VRAH JE ONA

    Rozvedený muž, 57/176, finančně velmi dobře zajištěný s vlastním bytem a autem, hledá partnerku na občasné společné chvíle. Zn.: Rychlé jednání výhodou. Felix Maxanius, K Šeberáku 13, Kunratice. Tel.: 313 512 411. Tučně vytištěný inzerát na šesté stránce regionálních inzertních novin zaujal mladou Moniku natolik, že popadla telefon a zavolala na udané číslo ještě dříve, než vůbec celý odstavec dočetla. Mezitím si jen tak letmo pročítala jeden inzerát po druhém, obklopující ze všech stran ten, který ji však zaujal hned na první pohled. >>Rozvedený, padesát sedm, metr sedmdesát šest...<< přemítala neustále. Zvuk ve sluchátku už Moniku upozornil, že telefonní přístroj na druhém konci drátu začal vyzvánět a je jen otázkou času, kdy jeho majitel zvedne sluchátko a ona konečně uslyší jeho hlas. >>Bože, jaký bude mít hlas?<< napadalo ji při netrpělivém vyčkávání. Nic. Túúú. Ticho. Túúú. Ticho. Túúú. Ticho. Túúú. Ticho. Túúú. Ticho. Túúú. Ticho. Túúú. Ticho. Túúú. Ticho. Túúú. Ticho. Ticho. Ticho... „Do prdele,“ zaklela Monika rozlíceně, když si uvědomila, že autor inzerátu buď není doma (v což pevně doufala), nebo se mu už stihla ozvat „ta pravá“, které řekl „své ano“ a na vyzvánění telefonu už přestal úplně reagovat, aby se vyhnul případnému nepříjemnému a třeba pro něj i trapnému odmítání dalších potenciálních nápadnic (což si jednoznačně odmítala připustit).
    Nebylo to poprvé, kdy se neúspěšně ozvala na něčí inzerát. Před Felixem se už zklamala během svého trpkého života třikrát. A pokaždé se její vlastní neúspěch vymstil právě muži, o nějž projevila zájem. Nutno podotkout, že muži si své inzeráty podali sami, vzali na sebe veškerá rizika s tím související, ale kterého standardně myslícího člověka by kdy napadlo, že jej jeho nápadnice může dokonce v afektu surově napadnout pouze proto, že se zcela svobodně rozhodl pro jinou? Pro tu, která je jeho srdci a bůhvíčemu všemu ještě milejší a bližší než nějaká potrhlá Monika? Možná měla na koho žárlit, možná se cítila být svým způsobem podvedená, ale v životě jako takovém zřejmě platí pravidlo 'Kdo dřív přijde, ten dřív mele', což asi odmítala přijmout a smířit se s tím.
    Tadeáš byl první, kdo ji odmítl a taktéž byl první, kdo se stal obětí jejích násilnických choutek páchaných na lidech, o nichž si myslela, že jí jakkoli ukřivdili nebo jí nedali prostor se dostatečně projevit. Z nadějného počítačového experta, ne zrovna moc hezkého, ale se slibnou kariérou, dokázala během obyčejných pěti minut udělat doživotního mrzáka. Ještě teď, celých pět let od okamžiku, kdy vtrhla k němu do bytu a začala zuřivě rozhazovat veškeré jeho věci všude po bytě a vzápětí se na něj vrhla s teleskopickým obuškem, měla před očima jeho zkravenou hlavu, namodralá, oteklá záda a ruce. Stále naprosto živě slyšela, jak Tadeáš chroptí, snaží se vdechnout maximum vzduchu, ale silně krvácející ústa mu to jakkoli znemožňovala. Tadeáš přežil, ale pro rozsáhlá poranění páteře zůstal invalidou od pasu dolů, což jeho profesi naštěstí nijak značně neuškodilo. Policie byla tehdy v koncích, pachatel činu zůstával neznámý. Jediné, co si Tadeáš vybavil, byl ženský hlas, obličej ani postavu či šaty si nepamatoval, což prozatím svědčilo v Moničin prospěch. Její likvidační plán zdál se být prozatím velmi promyšleným a neproniknutelným...
