla povetsinou auta s privesy, volne misto se
ale taky naslo. Martin dostal za ukol zjistit ceny a pripadne je rovnou uhradit. Pavlina a ja jsme zatim meli postavit
stan. Po trochu dlouhe chvili se Martin vratil s tim, ze cena je 170Sk na osobu a jeste jednou tolik na stan.
"Prijde mi to hodne," prohlasil Martin. Meli jsme sice 100 euro kazdy,
slovenske koruny jsme nemeli, ale to by nebyl problem. Problem byl v
tom, ze Martin chtel usetrit.
"Myslim, ze to neni zas tak hodne. Slovenska koruna je o neco slabsi,
bude to pod 150 ceskych, podle me normalni cena. Nevim, jestli bys
uspel v cesku," oponoval jsem.
"Neni to zas tak drahe, proste to zaplat a neres to," pridala se Pavlina a
Martin odesel.
"Hej lidi, potkal jsem nejake Slovaky, taky si mysli ze je to drahe, pry
jdou stanovat na hriste, co tady je," objevil se Martin za chvili zpet.
"Uz jsi to zaplatil?" zeptal jsem se, jakobych neslysel jeho zvest.
"Ne, pojdme stanovat na hriste!"
"Je to hokejove hriste, nebo jake?" zeptal jsem se.
"Jisteze na fotbal!" prisvedcil. Podivali jsme se vsichni tri na sebe. Najednou spadlo par kapek na zem a na nas.
"Doporucoval bych dostavet stan."
"Ja taky," podporila me Pavlina a Martin byl nucen odejit zaplatit. Po chvili se vratil s papiry pro cizineckou policii, s
nelibosti je podepsal a bylo hotovo. Vlezl do dokonceneho stanu a porad brucel.
"Je to drahe!" ... "Tu hudbu budu poslouchat celou noc?" ... "Na co je nam koupaliste v cene, kdyz hned rano
vyrazime? A ani nemame plavky!" ... "Skvele vedet, ze o nas ma prehled nejaka cizinecka policie!"
Za zvuku povetsinou ceske hudby a bubnovani kapek deste jsme usnuli.
3. DEN D (LUCKY DAY)
Slunce uz bylo davno nad nami, kdyz se ozval budik. Sbalili jsme stan a dalsi veci, sedli na kola a uhaneli daleko od
tohoto mista, kde se vyspal snad jen mrtvy. Nastesti tvrdou hlinu pod nasim stanem jsme necitili v zadech dlouho a
spise jsme vyhlizeli znacky vedouci k hranicnimu prechodu. Pred nami
se jakoby v mlhach zacal rysovat jakysi kopec, ktery se pozdeji zmenil
na velikou baziliku. Ukazali jsme pohranicnikum nase ID karty a prejeli
jsme pres veliky most, pod kterym pluly parniky s madarskymi, ale i
rumunskymi vlajkami. Hned za mostem jsme poznali, ze znaceni
cyklostezek neni tak skvele jako v Cesku, ale najit cestu vedouci vedle
reky zase nebylo tak tezke. Rozjeli jsme se s mirne svaziteho kopce po
asfaltove ceste, foukal chladivy vetrik od vody a na druhe strane jsme
pozorovali velike skaly do kterych si Dunaj vykousal cestu. Sotva po
peti kilometrech stezka skoncila, respektive pokracovala po obycejne
silnici s auty, nakladaky, ale take jinymi cyklisty. Co bylo pekne, vsichni
nas zdravili, a tak jsme odpovidali onim ceskym "Ahooj!", ackoliv
myslim, ze se pouziva spise na vode. Minuli jsme Visegrad, stojici
majestatne na kopci a usoudili, ze do tohoto kopce bychom funeli jen pesky, ne-li na kolech. Dalsi cesta pokracovala
na Tahitotfalu, kde jsme chvili rokovali o tom, zda prekrocit Dunaj a jak. Mapa s nakresem cyklostezek ukazovala, ze
je mozne prejit na ostrov, po nem dale pokracovat a vyjet z nej, nicmene jina mapa nepotvrzovala pritomnost mostu
na druhe strane. Nakonec jsme most prejeli a brzy nebylo poznat, ze jsme na ostrove. Byl tak velky, ze jsme okolo
cesty videli pole, domy i lesy, zatimco vodu nebylo mozne spatrit. Projeli jsme az do Horany, kde jsme planovali sjet
z ostrova. Samozrejmne most nikde, jen privoz, kde skupina muzu pomoci traktoru tahala ven nejakou lodku,
uprostred reky line proplouval remorker a az na druhem brehu byla prevozni plosina, kam prave najizdela auta.
Otocili jsme se. Za nami taky nejaka stala, tedy snad se sem vrati. Rozbalili jsme nase zasoby s tim, ze zatim neco
snime, ale lod byla prekvapive rychla, takze jsme kvapne dojidali az na palube. Pan pruvodci vybiral jizdne a my
zacali premyslet, cim zaplatime. Eur jsme meli dost, ale budou se mu libit? Po kratke diskuzi s kapitanem jsme mu
nakonec venovali sest euro a Martin i par ceskych pripominek navic o drahote v teto zemi.
"Asi bychom si meli nekde vymenit na forinty, jinak s tim budeme mit
potize i dal," rekla Pavlina. Martin jen koukal do mapy. "Je tu mesto
Dunakeszi, tam to muzeme zkusit vymenit," slozil kuzi z globusu a
udelal jeste par fotek. Vydrapali jsme se do kopecka a jeli podle
smerovych ceduli skrze mesto, rozhlizeje se na vsechny strany, zda-li
tam nekde neni napis Exchange. V pulce mesta jsme skutecne takovy
nasli, pod nim byla mensim pismem oteviraci doba a protoze bylo deset
minut do pul jedne, pockali jsme az skonci s obedem.
"Kolik vymenime?" oprel Martin kolo o zed.
"Mame kazdy sto eur, tak rekneme pade?" navrhl jsem.
Pavlina nejdrive chtela vymenit sve, ale nakonec jsem vstoupil ja. V
mistnosti byla jedina otevrena prepazka ze ctyr a u ni se bavil elegantne
vypadajici muz v cernem s pokladni.
"Hello! Do you speak english?" zkusil jsem to. Odpovedi mi bylo pouze zavrteni hlavy. Ukazal jsem tedy 50ti
eurovou bankovku a rekl k tomu slovo forint. "No forints," rekla mi na to ta pokladni. Ze to nejsou forinty jsem prece
videl a ze by ve smenarne nemeli domaci menu? Trochu me to vyvedlo z miry. Muz v cernem vytahl srajtofli a
ukazal mi nejakou forintovou bankovku.
"If... change... together..." zkousel anglictinu a nakonec rekl: "Frestenzi dojc?" Dobry pokus, ale nemecky jsem zase
neumel ja. Pochopil jsem ale, ze chce menit se mnou. Bez papiru a beze vseho? Moc se mi do toho nechtelo, ale zase
kdo jiny nam vymeni, kdyz tady nikdo neumi anglicky a ve smenarnach ani nemaji forinty. Vzal jsem nejaky letak s
vyhodnou nabidkou, co se tam povaloval a propisku pripevnenou dratem. Napsal jsem jednoduchou trojclenku, do
prvniho radku ze jedno euro se rovna 240 forintum, 50 euro se rovna a zacal jsem pocitat. Snad se tady taky uci
matematiku. Napsal jsem jednicku, dvojku, nulu, dalsi nulu a zamyslel se nad posledni nulou, kdyz tu mi najednou
vzal propisku z ruky a pripsal dalsi dve nuly. Ze bych mel dostat 120 tisic mi nejak hlava nebrala, ale i pokladni,
ktera nam do toho koukala pokyvovala hlavou. Muz vytahl ze srajtofle pet 20ti tisicovych bankovek a dve deseti
tisicove. Stale jsem to pocital vsemi smery a nemohl se dopocitat. Muz se na me koukal, zda-li ty penize chci, nebo
ne. Sbalil jsem je. 120 tisic je vic nez 12, ktere jsem mel dostat, tak jakepak copak. S usmevem mi stiskl ruku na
rozloucenou a ja vysel ze smenarny jako ve snach. Martin uz tam stal se svym palmem a ptal se: "Mas aspon 12
tisic?" Mlcky jsem mu ukazal jednu dvacetitisicovku.
