Zrcadlo

Zrcadlo

Nad ránem jsem se leknutím probral ze spánku. Zase ten známý studený pot a třas končetin,

ale dnes s větší intenzitou. A všude kolem odporný puch. Bože, kdy tohle skončí? Dovrávoral jsem

k umyvadlu a napustil si sklenici vody. Nechutnala mi vůbec jako voda, spíše mi připomínala bahno. Hlavu jako bych měl v kleštích, příšerně mě bolela. Otevřel jsem všechna okna v pokoji a vpustil dovnitř chladný ranní vzduch. Nabíral jsem do sebe zhluboka ty čerstvé doušky a osvěžila se mi paměť. Sakra, co jsem to včera zase prováděl? Kolik jsem toho probůh vypil? Mě už vážně není pomoci.Určitě jsem opět urazil všechny, na které jsem včera natrefil. Fajn, další průšvih do sbírky. Už je nepočítám, je mi to vlastně jedno. Na životě, pokud se to tak v mém případě dá nazvat, mi přestává záležet. Chtěl bych se zabít, ale na to jsem asi příliš veliký srab. Chybí mi kuráž. Přesto na to myslím v poslední době docela často.

Začíná svítat. V pokoji se líně hádá noční tma s denním světlem. Už rozeznávám temné obrysy nábytku. V mé posteli, jak jsem záhy postřehl, spí ještě někdo další. Rozhodl jsem okamžitě, že se dám nejprve do pořádku a pak budu zjišťovat, kdo je onen host. Vyklonil jsem se z okna a ještě jednou nasál ranní vzpruhu. Ptáčkové už začali zdravit první pejskaře a město se pomalu, ale jistě probouzí k životu. 

Odněkud jsem vyhrabal cigaretu a sedl si potichu zpět na postel. Nechci spícího probudit.

Ještě nejsem na to zjištění připraven. Ach, ta ukrutná bolest hlavy, jako bych vypil celý bar.

Takhle začíná každý den, který tady musím přetrpět. Kocovina, bolesti, malátnost a časté zvracení.

A dnes ještě navíc ten odporný zápach.

Jako každý geniální, ale zatím neuznávaný spisovatel pochopitelně nemám v kapse zase ani vindru, dokonce vlastně nemám ani kapsy. Na mých jediných kalhotách z nějakého důvodu nejsou a z kabátu už je dávno někdo serval při nějaké té hospodské rvačce. Uvědomil jsem si, že je to pěkně na nic, takové bytí, když člověk nemá ani kapsy. Kromě několika triček, trenýrek a páru ponožek už žádné oblečení nemám, vyhodil jsem skoro všechno z okna při jednom z mých cholerických záchvatů. Ten večer mě opustila má láska. Nechala mě na pospas mým děsivým myšlenkám, zůstal jsem sám v zajetí nevyřčených slov. Na památku jsem ji nechal mé oblečení, jako důkaz toho, kolik toho ze mě svým rozhodnutím násilně servala. Prý jsem pro ni byl příliš zakomplexovaný a uzavřený do sebe. Nemohla mi pomoci. Utekla mi. Jako reakci na tento nečekaný stav jsem se rozhodl poustevničit. Jediný motor je psaní, to mě drží při životě. Každé ráno se i přes kocovinu narodím s myšlenkou, kterou stojí za to zapsat a každý večer zase tiše umírám s tím, že ji stejně nebude nikdo číst. Neumím toho nechat. Nejde to. Jednou napíšu rozsáhlý a čtivý román. Stále na mě ta myšlenka doléhá a nedá mi spát. Musím se stále znovu pokoušet. Stále věřit. Snad jediný smysl, proč tu ztrácet čas. Ohlédnul jsem se na spícího. Bože můj, s jistotou vím, že je to muž.

Slunce začíná vykukovat zpoza střech domů. Dnes vypadá unaveně jako já a zírá na mě a já na něj. Tak jako na sebe všichni po ránu zíráme do zrcadla. Postavil jsem vodu na kafe a doufal, že se mi po něm trochu uleví. Bylo hnusné jako včera, jako předevčírem a vlastně bylo hnusné jako vždycky. Pokaždé mi nechutnalo a pokaždé mi nechutnalo jinak. Teď mělo chuť, jako bych měl už druhé ze stejného lógru.

Už je šest ráno. Ještě jsem se nenarodil. Nevím, co to znamená, ale cítím se právě tak. Zavírám okna. Venku už se rozednilo a začíná krásný nebeský den, i slunce se nakonec probralo. Já ale stále nejsem. Jako bych ani nikdy nebyl. Připomínám stín a myšlenky mám černé jako uhel. Ani ta nádhera venku mi z té podivné hluboké deprese nepomáhá. To teda stojí za to, musel jsem včera pěkně vyvádět. Proč to vždycky tak přeženu? Nemám totiž žádnou míru. Napiju se a už to jede. Jsem vždycky jak urvaný ze řetězu. Inspirovaný životem Charlese Bukowskiho se vrhám sát barovou atmosféru. Kéž bych byl alespoň trochu talentovaný jako on. Vzal jsem to asi za špatný konec, ale to je teď jedno. Nic si nepamatuju. Všechno se mi obvykle vybaví až u večeře, pokud je zrovna co večeřet. Začínající spisovatel, za kterého se mám tu drzost považovat, to nemá občas lehké, to je fakt. Ale já jednou napíšu krásný román. O mamince a o kráse dětství a nevinných předškolních láskách. A budeme plakat společně. Já a celý svět. Všechny nás opět ovinou voňavé náruče našich maminek a bude nám odpuštěno za všechny naše chyby. Tentokrát si vezmeme jejich rady k srdci a prožijeme naše mládí znovu a lépe. Ach ano, ta naivita.