    Znova zkusila vytočit tři jedna tři pět jedna dva čtyři jedna jedna. A opět to známé střídání vyzváněcího tónu a ticha. Opět položila sluchátko. No, co jiného taky mohla dělat. Vtom si vzpomněla na dalšího chlapíka, který doplatil na svou sexuální i citovou neukojenost. Lukáš se jmenoval, jeho jméno se jí vybavovalo v neomylné spojitosti s obličejem zjizveným po akné. Usoudila, že není škaredý, akorát ty jizvy, což byla jen drobná kosmetická vada, kterou se pokusila odstranit za pomoci mačety zakoupené v prodejně s loveckými zbraněmi a pomůckami. Její pokus vyšel, lidově řečeno, tak napůl. Zřezala jej slušně – dlouhé řezné rány hluboké místy až půl centimetru okamitě zkrvavily jeho už tak zjizvený obličej. Ošklivých jizev po řezných ranách jej mohla zbavit jedině plastická operace, na kterou však neměl dost peněz, tudíž byl nucen skrývat své jizvy jak jen to šlo. Opět stejný scénář – neznámá žena, tento si však pamatoval její šaty a jednu zvláštnost. Přes obličej měla záclonku, přes níž ji nebylo možno identifikovat a použité oblečení ihned po opuštění Lukášova bytu zahodila venku do popelnice. Pod oblečením, v němž ji viděl, na sobě měla ještě jedno, naprosto odlišné, tudíž zajištěno alibi a navíc (opět v Moničin prospěch) – žádní svědci. Její likvidační plán zdál se být prozatím velmi promyšleným a neproniknutelným...
    Potřetí už až tolik štěstí při plnění svého plánu neměla. Na základě telefonického kontaktu ji Vladislav pozval k sobě domů, což Monika nadšeně přijala. Toho dne si na sobě dala velmi záležet, chtěla se líbit. Cítila, nebo si spíše namlouvala, že nyní přišla její opravdová příležitost a musí ji chytit za pačesy. V koupelně strávila celých pětačtyřicet minut, což jí optimálně stačilo na úpravu vlasů, mírný fejslift za pomoci šminek, jež jí zůstaly po mamince, a oholení podpaží a dalších míst, kterých si muži rádi všímají, aniž by k tomu potřebovali jako podnět určitou pachovou stopu.
    Odhodlaně si vykročila v ústrety temné večerní uličce vedoucí ze sídliště, kde žila, na sídliště sousední, kde žil on. Městská jarní příroda už v plném proudu bujela, cvrčci si vesele pohvizdovali, ačkoliv už bylo něco málo po jednadvacáté hodině, kvetoucí rostliny provoněly jindy chmurnou, nevýraznou prašnou ulici, kde stály rodinné domy, jedny z mála, které obstály v těžké zkoušce rozvoje sídlišť v sedmdesátých letech. Silná v kramflecích hrdě kráčela opuštěnou ulicí, nikde ani živáčka. Obula si ty nejlepší boty, které měla. Podpatky byly nízké, ne moc hlučné, avšak potichu se v nich také jít nedalo. Vzhledem k hrobovému tichu, doprovázenému pouze orchestrem cikád, slyšela právě své kroky. Vzdálená ozvěna v ní budila nepříjemný pocit, že za ní kráčí někdo cizí, někdo, kdo jí chce ublížit, kdo si ji vyhlédl jako svou oběť. Otočila se. Nikde nikdo. >>To je ňáký divný<< pomyslela si, když se po třetí otočila za sebe a rozhlížela se okolo do temných míst v křoví a okolo šumících stromů a stále nikde nikoho neviděla. Zvedl se vítr a cítila, jak jí chladný vánek ovíjí nahá lýtka a místy zajíždí až nad kolena pod sukni. Mrazivý pocit vzbuzený ozvěnou, zvedajícím se větrem a neutichajícím zpěvem cvrčků, ji hnal stále kupředu, bála se zastavit. Přesto se stále ohlížela, zdali jí skutečně není někdo nebezpečný v patách. V jednu chvíli všechno ztichlo. Připadala si, jako by právě stála uprostřed scény z hororu. Cikády ztichly, vítr zase opadl, a v zádech cítila upřený lstivý pohled člověka připraveného na ni zákeřně zezadu zaútočit. Prudce se otočila se slovy: „Kdo je tam?“
    Nic. Ticho.