"Nejak hodne ne?" podivil se.
"Ja si taky myslim, ale evidentne tady neumeji pocitat," odpovedel jsem, stale si dost dobre neuvedomuje co se stalo.
"Co se deje?" prisla k nam Pavlina.
Asi trikrat jsem jim musel podrobne popsat, co se stalo, nez jsme zacali chapat, ze
jsme asi rozbili jackpot mesta Dunakeszi. Presli jsme cestu a koupili si madarskou
SIM kartu, abychom se mohli levne dovolat Arpadovi. Protoze jsme meli
podezreni, ze bankovky jsou falesne, zastavili jsme se na benzince a dve velike
rozmenili na petitisicovky. Pokladni nerekla ani popel a ochotne mi poradila, kde
tady maji zmrzliny. Vyborne, prvni clovek, ktery mi dokazal neco rict anglicky.
Slunce docela obstojne palilo a my jsme radeji nezustavali dlouho na miste, co
kdyby se onen pan najednou dopocital. Vyrazili jsme do mesta Fot a nabrali vodu u
kostela. Martin zavolal Arpadovi a zatim mu jen sdelil, ze jsme meli stesti. Protoze
jsme sice ujeli docela dost, ale ne vubec tolik, jak jsme planovali, museli jsme
zmenit nase plany. Puvodni cesta na Jaszbereny padla a po dohode s Arpim jsme
smerovali k Szolnoku. Protoze jsme nenarazili zatim na zadnou znacku, ani na
nekoho, kdo umi anglicky, aby nam poradil, pokracovali jsme dale spise po
silnicich, nez cyklostezkach. Beztoho vetsinou vedly po silnicich a provoz na nich
se cyklistum doporucit nedal, jenomze mapa mluvi jasne, a my ji mohli jen verit.
Projeli jsme Mogyorod, Szada a hledali nejakou restauraci, protoze uz jsme nebyli jen chudi cyklisti, co jedi susenky
pecene v baglu na slunci. Nekde pred Godolo jsme zastavili u solidne vypadajici restaurace, kde hrozilo, ze by snad
mohli i umet nejakou cizi rec. Vyslali jsme Martina zjistit, jak to tam vypada a vratil se zpet opet nespokojen.
"Cisnik tam umi jen up and down. Ceny jsou tam prijatelne, ale mozna potkame neco lepsiho."
"Mozna ne," utnul jsem ho a vytahli jsme kola nahoru do schodu, tam je opreli o zed a stromy. Martinovi se jeste
povedlo drcnout do meho kola, ktere spadlo na kohoutek pro zalivani kvetin. Chvili to vypadalo, jako by mi prasklo
chlazeni. Vystoupali jsme do druheho patra a mlademu cisnikovi ukazali v jidelnim listku (ktery byl i v anglictine) co
se nam nejvice zamlouva. Po trochu delsi pauze donesl objednanou polevku, ktera byla neco jako zelnacka s gulasem
a malem jsme to ani neochutnali, protoze se hrnec nad stolem povazlive zakymacel. Snad se to casem nauci. Polevka
byla docela ostra, ale dobra a nazhavila nas na dalsi cestu.
"Ted pojedu jak drak," dojedl jsem.
"A z kama ti budou slehat plameny?" uchichtla se Pavlina.
Zaplatili jsme znovu se chopili nasich kol. Jeste nas cekala dlouha cesta, takze jsme pokracovali dale na Godolo, tam
jsme narazili na podivnou objizdku, ale jista vesnicanka nam usetrila notny kus cesty, stejne jako pak dalsi turista na
parkovisti, ktery nas poslal protismerkou. Po par metrech jsme byli tam, kde jsme chteli byt a sjizdeli s kopce dolu
smerem na Valko. Kopec byl misty tak prudky, ze opravdu nemelo vyznam slapat, na druhou stranu auta za nami ani
nemusela prilis zpomalovat. Zkontrolovali jsme cestu a zamirili na Vaczentlaszlo, jakobychom chteli dohonit ten
deficit z poledne, kdy se jsme se v horku vice plouzili nez jeli. V Zasmboku jsme na chvili zastavili. Uz predtim jsme
vedeli, ze po ceste do Szolnoku mame moznost dvou kempu, pricemz ten prvni byl nyni vzdalen sotva par kilometru.
Bylo skoro sedm hodin a tak uz nemelo smysl se snazit dosahnout toho vzdalenejsiho. Provedli jsme soucet ujetych
kilometru na zaklade mapy a dosli jsme presne ke stovce.
"No to jsme teda macky!" zvolala Pavlina.
"Se pojdme zahrabat," pridal se Martin.
Sto kilometru neni malo, ale presto jsem se pridal a chvili jsme resili, ze nebyt tamtoho a onoho, urcite bysme dojeli
dal. Po hrbolate ceste jsme se prikodrcali do Toalmasu, hned za ceduli oznamujici vstup do mesta byla smerovka na
kemp.
"Lepsi jak na Slovensku," poznamenal Martin pres rameno, konecne spokojeny.
Kemp na prvni pohled nevypadal zle, byl tam udrzovany travnik, dokonce i s rozprasovacem, uvnitr par aut s
obytnymi privesy a dokonce relativne nedavno natrena branka.
"Hello! Do you speak english?" Zkusil to Martin na muze, ktery se objevil u vstupni kancelare. Odpoved stejna jako
prakticky vsude jinde.
"OK, mame 1 stan a 3 lidi," vysvetloval Martin rukama a zdalo se, ze byl pochopen. Ukazal nam kus travniku, kde
nikdo nebyl a my jsme tomu malem nechteli verit. To nebyl travnik na stanovani, ale minimalne na golf. Dokonce ani
zaplatit nechteli, pochopili jsme, ze budto prijde nekdo jiny, komu se plati, anebo se bude platit az zitra, az odjedeme.
Po chvilce dohadovani jsme postavili stan u okraje, kde na nachazel i zivy plot a za nim spojovaci cesta.
"Si ja," ozvalo se za plotem. Jakysi starik u velikeho stanu nas asi zdravil.
"Hello," odpovedeli jsme a on rekl to same.
"Do you speak English?" zkusil jsem to s nadeji.
"Yes," odpovedel. Tedy az vecer jsme potkali prvniho cloveka, ktery s
nami dokazal mluvit. Predstavil se jako holandsky turista, ktery se nejak
zabydlel v Madarsku, neopomnel se pochlubit, ze mimo anglictiny umi
taky alespon pet dalsich jazyku a potvrdil nam, ze se skutecne plati az pri
odchodu. Take nam poradil, ze v osm hodin se otevira termalni koupaliste,
sice jen do desiti, ale je to tam pry super. Chvili nechapal, kde to je, ta
Ceska republika. Pote, co jsme vyloucili Polskou, Srbskou a Slovenskou
narodnost mu to doslo a hned to sel nekomu telefonovat.