Je mi smutno a zároveň krásně, když tomu na okamžik uvěřím. Mám nutkání začít hned psát, ale kocovina mě ještě pevně drží v otěžích a navíc psací stroj dělá rámus. Nechci spícího probudit. Ani nevím proč, ale mám strach podívat se pravdě do tváře. Proč spí v mé posteli muž? Děsí mě myšlenka, že jsem byl včera zřejmě otevřený stejnému pohlaví. Koukám na tu hroudu přikrytou peřinou. Proboha proč?  Trčí mu jen noha a trochu černých vlasů. Co mu vlastně řeknu? Ať už se mezi námi stalo cokoliv, nechám ho dospat a pak ho vystrnadím. Doufám jen, že mu nedlužím nějaké peníze. Dlužím už snad každému. Kolem postele je spousta prázdných láhví drahé vodky, kde bych na to vzal? Půjčil mi peníze, nebo snad nakoupil on? Určitě nakoupil a vzal si hned večer první splátku. Vzal si Mě? Cítím se hrozně, celý nesvůj. Opět jsem pomyslel na mámu. Ještě, že už se na tohle nemusí dívat. Vždycky ve mě tak doufala, tak moc ve mě věřila. Byla si jistá, že ze mě jednou něco bude. Tohle by určitě nepřežila. Jestlipak se na mě dívá? Ví o tom všem? Chce se mi z toho všeho brečet. Ten odporný zápach mi úplně zatemňuje mozek. Jako by se na mě dnes domluvil s kocovinou. Rozprostírá se po pokoji převlečen v neviditelnou peřinu. Hutný a dráždivý. Překvapuje mě, že jsem ještě nezvracel. Snažím se ho přebít další cigaretou. Můj spící host musel taky pěkně přebrat, když z něj tohle všechno leze. Nejspíš mi asi pozvracel postel. Je to moje vina, už nikdy nebudu pít. Nikdy. Bůh ví, co jsem s ním všechno dělal, proč jsem ho sem vůbec zatáhl? Hanba. Ano, měl bych se už konečně začít stydět. Jsem prase. Ani se nechci vidět, musel bych na sebe plivnout. Hanba mi. Tohle je ta škola života, kterou správný spisovatel potřebuje? Tohle všechno je záruka nehynoucí inspirace? Kam až ten svůj boj se sebou samým dovedu? Která část ve mně zvítězí? Není přece už komu co dokazovat, tak před čím se konečně zastavím? Pocítil jsem náhlý záchvat nenávisti k tomu na posteli. Může za to i on. Vlastně hlavně on. Jenom on, ano. Využil mě pro ten svůj zvrácený život. Zneužil mé mladé naivity a otevřenosti. To kvůli němu jsem dnes jako tělo bez duše a duše bez těla. To kvůli němu jsem se dnes nenarodil! Zabil mou duši. Nemohu plakat, nejde to. Jsem ztracený.

Vzpomínky začínají tryskat na povrch. Znám toho muže už dlouho. Můžeme za to oba.

Seděl jsem na posteli. Byla už tma. Vzpomínám si. Hltám z láhve. Vodka stéká do mého poničeného nitra. Ano, už si vzpomínám, tohle není kocovina. Pil jsem hodně. Pil jsem a plakal. Myslel jsem na maminku. Kde je maminka, když ji potřebuji? Pil jsem a slzy nebyly k zastavení. Hysterický pláč. Kdo teda jsem? Napíšu jednou krásný román? Maminko, prosím řekni, dokážu to? Ty už to víš, viď?

Láhve se prázdní, nemají už co nabídnout. Jedna vedle druhé mizí prázdné pod postel. Teď už to vím, mami.  Tobě jsem měl dokazovat.Vzpomínám si na to, jako by to bylo právě teď. Jsem tam tak sám. Tak moc osamělý. Vodka, slzy, prázdné listy kolem mě, jako svědci mé prohry. Hladím je a pláču. Je mi zle. Hrozně zle, proboha kde jste mé sny? Proč nejste na papíře? Ano, na to si vzpomínám, bylo mi špatně.

Všechno je mi jasné. Konečně. Venku je tak nádherně. Jemný vánek. Stromy tiše šeptají to mé malé tajemství. Odkrývám peřinu, už není co skrývat. Nepřítomně na mě zírá a já na něj. Tak jako na sebe všichni zíráme po ránu do zrcadla. Koukám na sebe a zrcadlo nepotřebuji. Poznávám se.

Proč jsem to udělal, maminko? Proč jsem nám to udělal? Jednou o mně napíšou viď? Bude to krásný a čtivý román o zničeném mládí.