    „Ptám se, kdo je tam? Varuju tě! Mám u sebe zbraň!“, zkusila pohrozit.
  A stále nic. Ticho. Klid. Nepřipouštěla si, že by šlo o paranoiu. Byla pevně přesvědčená, že za ní někdo jde. Vzpomínala, jestli náhodou neřekla Vladislavovi do telefonu, kde přesně bydlí. >>Tak do prdele, řekla nebo ne?! Sakra, vzpomeň si než bude pozdě!<< nutila se v duchu vybavit si sebemenší detail jejich rozhovoru. Nešlo to. V okamžiku, kdy Vladislav zvedl sluchátko a velmi kultivovaně se představil, se rozrušila tak, že si z celého hovoru zapamatovala pouze jeho adresu. I když ani tu ne. Musela si ji zapsat na papírek, který teď křečovitě svírala ve spocené, rozechvělé dlani a snažila se co nejrychleji dostat pryč z té díry. Světlo doléhající do uličky z lamp stojících opodál jen mírně nasvětlovalo nejbližší okolí. Když za sebou nyní doopravdy spatřila siluetu člověka, celá se rozechvěla strachem. >>A je to v prdeli<< pomyslela si. Postava se k ní pomalými, opatrnými a rozhodnými kroky přibližovala. Boty musely být sportovní, nebylo slyšet žádné cvakání podpatku či tvrdé podrážky o asfalt.
   „Co chcete?“, zeptala se vyděšeně.
   „Doprovodit vás,“ řekla osoba. Hluboký, tichý hlas Moniku utvrdil v dojmu, že jde o jakéhosi nebezpečného sexuálního devianta či sadistického vraha.
    „Nepřibližuj se ke mně!“, zkusila to z opačného konce s odvážně zvednutým hlasem.
    „Hlavně v klidu, to jsem já, Vla-“ a než stihl doříct své jméno, ohnala se svým teleskopickým obuškem, jejž bleskově vytáhla z kabelky, po jeho hlavě a Vladislav upadl do bezvědomí. Ani dům během odstřelu se nesesouvá k zemi tak ukázkově jako muž zasažený teleskopickým obuškem rovnou do hlavy.
    „Do prdele!“, zhrozila se, když si uvědomila, že muži nedala žádnou možnost se bránit a když jí došlo, o koho jde, zpanikařila. Začala s ním zuřivě cloumat, ve snaze jej opět probrat, omluvit se, odvést jej domů a případně se o něj postarat.
    Přiložila ucho k jeho nosním dírkám. Slyšela pravidelné vdechování a vydechování, přičemž si však uvědomovala případnou závažnost svého činu, jelikož se Vladislav jaksi odmítal probudit. V povzdálí cosi zašramotilo. Monika ještě více znejistěla, sklánějíc se nad bezvládným, stále živým tělem.
    „Kdo je tam?“, ozval se náhle cizí ženský hlas. „Kdo tam je? Co se děje?“
    Zpoza rohu se vynořila další lidská silueta, přičemž se vzápětí rozsvítila oslnivá světelná záře. Žena byla vybavena halogenovou svítilnou, kterou, aniž by to plánovala, namířila rovnou na Moniku a Vladislava. Monika si samozřejmě kryla oči před tou obrovskou dávkou oslepujícího světla a snažila se poznat, o koho jde, jenže tma za svítilnou jí to neumožňovala.
    „Co se tam děje?“, ozvalo se po chvíli.
    Monika náhle vyskočila a začala kvapem utíkat zpátky domů, nechávajíc Vladislava ležet na chodníku napospas osudu. Žena dala přednost před honbou za ženou, které zřetelně viděla do tváře a tudíž mohla na policii přispět k sestavení portrétu, pomoci Vladislavovi.