"Ted vola tomu typkovi, co jsme ho obrali o penize," zachmuril se Martin.
"Jo jasne, ja budu prekladat: 'Ty Franto, jsou tu ti cesi, co te okradli, prijed si tu pro ne!' Jsme v prusvihu," delal jsem
si legraci.
Zalezli jsme do stanu, pojedli neco pastiky s chlebem a shodli se na tom, ze musime vyzkouset termalni koupaliste, i
kdyby to melo byt v trenkach. Za chvili jsme jiz byli u vody, ktera mela 36 stupnu a pritom byla zadarmo. Planovali
jsme koukat na Perseidy, ale obloha tomu prilis neprala, takze jsme se spise rozmaceli a docela nam bylo lito kdyz
jsme nekdy o pul desate vylezli ven. Venku uz zatim byla poradna kosa, takze jsme malem nedobehli do stanu,
zachumlali jsme se do spacaku a chvili meditovali o osudu onoho stedreho pana.
"Co kdyz je to nejaky chudak a ted nekde zebra," napadalo Martina.
"Podle toho obleceni soudim ze ne. Spis si myslim, ze ma tolik penez, ze si toho ani nevsimne," rekl jsem ja.
"Mam z toho divny pocit, co kdyz si sel treba koupit auto a mel u sebe takovou hotovost?" neprestaval.
"Proc by to pak menil na eura?" nechapala Pavlina.
"Chtel nam pomoct a my jsme ho pritom obrali o penize. Asi jsme zlodeji," rozprostiral Martin pocit viny.
"No mozna jsme, ale kdyz nekdo neumi pocitat, dopadne to asi vzdy stejne," namitl jsem.
"Meli bychom mu to vratit," tvrdil.
"Ale nepojedeme zitra zpet do toho kopce, ze ne?"
"Nechte toho, nebo zacnu mit blby pocit taky," zakoncila diskuzi Pavlina.
4. PUSTINY LUT GHOLEIN
"To je opravdu skoda odjizdet," posteskla si rano Pavlina, zatimco balila stan.
"Musime dal, muzem se tu este vratit," rekl Martin, aby nahodou nekoho nenapadlo zustat.
Placeni bylo vcelku jednoduche, dostali jsme rucne napsany ucet, pani mi vse vysvetlila rukama a zaplatili jsme asi
jen 3200 forintu za absolutni servis s koupanim v teple vode, tichem a mekkym travnikem. Doplnili jsme vodu,
rozloucili se s Holandanem a vyjeli na mesto Nagykata, ktere, jak prohlasil Martin, musi byt podle nazvu uz velmi
blizko Tokia. Zastavili jsme se v obchode, abychom doplnili zasoby a mimo jineho jsme si opatrili i hroznovy cukr,
nebo sumive vitaminove tablety. Martin tvrdil, ze cista voda je mozna zdrava, ale ne vhodna, takze jsme tu nabranou
v kempu obarvili sumivymi tabletkami a dopovali cukrem mozna hur nez na Tour de France. Jak uz bylo psano v
turistickem pruvodci, v polich se nachazeji studny, kterymi se napaji dobytek, teoreticky by takova voda mohla byt
uzitecna. Zastavili jsme jen u jedne takove a potvrdili si nase obavy, ze to nebude tak horke. Ve studni bylo vice
odpadku, nez vody, takze jsme ani nepokouseli stesti. Nejdrive jsme zbastili tatranky, ale hlad byl neuprosny, a tak
vzhledem k obnosu, ktery jsme meli, jsme si mohli dovolit zastavit u restaurace u cesty a posadit se na zahradku.
Nastesti Meny se vsude rekne stejne a po posledni zkusenosti s madarskou kuchyni to vybec nebylo spatne, tak proc
to nezkusit jen tak, naslepo. V opravdu huste polevce byl mimo jine i syr a knedlik, hlavni chod bylo kure s
bramborovou kasi. Po nejake dobe stravene v zavodni jidelne uz by clovek neveril, jak dobra muze takova kase byt.
Zaplatili jsme a rozloucili se s vsudypritomnymi kvetinami, protoze nyni mely nasledovat pustiny, pole, a nekonecne
dalky. Skutecne. Jako na mori neni videt dal nez na horizont, tak ani my jsme nevideli, kam az nas vede stale rovna
cesta. Kolem dokola byly jen pole, obcas stromy, ale ne prilis vysoke a celkove krajina vypadala stale stejne. Melo to
ale velmi krasne kouzlo. Zatimco pesky bychom to sli aspon tyden, na kole jsme predhaneli vitr a za asi dve hodiny
letu jsme dojeli na krizovatku. Skutecne jsem si ale pripadal ze letim, ze nikde kolem neni nic ohranicujiciho a jedine
co je jen cesta kupredu. Martin pozdeji na krizovatce poznamenal: "Je to jako z Diabla II, krajiny Lut Gholeinu."
Oproti vcerejsku jsme jeli alespon 1.5x rychleji, takze jsme jen minuli mesto Ujszasz a najeli na silnici s hustsim
provozem. Na mape sice byla zanesena jako cyklotrasa, ale ridici asi tuto mapu jeste nemeli, protoze to spise
vypadalo jako dalnice. Okolo 13. hodiny jsme vjizdeli do mesta Szolnok jako tatarsti najezdnici, hladovi, unaveni,
zpoceni a smradlavi, ale s dobrym velenim a stastni. Protoze silnice vedla skoro stale kolem zelenice, meli jsme skoro
porad prehled nad jejim umistenim a tak jsme po nakupu v Lidlu mirili primo k nadrazi. Martin si potvrdil s jednim
turistou, ze nadrazi tam skutecne je a ja si zatim chtel obarvit svou zakoupenou vodu. Bohuzel, byla perliva a to melo
neblahy dusledek na vyvoj situace. Za prve mi asi pulka vytekla na chodnik u parkoviste a za druhe, kdyz jsme
dorazili na nadrazi, podle informaci z tabule i z prepazky muzeme jet za pet minut. Behem bleskove akce jsme
nakoupili jizdenky, presunuli se na nastupiste a domluvili s pruvodcim, ze muzeme dat kola do posledniho vagonu.
Martin pak velmi velebil MAV (asi zkratka MAdarske Vagony) za to, ze umoznuji prepravu kol v kazdem vlaku,
narozdil od Ceskych Drah. Zadky jsme si svezli az do Debrecenu pres mesta jejichz nazev neklesa pod deset pismen
a nedaji se ani poradne vyslovit. Vystoupili jsme z vlaku a Martin zakoupil dobijeci kredit pro Madarskou SIM kartu.
