Mezi dvěma světy - část druhá

Kde to jsem? vydechla v duchu Silvána, když zjistila, že není ani u svého domečku, ani na své oblíbené louce, ani v lese za domem a ani u své kamarádky Flavie. Nešlo jí do hlavy, proč by se z ničeho nic měla probrat ze spánku někde, kde v životě nebyla. To přece není možné! říkala si. *** Pro Silvánu to byl den jako každý jiný. Ráno vstala, vyčistila si své špičaté tesáčky, umyla si svůj drobný obličejík a šla za maminkou, která ji už volala na snídani. „Už jdu,“ zívla Silvána. Po snídani, která byla mimochodem velice dobrá, se šla proběhnout po lese. Dělá to tak každý den. Les ji povětšinou nabíjel pozitivní energií, kterou, od doby co zemřel její bráška, moc potřebovala. Silvána si byla stoprocentně jistá, že dnes v lese potká i svou kamarádku Flavii. Ostatně, potkávaly se tam dost často. Flavie si potřebovala odpočinout od své početné rodinky a Silvána zase potřebovala nalézt nějakou spřízněnou duši, aby se pořád necítila tak osaměle. Často a rády obě vzpomínaly na to, jak se v tomto lese poznaly. Flavie seděla na pařezu a hledala chvilku klidu, kterých doma skutečně moc neměla. Nasávala čistou a krásnou vůni přírody a plnými doušky si užívala samotu. Silvána si naopak prozpěvovala ve snaze přivolat k sobě nějakou spřízněnou duši. Potom zahlédla Flavii. A bylo rozhodnuto. „Em... Ahoj,“ přišla Silvána k Flavii nesměle. „Já jsem Silvána. Nevadilo by ti, kdybych si přisedla?“ Flavie zakroutila hlavou na znamení, že jí to vadit nebude. Ve skutečnosti však žádnou společnost nechtěla a nebylo jí jasné, proč by si Silvána ze všech pařezů v lese měla sednout právě na ten vedle ní. Zvlášť když se vůbec neznaly. Nakonec řekla jen: „Flavie,“ aby nepůsobila nevychovaně. „Těší mě,“ zazubila se Silvána. Ani jedna z nich si nepamatuje jak k tomu došlo, ale od toho dne z nich byly přítelkyně na život a na smrt. Téměř denně se scházely na tomtéž místě, kde se seznámily. Flavie byla spokojená, jelikož Silvána nebyla „uječená“ jako Flaviini sourozenci. Silvána byla ráda, že mohla být v blízkosti někoho jiného než své maminky. Jak tak Silvána procházela svou lesní cestičku, myslela zrovinka na jejich seznámení. Musela se pousmát nad svou odvahou Flavii oslovit. Teď by si to netroufla ani omylem. Ale v onom zoufalství. Vždyť to bylo pár dní po smrti Norberta! Ubírala se svou cestou až „ke Dvěma Pařezům“. „Ahoj Silvi!“ volala na ni již z dálky Flavie. Silvána přidala do kroku a rychle došla k Flavii. „Ahojky!“ pozdravila nadšeně a objala kamarádku. Flavie mrkla na Silvánu a navrhla čajový dýchánek u sebe doma. Silvána s nadšením v hlase souhlasila. „Tak jdem,“ rozhodla rázně Flavie a užuž rázným krokem vyrazila směrem ke svému domovu. Byl to poměrně často se opakující scénář, díky němuž se Silvána ve Flaviiném altánku při popíjení čaje cítila doma víc než kdekoliv jinde. Posadily se v malém dřevěném altánku umístěném na kraji zahrady Flaviiné rodiny. „Tak jakej čaj to bude dneska? Mám mátovej a pak různý ovocný,“ usmála se Flavie. Silvána ukázala na krabičku s červenými čajovými lístkya výmluvným gestem dala najevo, že by jí vyhovoval tento druh. Flavie v rychlosti udělala čaj, přinesla ho do altánku a rozlila do dvou maličkých hrnečků. „Je divnej den,“ řekla najednou Silvána zasněně, „myslím, že se dneska něco dost zásadního změní. Bylo to v lese cejtit. Všimla sis toho?“ Flavie jen decentně přikývla. „Jen doufám, že se nic zásadního nezmění nám,“ zazubila se Silvána. „Zásadních změn mám za poslední dva roky úplně plný zuby,“ na chvíli se odmlčela. Potom se rozhodla změnit téma a tak na slepo nadhodila: „Jak se maj sourozenci?“ Flavie se rozpovídala o všech svých sourozencích a dopadlo to tak, že než dopovídala, už ji volala maminka k obědu. Musely se rozloučit. Flavie totiž náležela k jednomu ze starobylích dusíckých rodů a v její rodině se opravdu striktně dodržovala všechna pravidla etikety. Proto měli například oběd denně ve stejnou dobu. Přikazovala jim to jejich minulost. Silvána se ploužila svou cestou lesem směrem ke svému domovu. Šla velmi pomalu a naslouchala lesnímu šumu. Byl zlověstný. Došla domů a požádala maminku o něco lehkého k obědu. Dostala chleba, který její maminka zrovna upekla. Byl to speciální tajný recept, jímž zásobovala celou vesnici. Každý jeden malý dusík miloval ten úžasný chleba. Silvána měla ve zvyku po obědě odpočívat. Proto šla ven na zahrádku, kde měla nataženou houpací síť, natáhla se do sítě a usnula, ani nevěděla jak. *** Potom se probudila tady. Nejenže nevěděla, kde je. Problém jí dělal hlavně fakt, že nechápala, kde se to ocitla. Kolem ní nebylo zhola nic. Ať se rozhlížela jak rozhlížela, viděla pouze bílou mlhu. Ta je hustá jako hrachová polívka, pomyslela si Silvána a musela se své myšlence sama usmát. Procházela mlhou a rozhlížela se, doufajíc, že zahlédne něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo náznaky života. Nic, nic, nic. Všude kolem ní byla pouze mlha. Silvána se podívala dolů ke svým nohám. Nemohla uvěřit svým očím, když zjistila, že se nepohybuje po pevné zemi, ale po mlze. Po stejné mlze jako byla všude kolem ní. Super, pomyslela si Silvána, takže kam se kouknu je jenom mlha. Hm... Byla v šoku. Vyděšená. Bála se, že na ni v mlze číhají mnohá nebezpečí. Bála se toho, že je v mlze úplně sama. Bála se naprosto všeho. „Hálóóóó?“ zkusila zavolat na slepo. Nikdo se neozýval a tak to zkusila po druhé: „Hééééj je tady někdoooo?“ volala dočista zoufale. Nikdo se neozval. Šla mlhou dál a dál a rozhlížela se. V tom se jí v dálce začala rýsovat nenápadná mužská silueta.

---