    >>Do prdele, kráva jedna!<< klela si pro sebe Monika v nekonečném běhu k sobě domů, do bezpečí, do klidu, do svého soukromí, kde na ni nikdo nemohl. Alespoň ne teď, dokud se nevědělo, kdo vlastně Monika je a kde žije.
    „Dobrý večer,“ uslyšela Monika, snažíc se marně rozechvělýma rukama trefit do klíčové dírky vchodových dveří, z okna v prvním poschodí. Sousedka, jež vždy měla co největší přehled o aktuálním dění v nejbližším okolí. „Copak, nemůžete se trefit?“
    „Jo, nemůžu se trefit,“ odsekla Monika nedůtklivě.
    „To já znám, ve vašich letech jsem taky ráda flámovala... kde jsou ty časy, kdy jsem spávala pod schody u vchodu do našeho činžáku. To ještě tehdá bylo v Řepích, tam už to dávno není takový jako dneska.“
    Ze stařenčina vzpomínání ji vyrušilo zaklapnutí vchodových dveří. Monice, jež nevěnovala sebemenší pozornost vyprávění staré znuděné babky, ale spíše svým klíčům a neklidným rukám, se konečně podařilo dostat se do domu a v tu chvíli si mohla říct: >>Vyhrála jsem<<, což si také řekla. To však ještě netušila, jaký koloběh událostí se spustí hned druhý den ráno.

                                                                                            ***

    Druhý den ráno se spustil Monice velmi dobře známý koloběh událostí. V prvé řadě navštívila koupelnu, dala se jakžtakž dohromady po náročném předchozím večeru, usedla do kuchyně za stůl a připravovala si snídani, zatímco sledovala ranní zprávy. Pročítala si titulky jedoucí na spodním okraji obrazovky. Mezi obvyklými zprávami o zdražování energie a pohonných hmot se náhle mihl krátký text: „Neznámá útočnice napadla včera večer v Praze na Jižním městě muže, který vážným zraněním po převozu do nemocnice podlehl, policie po pachatelce intenzivně pátrá.“ A nyní si vzpomněla na ten večer, kdy jí nedošlo, že ta cizí ženská s baterkou jí vlastně viděla do obličeje a tudíž se její šance uniknout trestu vypařily do prázdna. Vypla televizor a aniž by dokončila přípravu snídaně se vydala do nejbližší trafiky koupit si všechna možná periodika denního tisku. První stránky všech novin zdobily palcové titulky s uveřejněnou podobiznou pacahtelky, v níž se Monika bezpochyby poznávala. Jelikož přeložené svazky ležely ještě u trafik samotných, noviny si už raději ani nekupovala a okamžitě se odebrala do bezpečí svého bytu, kde přečkávala celé dopoledne a poledne.
    >>Do prdele, to už se nedá vydržet!<< říkala si každou chvíli, co neklidně přešla napříč pokojem a posadila se na nejbližší možné místo. Hrábla do kapsy pro krabičku s cigaretami a zapálila si. >>To je úleva<< pomyslela si, když vdechla hustý cigaretový kouř a následně jej co nejrychleji vydechla. Kouřila jako ještě nikdy předtím. Jednu za druhou, ve velmi krátkých intervalech. Za chvíli neměla co kouřit.
    „Kurva!“, zakřičela nepříčetně, když si uvědomila, že nemůže opustit svůj byt. Nemůže nic. Nemůže si jít koupit pití, ani jídlo, ani cigarety. Rozhodla se, že to zkusí od lesa. Podívala se na sebe do zrcadla v koupelně. Usoudila, že vypadá dostatečně nemocně (strhaná ranními událostmi), takže zašla se vší počestností požádat sousedku, jestli by jí nezašla koupit karton cigaret. Z kabelky vyňala peněženku, otevřela dveře od bytu, opatrně se rozhlédla po chodbě a po špičkách, jen v ponožkách, přešla ke dveřím protějšího bytu.
    Lehce zaklepala na dveře. Chvíli netrpělivě přešlapovala na místě, pak přiložila ke dveřím ucho. Nezaregistrovala sebemenší náznaky pohybu. Zkusila zazvonit. Konečně se tam něco pohnulo!