Za tu chvili se k nam stacil pritocit zebrak a somrovat nejake drobaky na jidlo. Coz o to, drobaku jsme meli dost, ale
zas ne tolik, co tam bylo zebraku. Dal jsem Pavline nejake drobaky na zachod a Martin zatim dobil mobil a volal
Arpadovi. Arpi byl trochu prekvapen nasi rychlosti, nicmene nam nabidl, ze prijede autem s vozikem a muze nas
dovezt. Nechteli jsme vypadat jako lini turisti a zdvorile jsme odmitli s tim, ze az budeme u Teglase, ozveme se. Jak
se ale dostat z takoveho mesta ven? Zamirili jsme k mape, podle ni to bylo jasne, porad rovne a pred hrbitovem
odbocit. Melo to ale hacek - cesta rovne jaksi neexistovala. Po marnych pokusech vyresit tuto situaci vlastnimi silami
jsme zacali oslovovat lidi. Na nekolikaty pokus se mi podarilo najit anglicky mluvici pani na zastavce autobusu, ktera
nam podle mapy ukazala cestu na Hajdusamson. Radeji jsme si to nekolikrat potvrdili, temer kazde mesto v okoli
zacinalo na Hajdu a dojet treba do Hajduszoboszlo by pro nas byla velka zajizdka. Po jeste jednom dotazu jsme se
nejdrive museli zbavit rusky mluviciho zebraka a pak se konecne objevila nase spasa - cedule s napisem
HajduSamson. Vedle cesty dokonce byla upravena cyklostezka (neslychane v techto krajinach) a tak se jelo velmi
krasne. Horsi to bylo s cestou do Hajduhadhaz, ktera ac byla z kopce, mela tak priserny povrch, ze jsme celou cestu
slapali a memu bolavemu zadku to taky na zdravi nepridalo.
"To je jako sjizdet schody," seskocil jsem z kola pod kopcem.
I ostatni vypadali nadseni jen z toho, ze uz brzy budeme v cili. Znovu jsme pouzili
osvedceny dotaz s nazvem mesta a smerem ukazanym rukou, kteremu zatim vsichni
rozumeli a blizili se k Teglasi. Byl to opravdu jen kousek, takze u cedule jsme
zabrzdili a volali Arpadovi, at se pochlubi, kde ze to bydli. V podstate jsme museli
projet az na druhy koenc mesta a tam jsme pockali. Prisel brzy, vysoky kluk s
klobouckem, privital nas a vedl k sobe. Za brankou jsme poznali i jeho rodice
Ference a Iboju, dal uz jsme jen zasli nad mnostvim kvetin kolem celeho domu.
Madari nejspise budou velmi pohostinny narod, uz jen pripravena vecere by stacila
pro celou vojenskou posadku. Na druhou stranu, meli dva psy a dve kocky, takze se
snad nic nezkazilo. Po veceri nas Arpad pozval do sveho pokoje a nastinil nam dalsi
plany, zatimco my jsme mu povedeli, co vsechno se nam prihodilo, vcetne vyhry ve
sportce. Pak se diskuze stocila na polititku, kde jsme dosli k zaveru, ze mame
podobne uredniky i vladu a nechaje lahev vina nedopitou jsme se odebrali na kute.
5. BOWLING
Rano jsme vstali nekdy o pul desate. Kam taky spechat, ze ano. Uz jsme nemuseli vyjizdet, jedina cesta vedla dolu po
schodech ke snidani. Bohuzel, ani kratka cesta se neobejde bez pasti, takze pri me vysce jsem okamzite poznal, ze
mistni lide jsou mali. Nastesti jsem to prezil ja i schody a tak jsem si mohl vychutnat madarsky med, ktery jsem si
vybral z bohate nabidky na stole. Pripominalo to svedske stoly, nebo alespon hotelovou snidani.
"Snidane jako v grand hotelu," poznamenala Pavlina.
"A jeste k tomu zdarma," dodal jsem.
"Na to, kolik mame penez jsme pekni skrblouni," rekl Martin, aby jsme se zastydeli.
"OK, guys, dneska se podivame do Debrecenu, trochu vas provedu a na vecer jsem zaridil bowlingovou drahu," sesel
dolu Arpad. Zajimave bylo, ze nas stale oslovoval 'Hej, guys,' ale nemyslim si, ze by Pavlinu prehlizel. Trochu jsme
pojedli, prohodili par slov s Ibojou, ktera se kdysi ucila anglicky a vyzkouseli si, ze Ferenc umi slovensky a rusky,
priblizne pet slov od kazdeho. Protoze Martin slibil poslat sve matce SMS o nasem stavu a stale tak neucinil, Pavlina
ji chtela informovat, ze jsme v poradku prostrednictvim internetu. Pres Skype jsme si overili, ze jejich matka dostala
alespon mou zpravu, cili neumira strachy, ale samozrejmne podekovala svym detem za to, ze o sobe daly vedet tak
brzy. Kdyz jsme se vcera Arpadovi sverili, jak jsme snadno k penezum prisli, hned se zasmal, ze muzeme vsechno
platit, takze jsme zaplatili autobus a nechali se vest do Debrecenu po daleko lepsi ceste, nez jsme sem prijeli.
"Tak tady jsme se ztratili," vystoupil jsem z autobusu.
"Tak se ted drzte me, aby se vam to nestalo znovu," navrhl Arpad.
Prosli jsme namestim kde byla velmi krasna kasna s motivem Fenixe,
pote jsme shledli piskove sochy, maly parcik, kde, podle Arpada
"Typicky madarsky blboun," chytal ryby v jezirku za mohutneho halasu
svych dvou malych dcer, prosli jsme az k univerzite, kde Martin zjistil,
ze fotoaparat nechal v Teglasi a jeste vice toho litoval, kdyz jsme spatrili
velikou fontanu. Jeste vetsi sranda byla, kdyz sebou Pavlina sekla ze
schodu, pozdeji se pochlubila peknou modrinou a ani tu Martin
nezdokumentoval.
"Mate radi T-House?" zeptal se nas Arpad. "Mam tady jeden oblibeny,
muzu vas tam vzit."
"A co to je, T-House?" zeptal se Martin.
"No to je misto, kde se pije caj, te," podivil se Arpad nad otazkou.
"Aha, Tea-House, no jo," doslo mu.
"Ja jsem pro, treba bude lepsi, nez mame u nas. Zatim je skoro vsechno lepsi," souhlasil jsem.
I ostatni byli pro, takze jsme si udelali prochazku skrze cele mesto, abychom dosli na opacny okraj k napisu Tea-Haz.
"Takze Haz znamena dum, spravne?" zeptal jsem se Arpada.
"Jo," prisvedcil a ja byl cely stastny, jak uz tomu zacinam rozumet.
Uvnitr bylo pekne a utulne, potichu hrali nejdrive Beatles a pak ABBA, caj byl srovnatelny s ceskym a co se nabidky
tyce, dokonce nasli i jedno menu anglicky, coz je treba pochvalit. Na odchodu si Arpad koupil jidelni hulky za
vyhodnou cenu. Uz predtim se nam priznal, ze se zajima o japonskou historii a bojova umeni, dokonce nam ukazal
svou katanu (tradicni mec) a sbirku knih o tomto umeni. Popravde, ac neholduji tomuto konicku, obdivuji, jak
dokazal vse vysvetlit a zasvecene mluvit o tematu. Vetsina lidi, ktere znam a zajimaji se o toto, patri k tem, kteri
tocili reklamu na Sprite, kde si nechavaji vytetovat ruzne cinske znaky s tim, ze jde o "Vecny zivot" nebo "Draci
drap", ve skutecnosti jsou tyto znaky opsane ze stareho meny cinske restaurace, tedy zadny draci drap, ale kure na
bambusovych vyhoncich. Arpad nejenze vedel, ze tyto dve veci chutnaji ponekud jinak, ale take mel prehled o
symbolice znaku, o jejich historii i o pravidlech boje. Nevezl se na modni vlne, kterou jak rikal nesnasel. Proste se o
to skutecne zajimal.
Cestou na autobus do Teglase chvili telefonoval svou hatlamatilkou, aby
nam nasledne oznamit, ze sehnal dve devcata na bowling, tedy budeme
vyrovnane tri na tri, a free for all, cili na kazdy sam za sebe. Obed doma
byl znovu vydatny a i kdyz jsme nechteli urazit, vsechno se to snist
nedalo. Iboja ale vypadala celkem spokojene, ze nam chutna a verim, ze
v tu chvili uz mela vymyslenou Tour po madarske kuchyni, ktera teprve
zacala. Odpoledne jsme naskakali do auta a vyjeli k bowlingu, opet v
Debrecenu. V Madarsku je od sebe vsechno tak nejak dal, nez u nas. Asi
v pulce cesty nas napadlo, jak nacpat sest lidi do Skody Fabia, ale
ponekud pozde, abychom to mohli nejak vyresit. A tak jsme mestem
projizdeli v nerovnem poctu dva vepredu, ctyri vzadu spolehaje pouze
na Arpadovi znamosti v policejnich slozkach. Nastesti jsme zadneho nepotkali, provedli jsme vykladku u bowling
centra a poradne si prohledli ty, kterym jsme ve zmatku nedriv podali ruku a nasledne pomackali kabelku. Viky a
Niky, tak se slecny jmenovaly, anglicky alespon trochu umely, ale pro podobnost jmen jsem si je vnitrne rozdelil na
tu v bilem a na tu v zelenem. Arpad se ukazal nejen jako dobry hrac (hned prvni hod srazil vsechny kuzelky), ale i
jako dobry Playboy, protoze devcata se na nej lepily a pres snahu mluvit jednotnym jazykem jsme se toho z jejich
rozhovoru moc nedozvedeli. Viky, ta v zelenem se po pocatecnim neuspechu probudila a zacala slapat na paty
prvnim prickam, za chvili jeji sebevedomi stouplo natolik, ze se vsadila s Arpim, pokud vyhraje, vynese ji po
schodech domu, pozdeji pridali dalsi vyhry v podobe snidane pripravene porazenym (samozrejmne spore odennym) a
masaz. Viky nakonec doopravdy vyhrala, i kdyz nas ukoncili pred koncem celeho kola. Arpi pak poslusne odnesl
Viky nejdrive z herny, pote jsme se opet naskladali do auta a Arpi samozrejmne doprovodil Viky az domu a vynesl ji
nahoru do tretiho patra. My zatim cekali v aute a doufali, ze se jeste vrati, nebot tam ani nenechal klicky, ani jsme
ridit nemohli, protoze jsme v sobe meli pivo.
"Je to borec, umi to s mecem i s holkama," uznala Pavlina.
"Je to partyboy," rekl Martin a tezko poznat jestli uznale, nebo zavistive.
"Vcera, kdyz mluvil o devcatech, rikal, ze hodne jich ma prazdnou hlavu. Co soudite o Viky?" zeptal jsem se.
"Prilis mlada, nez aby se to dalo zmerit," odpovedel Martin.
Arpi se nakonec vratil, omluvil se za cekani a vyjeli jsme dale, mel totiz v umyslu zapujcit svou treningovou katanu
nejakemu znamemu. Vypadalo to docela legracne, kdyz si tam pozde vecer cosi dva kluci predavali a jeste se pritom
rozhlizeli, zda je nekdo nevidi. Sotva jsme dojeli domu, Arpad nas jeste chvili nechal na pocitaci, abychom
obeznamili sve zname pres ICQ, ze jsme zivi a zdravi a potom se uz po dome rozhostilo ticho, prerusovane jen
Martinovym obcasnym chrapanim.
6. THERMAL POOL - LEPSI NEZ V TOALMASU
"Me ranni vstavani nedela dobre. A navic, musim jeste chvili premyslet," obratil jsem se na bok jako deda Lebeda z
pohadky v reakci na Martinuv dotaz, zda-li uz nebudeme vstavat. Dnesni plan byl termalni koupaliste, uz jsme meli
zkusenosti s tim z Tomalmasu a tak jsme se pochopitelne tesili. Trosku byl problem s tim, ze nekteri z nas nemeli
plavky a nekteri nemeli rucniky. Protoze jsme ale stale byli docela v baliku, stacilo se zeptat Arpada, kde se tady
nakupuje. Arpad radeji zavolal sve matce, co doporucuje a vydali jsme se tam, aby jsme zjistili, ze maji zavreno.
"OK, zkusme muj oblibeny obchod," navrhl Arpi.
Vybrali, vyzkouseli a zaplatili jsme si nase nove plavky a sli zase zpet domu. Pavlina nam pochvalila "pekne
trenyrky", sbalili jsme se a spolecne s Ferencem vyjeli na koupaliste. Pet lidi se do Skodovky vejde, takze jsme ani
nemuseli porusovat predpisy, Ferenc nas vysadil, presvedcil pani pokladni o tom, ze jsme vsichni studenti a pote nam
zamaval. Koupaliste bylo obrovske a od teto chvile jsme si na Toalmas ani poradne nevzpomneli. Predne tam byly
termaly hned dva, jeden 38 stupnu a jeden 36 stupnu. Dale tam byla skluzavka s vodou po kolena, detske brouzdaliste
a samozrejmne klasicky bazen s plaveckymi tratemi.
"Jdeme se uhnizdit, nebo jeste budeme chvili koukat?" vyrusil nas Arpi z naseho uzasu.
Jako prvni jsme otestovali termalni cast. Voda mela tmavou barvu a byla i trochu mazlava, proste opravdu termalni.
Teplota 38 stupnu uz ovsem byla opravdu velmi podobna vane doma v koupelne a porad jsem si na to nemohl
zvyknout. Navrhl jsem jit do studene vody, ale Martin i Arpad byli prilis lini, jen se nechali unaset proudy z virivky a
bylo jim to uplne jedno. Pavlina ale ochotne souhlasila a tak jsme vylezli ven. Cestou kolem toboganu jsme se
rozhodli vyzkouset i tohle a hned co jsme zahuceli do vody jsme otestovali i plavecky bazen. Skocili jsme ze mustku,
ale sipka to nebyla, spise bomba. Na dno jsme nedosahli a tak jsme radeji plavali na druhou stranu. Zkouseli jsme
sipky jeste mnohokrat, ale bylo to spise podobne na placaky. Vratili jsme se zpet do termalu, kde opet probihala
nejaka diskuze o politice a po chvili jsme oba napul rozmocene prinutili vylezt a ususit se. Pavlina rozbalila rucnik a
knizku Trainspotting, do ktere jsem mel moznost nahlednout a nejsem si jist, ze by na to ma anglictina stacila.
Panove si sli vystat frontu na neco k snedku a pote i k piti pro vsechny. Pavlina dostala hlad az pote, co se vratili,
takze Martin sel jeste jednou s ni a donesli pro jistotu dalsi piti, ledovou trist s destnickem za nehoraznou cenu, ale
co, setrit jsme nemuseli. Premyslel jsem o stolnim fotbalu, ktery stal opusteny kousek od termalu a presvedcil ostatni,
aby jsme investovali par minci do zabavy. Vetsina golu byla nahodnych nebo dokonce vlastnich, ale legraci jsme z
toho meli jako male deti. Pozdeji prijeli Arpadovi rodice, to jsme za sebou meli uz dalsich par bazenu nebo maceni v
teple vode. Arpad pote navrhl, ze nas odveze, a pak se vrati pro rodice. Asi by nebyli nadseni jet v aute s vetsim, nez
maximalnim obsazenim. Arpi nas vysadil a odjel zase domu. Sotva za par minut zvonil zvonek a v dome nebyl nikdo
krome nas tri. Nejaky muz s knirkem se dozadoval Ference a komunikace v madarstine. Po chvili jsme mu vysvetlili,
at se stavi za hodinu. Neuplynulo ani deset minut, jen jsme rozvesili mokre plavky a rucniky a znovu zvonek.