    „Dobrý den, prosím vás, já jsem děsně nemocná, nesmím ven,“ řekla Monika, přikládaje si před ústa kapesník a velmi snaživě do něj kašlajíc, „mohla bych vás poprosit, že byste mi zašla jenom dolů do trafiky koupit karton cigaret?“ Aby všemu dodala na věrohodnosti, mluvila lehce chraptivě, takže ji starší žena se sluchovou vadou moc neslyšela. A díky kapesníku před ústy ani nemohla pořádně odezírat ze rtů.
    „Cože?!“, zeptala se žena značně hlasitě, až se její otázka rozléhala celou chodbou. Vystresovaná Monika znervózněla, čehož si žena bezpochyby všimla. „Stalo se něco?!“
    „Ano!“, přitlačila na hlasivky Monika. „Jsem nemocná, nesmím jít ven, a potřebovala bych koupit cigarety,“ slabikovala a co nejdůsledněji artikulovala, protože nyní nutně potřebovala jak cigarety, tak už být zpátky za dveřmi svého bytu, v bezpečí. A tato žena pro ni byla jedinou možností, jak si sjednat obojí.
    Žena na Moniku tázavě pohlédla. >>Copak mi snad nerozumíš, krávo?!<< zaklela v duchu. Znova zopakovala: „Potřebovala bych koupit cigarety, ale nesmím jít ven, protože jsem hrozně nemocná!“
    Stařenka svraštila obočí, nedůvěřivě se na Moniku podívala a pak odsekla: „Kolik a jaké?“ V Monice se probudilo obrovské množství naděje a tak jenom nadšeně řekla, zapomínajíc na svou simulantskou scénku: „Karton červených Peter“. Stařenka od ní vzala peněženku, aniž by se podívala, kolik je tam peněz, Monika se vrátila zpátky do svého bytu a jen uslyšela z ženiných bezzubých úst: „Zazvoním, jak tu budu,“ a odešla do trafiky. Bohužel si však Monika neuvědomila jednu věc – všechny titulní stránky novin zdobila její podobizna a obrovské palcové titulky vyzývající občany ke spolupráci při pátrání po ženě podezřelé z brutální vraždy.

    „Dobrý, dejte mi jeden karton červených Peter,“ řekla babička do malého zamřížovaného okénka budky stojící kousek od jejich domu. Vzápětí její pohled sklouznul na vystavené noviny. Zaujaly ji tučné, velké titulky s přiloženou fotografií, na níž byla vyobrazena žena, která jí někoho silně připomínala. >>Ksakru, odkud já ji jenom znám?<< pokládala si v duchu otázku. Chvíli přemýšlela, snažila se vybavit si, kde a kdy tu ženskou viděla. Přecijen už dáma byla v trochu vyšším věku a senilita u těchto lidí rozhodně není ničím výjimečným. >>A sakra!<< osvítilo ji náhle. „Prosím vás, dejte mi jedny ty noviny,“ poručila si ještě k tomu. Zaplatila a odešla domů, hluboce začtená do novin. Nestačila se divit vlastním očím a novinám. >>Proboha! Vždyť mě mohla zabít! Klidně jsem mohla ležet ve svém bytě v kaluži krve a nikdo by o tom nevěděl!<< napadalo ji v závislosti na průběhu četby článku. Zděsila se. Měla strach vůbec projít okolo Moničina bytu. Co když se na ni vrhne s nožem v ruce a nemilosrdně ji ubodá? Co když se na ni vyřítí s válečkem na nudle a rozmlátí jí hlavu na malé cáry? Co nejtišeji proklouzla do svého bytu, doufajíc, že ji Monika neuslyšela. Omyl. Monika čekala u dveří a kukátkem si ověřila, že sousedka se již vrátila a i s jejími cigaretami zmizela ve svém bytě. Vyšla ven, aby si to s ní vyřídila.
    Stará dáma se postavila ke stolku v předsíni, kde stál její telefon, a vytočila linku 158. Chvíli se ze sluchátka ozýval pouze zvuk vyzvánění, po chvíli to konečně zvedl operátor.
    „Dobrý den, policie České republiky, můžu vám nějak pomoci?“
    „Dobrý den, tady Matoušková,“ řekla do sluchátka a pokračovala, „asi vím, kdo je ta ženská co zabila včera večer na Jižním městě toho chlapa.“
    „Aha, vy ji znáte?“, zeptal se muž.
    „Ano, je to moje sousedka,“ řekla opatrně. "Vrah je ona!"
    Monika všechno skrz zavřené dveře uslyšela a okamžitě začala do dveří zuřivě bušit. Naštěstí neměla tolik síly, aby se jí dveře podařilo vyrazit a tak se stařenka mohla spolehnout na bezpečí svého domova.
    „Co se to tam děje?“, pokračoval dispečer.
    „To je ona, už se ke mně dobývá! Pomoc!“, křičela babička se srdcem až v krku.
    „A odkud voláte, prosím vás? Pošlu vám tam někoho,“ ujišťoval ji muž na druhém konci drátu.
    „Vodnická 311, ale pospěšte si, mám hrozný strach!“
    „Dobře, už tam jedou, nebojte se, paní. Budu s vámi na drátě, dokud se té ženské neujmou,“ snažil se uklidnit paní Matouškovou.
    „Otevři! Otevři ty svině!“, křičela rozzuřená Monika. V záchvatu své agrese a řevu přeslechla, že mezitím stihla její sousedka nadiktovat adresu odkud volá a tudíž je na cestě už minimálně jedna policejní hlídka. Vzhledem k vážnosti jejího činu bylo možno předpokládat, že si pro ni rovnou přijedou hoši z URNA. Ještě asi čtyři minuty zuřivě bušila do dveří bytu své sousedky ve snaze se k ní dostat a řádně se pomstít za to, jaká je to zkurvená udavačka. Než se ale stihla nadát, stáli u ní tři těžkooděnci a bez servítek ji svalili na zem, kde ji spoutali a odříkali jí všechna její práva.
    Jeden z těžkooděnců zaklepal na dveře bytu, kam se dobývala Monika. Paní Matoušková slyšela, že se na chodbě něco děje a Monika tam zuřivě křičí, tudíž ji zřejmě konečně zpacifikovali. Otevřela opatrně dveře, pojištěné pro jistotu bezpečnostním řetízkem, a nakoukla ven. Málem se zlekla muže v neprůstřelné kombinéze s kuklou a helmou na hlavě. „Dobrý den, to vy jste nás volala?“, zeptal se.
    Stařenka, ještě stále celá překvapená, souhlasně přikývla.
    „Moc jste nám pomohla, díky,“ řekl muž, otočil se a pohybem ruky pokynul svým dvěma kolegům k odchodu. Monika sebou neustále zmítala a prohlašovala, že je nevinná, že si ji s někým pletou. „Uklidněte se!“, okřikl ji těžkooděnec rázně. V Monice to mírně hrklo a tak pro jistotu zmlkla. Mlčela až do příjezdu ke státnímu zástupci, který okamžitě rozhodl o jejím vzetí do vazby.
    „Cože?“, ohradila se Monika, jako by nic neudělala a měla jít sedět do vazby neoprávněně.
   „Rozhodl jsem, že půjdete do vazby, jste pro své okolí velice nebezpečná a o likvidaci svědků tady nestojíme,“ odpověděl státní zástupce věcně.
    „Však počkejte! Ono se ukáže, kdo v tom má prsty a že já jsem nevinná! JÁ! Rozumíte? JÁ!“

                                                                                           ***

    Seděla na kanapi a upřeně hleděla do stropu. Snad na něm viděla obličej lidí, kteří ji zradili a prachsprostě ji napráskali policajtům, snad v ní bílá barva toho kusu zdiva budila ještě nějakou naději. Kdo ví. S nikým, ani se ženou, jež s ní sdílela celu, nemínila vést dalekosáhlé ani krátkosáhlé rozhovory. Už nikomu nedokázala důvěřovat a k mužům se v ní vzbouzely ještě čím dál větší odpor, nenávist, zloba...