Tentokrat nejaka pani hledala Iboju. Po chvili se dokonce objevily dve a stebetaly si spolu pred plotem. Tezko rict,
jestli mluvily na nas, nebo na sebe. Martin vzal fotak a navstevnici vyfotil, pro pozdejsi snadnou identifikaci. Majitele
domu se nastesti vratili vcelku brzy, takze jsme jim zatepla povypraveli o navstevnicich. Iboja sebrala kabelku a
vyrazila zrejmne za pani z fotky, Ferenc zatim nekam zatelefonoval a pan s knirem prijel znovu.
Ferenc potom zacal pripravovat gril a neustale u toho ukoloval sveho syna, ktery se tvaril vice nez nadsene. My jsme
chteli take pomoct, ale bylo nam dovoleno sotva omyt papriku ze zahrady, nebo prinest vodu na oplachnuti grilu.
Usedli jsme do altanku obrostleho vinem a obdivovali velike hrozny, ktere se daly ochutnat, aniz by clovek vstal ze
zidle. Ferenc si zatim hral s ohnem, kdyz na jeho rozfoukavani pouzil fen. To jeste vice dopalilo Arpiho a zacal nam
sdelovat, ze jeho otec je skutecne vyborny dukaz starecke demence. Kdyz uz si clovek nemuze vybrat rodice, aspon si
vybere pratele, tak jsem zakoncili nase uvahy a pustili se do vyberneho kureciho i hoveziho s vyjimkou Pavliny, ktera
si radeji nechala osmahnout papriku s rajcetem.
"Nevis, o co prichazis," porad nabizel Martin aspon kousek.
"Ty taky ne," odbyvala ho.
Po mase prisly na radu parecky a klobasky, ty byly obzvlast vypecene a nebyt toho, ze povetsinou skoncily na jinych
talirich, byly i dobre. Dostal jsem premiru odvahy ochutnat malou papricku, o ktere Iboja tvrdila, ze je velmi hot a
urizl jsem si kousek. Zpocatku obycejna chut papriky zacala palit aby se pak rozrostla v pozar v ustech. Nastesti tam
bylo dost vody. Nabidl jsem i ostatnim, a zatimco Martin se tvaril hrdinsky a dal si jeste vetsi kousek, Pavlina na to
sla vedecky a jednoduse odstranila vnitrni palivou cast. Kujon. S plnymi brichy jsme se odebrali do domu, zatimco
Arpadovi rodice dale hodovali a pro jistotu nam zakazali vzit s sebou aspon nejake nadobi. Arpad zapnul pocitac a
opet jsme podali zpravu domu o nasem stavu. Pak nam nabidnul, jestli se nechceme podivat na nejaky film. Navrhl
jsem nejakou valecnou vravu na coz Arpi vyhrabal film Jarhead a koukali jsme na nej az do noci. Popravde receno,
ne kazdy valecny film je tak vtipny, jako kdyz americka armada v operaci poustni boure nezvlada sve vojaky. Usnuli
jsme, pripraveni na zitrek spojeny s navstevou zoo a pripravou odjezdu.
7. POSLEDNI DEN V GRAND HOTELU LAKATOS
Nabrali jsme autem severni smer, tedy opacne nez vcera, nebo
predevcirem a stradovali si to do Nyiregyhazy. Po nezbytnem bloudeni
jsme nakonec zastavili a Arpi zjistil, ze kupodivu jedeme spravne.
Madarstina mi zacala pripadat legracni. Arpad prekladat i nekolika
minutove rohovory jako par kratkych vet. Pokus koupit si opet
studentske listky nevysel, Arpi se chvili dohadoval s pokladni a nakonec
to prelozil jako: "No." Vstoupili jsme dovnitr a prosli zahradu krizem
krazem, nevynechali jsme nic a casto se jeste vraceli. Zahrada byla
zarizena celkem skromne, v porovnani s ceskou, ale prostor byl vuyzit
dobre, napriklad v jedne 'garazi' byl pavilon s akvariii a rybami a jeste
tam byla expozice o neposlusnych navstevnicich, kteri krmi zvirata i
pres zakaz. Vestina zvirat byla ospala a lidi si ani prilis nevsimala, coz
bylo pro nas docela spatne, jestlize jsme je chteli fotit. Samozrejmne se nasly i vyjimky, jako kozel, ktery se
natahoval po Arpiho krupkach, nebo zvedava zirafa. Taky medvedi, kteri se kockovali ve vode vypadali docela cile.
Videli jsme surikaty, jak z maleho prostoru udelaly drahu pro metro a ted se vyvalovaly na slunicku. Nejvetsi zazitek
pro Martina byla vodni akvaria. Jakozto zatvrzely linuxak musel pochopitelne poridit mnoho fotek tucnaku pod
vodou, pozdeji pokracoval s lachtany. Tam byla i tribuna pro divaky, takze se zde urcite poradala vystoupeni, skoda
ze my jsme nic nevideli. Arpad nam doporucil mrazene kulicky, namisto zmrzliny, prodavaly se u vychodu a na prvni
pohled to vypadalo jako obarveny polystyren. Chutnalo to ale podstatne lepe a snad to brzo dorazi i k nam. Jeste jsme
koupili pohlednice, pobliz mista kde Arpad i Martin koupili zlatavy
plisek s vyrazenym jmenem svych pritelkyn a rozloucili jsme se se
zahradou. Opravdu tam bylo nejak horko. Po prijezdu domu jsme zacali
pakovat sve veci a pocitat jestli mame vsechno a vsechny. Prepocital
jsem penize ve sve nadite penezence a dal kazdemu do zasoby na cestu
nejake penize pro pripad, ze by jsme ho nekde zapomneli. Pavlina si
zamluvila drobne mince na pamatku, byly to jednotky forintu, kterymi
se zde stale platilo, ale vlastne se za ne nedalo nic koupit. Po dohode s
Martinem jsme nakonec rozdelili zbytek na ctyri casti a jednu venovali
Arpimu do jeho fondu na koupi vozu Ford mustang, ktery si vyhledl v
mistnim bazaru. Navysili jsme tak jeho fond ctyrnasobne, i kdyz to
nebylo moc tezke, zas tam toho tolik nemel. Vydali jsme se na nadrazi
zakoupit si listky na zitrejsi ranni vlak. Plan byl jet z Teglase do Budapesti, tam prestoupit do Bratislavy a pak do
Ostravy s moznosti zajet nektery z techto useku na kolech. Z tak male stanice, jako Teglas byl jsme si samozrejmne
nemohli koupit celou cestu, Arpi nam tedy vyjednal jizdenky do Budapesti a presvedcil pani pokladni, ze i sleva je
dobry skutek. Zaplatili jsme neco malo pres sedm tisic a dostali jizdenky jake pred dvaceti lety pouzivaly nase drahy.
Byly legracni, ale co, hlavne ze se dostaneme domu. Vratili jsme se domu a Arpi nam doporucil jit brzy na kute,
protoze budeme brzo vstavat, tedy zadny dalsi film do pulnoci.
8. MAVANI A MAV
Jeste pred rozbreskem zacal zvonit muj mobilni budik a ja uznal, ze ranni vstavani skutecne neni dobry napad. Iboja
uz chystala balicky s houskami a ovocem, dokonce dala Pavline trs hroznu, ktere ji tak chutnaly. Nalozili jsme nase
kola tak, jak jsme prijeli a mozna byly jeste plnejsi, rozloucili se s Ibojou a Ferencem a podekovali za pohostinnost,
ktera by mohla konkurovat i Radegastovi. Vysli jsme z brany, kdyz tu si Martin vzpomnel, ze nechal v dome jeste sve
cyklisticke elastaky, takze pro ne vybehl a uz jsme mohli jit. Vlak prijel na cas, nalozili jsme kola dopredu a Martin
poprosil cestujici v prvnim kupe, aby se presunuli, nasledne bylo obsazeno nami. Sotva jsme zamavali Arpimu,
rozjeli jsme se. Jeli jsme zpet do Debrecenu a pak stejnou trasou jakou jsme prijeli do Szolnoku. V kazde zastavce
jsme posilali lidi nastoupit jinymi dvermi, nez temi prvnimi, presto se naslo par hluchonemych, nebo mozna jen
zvedavych, kteri si museli za kazdou cenu overit, ze tam opravdu mame bicykly. Nasledovalo Martinovo kleni,
protoze vlastne zadny dvere poradne nezavrel. Vlak projel Cegled a pokracoval na Budapest, tam byla asi hodina na
prestup. Protoze jsem sledoval mapu, vsiml jsem si, jedeme jinudy, nez jsme predpokladali, coz by mohlo mit docela
velke nasledky pro nase cestovani. Ujistil jsem se nekolikrat s mapou, ze na zamyslene nadrazi uz nevede cesta a
zavelel vystoupit. Na celkem male zastavce zjistil Martin cestu na nadrazi, ze ktereho mel odstartovat nas vlak, sedli
jsme tedy na kola a dojeli tam. Ulice Budapeste vypadaly docela zpustle a omsele, ale asi jsme nejeli temi spravnymi.
Nadrazi na nas nakonec vykouklo, kdyz uz jsem zacal pochybovat o spravnem smeru cesty, tedy prave vcas. Uvnitr
jsme neverili svym ocim. Predne, nastupiste byla resena jako konecna, tedy vlak byl nedrive dotlacen a pak zase
odtazen, coz asi muselo delat trochu problemy s posouvanim vlaku. Na
druhou stranu, tohle nebyla ma starost, hlavne jsme potrebovali najit
rychlik, ktery nas mel odvezt do Bratislavy.
"Turisticke informace!" ukazala prstem Pavlina na druhy konec velike
haly. Jake ale bylo nase prekvapeni, kdyz jsme na pultu nasli prilepeny
papir oznamujici, ze nejsou poskytovany zadne informace o vlacich.
Stejny papir meli i na mnoha dalsich mistech, nastesti ne na informacich
vedle pokladny. Zatimco Martin stal ve fronte jako na pomerance, nasel
jsem nas vlak v odjezdech a poveril Martina at zjisti moznosti transportu
kol a zda-li se nepokracuje dal. Nakonec se toho nedozvedel o moc vic,
nez bylo napsano na te tabuli a zaradil se do dalsi fronty, tentokrat na
listky. V zoufale snaze vyjednat slevu se zdrzel asi ctvrt hodiny, lide za
nami to vzdavali a odchazeli k jinym pokladnam. Nakonec jsme ho s Pavlinou presvedcili, ze nas obnos na to porad
jeste staci a muzeme si to dovolit. Zaplatili jsme asi devet tisic forintu a vysli ven, pred nadrazi.
"Drahe," odfrkl si Martin.
"Je sice pravda, ze jsme za cestu z Teglase zaplatili min, ale na druhou stranu, nemame ani moc na vyber," snazil
jsem se ho uklidnit.
"Pres cestu je Spar, coz takhle neco nakoupit?" navrhla Pavlina.
Nabidl jsem se, ze pohlidam kola, nebot chteli koupit nejake vino pro svou matku, a vzhledem k mym znalostem
jsem je rovnou nechal vybrat i pro tu mou. Po chvili prisel Martin zpet a poslal do obchodu me, protoze pry nasli
neco zajimaveho a mel bych se na to podivat. Pred odjezdem mluvila jejich matka o petiputnovem tokajskem, takze
jsem si na to hned vzpomnel, kdyz mi ho Pavlina ukazovala v obchode. Na druhou stranu to byl Spar a meli tam i
sestiputnove. Podle ceny jsme odhadli, ze to snad bude alespon stredni kvalita a koupili tri, treti pro rodice Martinovy
mile.
"Ted bychom mohli poslat ty pohlednice," balila Pavlina vino do rucniku.
"Byla tam posta, myslim, videl jsem ji na mape," ukazal jsem za krizovatku.
Presli jsme cestu zpet a skutecne nasli postovni urad. Martin zustal venku a my vesli dovnitr. Pochopili jsme, ze to
nebude tak jednoduche, protoze tam vladl system cekani ve fronte podle prideleneho cisla. Pozadali jsme o pomoc
jednoho mistniho a ten nas velmi ochotne poslal k prepazce pred sebe. Pani za sklem se chvili na pohlednice divala a
zrejmne si myslela, ze umime madarsky, protoze jsme si od Arpiho nechali prelozit par vet a napsali je z legrace
domu.
"Slovakia?" ptala se me.
"Csihorsag," odpovedel jsem, co jsem si precetl na pastikach Majka, dovazenych sem z Ceska.
Zdalo se ze pochopila a chtela po me pouze 140 forintu, coz tedy vubec neni spatne a dokonce bych rekl, ze je levne i
ve srovnani s Ceskou postou. Podekovali jsme nasemu radci a sesli se venku s Martinem. Ted uz stacilo jen najit nas
vlak. V Bratislave uz se domluvime a muzeme jet klidne poslepu. S vlakem to bylo horsi, museli jsme chvili bloudit,
pote jsme nasli osmou kolej, odkud mel startovat. Doslo nam, ze to co na ni stoji, je asi zamysleny vlak, i kdyz byl
poskladan z ruznych vagonu, dokonce i ceske drahy tam mely svuj a skoro na kazdem byla jina destinace. Prisli jsme
k tomu nakladnimu a sledovali cyklisty pred nami jak nakladaji kola vlastnimi silami, zadny pruvodci, takze taky
trochu organizacni chaoz. Nastesti cykliste drzi pri sobe, takze jsme si vsichni vzajemne pomohli a nalozili tam
dokonce vice kol, nez je kapacita vagonu.
"Jestli prijde a bude mit pripominky, tak mu reknu, at se jde zahrabat, mel tu byt," rekl Martin na adresu pruvodciho,
kdyz jsme nalozili posledni kolo. Moc mista tam nezbylo. Postupne vsichni sva kola odstrojili, a odesli do kupe, ale
pro nas uz zadne volne nezbylo. Sedli jsme si tedy na zem spolecne s jednou polskou dvojici. Nabidli nam cokoladu a
my jim susenky, ale oni, aby nemuseli doma menit, za zbytek penez nakoupili celou tasku cokolady, takze susenky
nechteli. Koukali jsme do mapy a bavili se o tom, odkud a kam jedeme. Bylo to legracni, protoze ac jsme byli
slovane, nedokazali jsme si porozumet, a tak jsme se domlouvali anglicky. Po par stanicich jsem se ujistil, ze jsme
nastoupili do spravneho vlaku a dokonce se objevil i pruvodci se stipacimi klestemi, jake zname z filmu. Martin se
tvaril, ze uz nebude velebit MAV, protoze Budapestske nadrazi ho prinutilo omluvit se Ceskym draham za
nespokojenost. V kupe uz se trochu vylidnilo a tak jsme se presunuli tam, diskutovali jsme s polaky o politice,
napriklad proc jsme se rozdelili se Slovenskem anebo co rikame na bratrske duo v polske politice. Taky jsme neco
prohodili o pocitacich a nakonec o sobe. Holka dokonce priznala, ze studuje Bohemistiku, a trochu i rozumela cesky,
nicmene jsme zustali u anglictiny. Na hranicich Pavlina opet pozadala celniky, jako vsude jinde, o razitko do pasu,
ale zde jsme ho nedostali. Kdyz jsme se pred Bratislavou vratili do nakladniho vagonu, bylo tam uz mnohem vice
mista. Oznamili jsme Polakum, ze z Bratislavy mame v umyslu pokracovat na kolech a oni se dohodli, ze zkontroluji
vlaky v Bratislave a pokud nic nepojede, pripoji se k nam. Projeli z Polska az do Slovinska, takze jsme z toho mohli
mit i sdileni zkusenosti. Bohuzel, na nadrazi v Bratislave nasli vlak do Polska, tak jsme jim pomohli koupit listky a
rozloucili se. Vymenili jsme nejake forinty na Slovenske koruny a vyjeli do ulic Bratislavy. Konecne jsme se mohli
domluvit cesky, hned jsme si to vyzkouseli, zeptali jsme se na cestu na Breclav a do nejakeho obchodu. Po ceste
nastesti stalo Tesco, takze jsme s namahou vyslapali obrovsky kopec a zamirili primo do utrob hypermarketu.
Nakoupili jsme zasoby na dalsi cestu s tim, ze pojedeme, dokud je svetlo a az nebude, zapichneme stan do pole.
Teren byl rovinaty a povrch daleko lepsi nez v madarsku, takze jsme rychle dojeli do Stupavy a dal do Malacky,
ukazoval jsem na zajimava mista kolem cesty a rikal: "Tady by to slo." Za Malackym uz bylo slunce nad obzorem a
bylo nam jasne, ze dneska stejne ceskych hranic nedosahneme, takze jsme zastavili u pole a chvili se dohadovali,
jestli je to dobre misto, nebo ne.
"Jedem dal, jeste jsme skoro nikam nedojeli," nervozne poskakoval Martin.
"Nikam jezdit nemusime, mame tady prirodni kemp," prosazoval jsem svou.
"Jo, zustaneme tady," souhlasila Pavlina.
Prehlasovali jsme ho tedy a za chvili uz trojice cyklistu rajtovala smerem
k lesu po poli plnem krtincu a zbytku z orby. Dokodrcali jsme se az k
lesu, nasli si rovne mistecko a odlozili kola. Martin s Pavlinou postavili
stan, ja pomohl upevnit jen jedno vazani a to jeste spatne. Sotva Martin
vlezl dovnitr, hned nas zacal znovu presvedcovat, ze to neni dobre
misto, protoze udelame diry do stanu a ze to neni krasne rovne a budou
nas bolet zada. Nejak jsme ho ani neposlouchali, vyskladali jsme bagaz z
kol, nastrkali do stanu a kola zamkli k sobe. Pavlina se nastrikala
protikomarim sprejem, rovnez obdarila vchod omamnou vuni a dokonce
nasla nejake tabletky, jejich pozivatel udajne odpuzuje komary.
"Je, hele, to jsem si mela vzit hned prvni den," vitezoslavne vytahla
tabulku s pilulkami.
"Ted uz je to stejne jedno, jsi zavisla na Fenistilu, tak to uz nemusis resit," mavl jsem nad tim rukou. Skutecne,
Pavlina mela nohy same komari kousnuti, ktere samo o sobe videt nebylo, byla spise videt pece, kterou jim venovala,
vetsinu z nich si rozskrabala. Pojedli jsme nasi klasickou veceri, chleb s pastikou a pote jsme otevreli burcak, ktery
jsme si zakoupili po ceste za Bratislavou. Zapachal slusne, ale pit se zatim dal a tak jsme ho nechteli nechat zkazit se.
Napsal jsem Arpadovi zpravu, chvili kutil jak poslat MMS, ale pak jsem to napsal klasicky a poslal, bohuzel bez
odpovedi. Martin mi ukazal na palmu nejakou knihu, tak jsem se zacetl, nekdy o pul jedenacte jsem nechte zmacknul
neco jineho a bylo po cteni. Usoudil jsem, ze bych mohl jit spat, kdyz uz vsichni ostatni spali a usnul jsem.
9. VITEJ, DOMOVE
Oproti puvodnimu predpokladu, ze vstaneme hned jak vyjde slunce jsme se zpozdili o par hodin, takze jsme vstavali
tak nejak pomalu a neochotne. Po snidani jsme si ujasnili, ze jedeme do Breclavi (to kdyby Martina nahodou napadlo
jet jeste dal). Zvladli jsme ritual sbaleni stanu, vlastne naposled, nasedli jsme na kola a vyjeli na Kuty a dale k
ceskym hranicim. Pred polednem jsme presli caru, zanedlouho vjeli do Breclavi. Zastavili jsme u uvitaci cedule a
chvili uvazovali nad navstevou mistnich prehrad a zamku.
"Do Brna jet vam bylo zatezko, ale na prehradu, to jo," brblal porad
Martin.
Dohodli jsme se, ze pokud to umozni casove podminky, zkusime to. Na
nadrazi, kde uz jsme jednou byli jsme malem netrefili, ale mozna to bylo
mym vedenim. Martin zjistil, ze vlak nam jede za hodinu a pul, coz na
vylet k zamkum nemuselo stacit a nechteli jsme se honit. Dali jsme tedy
prednost posezeni na zahradce jedne pizerrie, kde jsme jim preplnili
troubu nasimi objednavkami XXL pizzy. Najit vlak na ceskem nadrazi
ted pro nas byla hracka, takze jsme se nalozili a uspesne odhaneli lidi od
dveri chodby, kde jsme kola meli. Kol jelo tolik, ze pruvodcimu z toho
sla hlava kolem, ale nakonec vyhovel vsem. Ve vlaku jsme spali, jedli a
cetli si, ja rozectene cteni ze vcerejska, Martin mapu a Pavlina Trainspotting, ktery byl pro me jako pro prazskeho
starostu Ostravakuv denik. Prepocetli jsme si nase penize a jak se dalo cekat, na mizine jsme nebyli. Zacinali jsme
kazdy se sto eury v kapse a nejakymi drobnymi v korunach. Diky nasi vyhre v Jackpotu v Dunakezsi jsme nakonec
meli kazdy to s cim jsme vyjeli, ja mel penize v ctyrech menach, ale po prepoctu jsem dosel k tomu, ze tato bajecna
dovolena mi jeste vydelala sedm stovek. Martinovy pozadavky na vyrovnani tak byly docela bezpredmetne a myslim,
ze vsichni byli spokojeni. Pavlina mela eura na chystanou cestu do Francie, Martin mohl prohlednout nejake ceniky s
hardwarem.
"Asi si koupim kolo," poznamenal jsem.
"Bys mel pridat," usmal se Martin.
"Penize ziskavat dovedu, tak kde je problem?" usmal jsem se taky.
"Neciste penize, za takove si nemuzes nic koupit, pripominalo by ti to tvuj podvod," tvrdil Martin.
Priblizil se konec nasi cesty. Zatimco oba sourozenci vystoupili uz v Suchdole, ja jel az do Ostravy, vytecny napad
jizdenka Sone. Mozna by to nekdo mohl exportovat do Madarska. Opustil jsem Ostravske hlavni nadrazi a byl jsem
spokojeny. Tenhle vylet mel vsechno, co mit mel. Priste jedu zase!