    „Já tě donutím se mnou mluvit,“ řekla výhrůžně ona cizí ženská z protější postele, na níž netrpělivě polehávala a posedávala, v závislosti na její kondici. Monika jen sjela očima na tu smrdící blonďatou čtyřicátnici ve vězeňském mundúru a zase se dívala do stropu. Všimla si však, jak se na ni žena nenávistně dívá. Vzápětí uslyšela vrzavý zvuk palandy, jejímu sluchu neuniklo ani to, jak ženská začala zuřivě funět a tak se na ni znova podívala. Roztahovala nosní dírky jako nabroušený býk stojící proti toreadorovi, ruce pevně sevřela v pěst a pomalu se přibližovala k Monice. Z jejích velkých modrých vykoulených očí se staly jen dvě úzké štěrbinky budící znepokujíjící pocity nebezpečí a nejistoty. Už stála těsně u její postele a svými štěrbinami stále sledovala chladně působící Moniku. Netušila, jak Monice uvnitř těla nepředstavitelně škube nervozitou a strachem, jak má srdce až kdesi v hrtanu, jak se jí rozechvívají kolena schovaná pod přikrývkou. Potom přišla ona osudná událost...
    „Tak řekneš už konečně něco?!“, křikla blondýna zvýšeným a podstatně zhrubělým hlasem. Monika zareagovala naprosto stejně jako před chvílí – skluz očima na blondýnu, pohrdavé pokrčení rtem a návrat pohledu zpátky ke stropu. A tehdy se to stalo. Blondýna své pěsti mírně pozvedla a skočila celou svou váhou na Moniku, kterou překvapila jakási zákeřnost blondýnina útoku. Nepočítala s tím, že by si agresorka dovolila zaútočit na ležící oběť, která není nijak připravena ani odhodlána se bránit. >>Kurva!<< zaklela Monika v duchu >>ta ženská má snad devadesát kilo!<< pomyslela si, když na ni blondýna skočila.
    „Tak co, už budeš mluvit?!“, křičela ženská čím dál nepříčetněji. Monika pevně zaťala zuby a odmítala ze sebe vydat jakoukoli hlásku. Jen se útrpně zatvářila, když se ženská na ní začala víc hýbat a každý její pohyb znamenal pro Moniku nepříjemnou bolest pánve a nohou, dál už nic. Ženská své pěsti nyní použila k dalšímu útoku. První ránu směřovala pravou rukou přesně na dolní čelist. Monika ucítila nepředstavitelnou bolest, provázenou hlasitým křupavým zvukem. Tehdy jí už bylo jasné, že ženská má nepředstavitelnou sílu a že by několika ranami pěstí snad porazila i koně. Bolest se stupňovala a najedou ucítila, jak jí brada samovolně padá k hrudní kosti. >>To snad ne!<< zděsila se. Oprávněně. Šílené ženské opravdu stačila jedna rána pěstí, aby Monice zlomila dolní čelist a nechala ji tak. Jenže „pouze“ toto jí nestačilo. Za každou cenu se ještě chtěla trošku vyřádit. Pozvedla obě své ruce s ocelovými dlaněmi a začala bez varování mířit z obou stran na nos, jedna rána střídala druhou. Monika se zpočátku snažila bránit, leč marně. Síle vyvíjené proti ní se opravdu bránit nedokázala, i když svedla zavraždit nevinného, stejně bezbranného muže na špatně osvětlené noční ulici. Ženská nijak neslevovala z intenzity svých úderů a interval místo aby se prodlužoval, zdálo se Monice, se spíše zkracoval. Zpočátku pociťovala nesnesitelnou bolest, kdy byl nos ještě poměrně slušně inervován, jenže po chvíli už byly všechny její nosní kůstky doslova napadrť a žádnou bolest necítila. Už jen bezvládně ležela na kanapi a doufala, že to už brzy skončí... Krev stříkající všude okolo (na prostěradlo, bíle vymalovanou, špinavou zeď, na její i blondýnino oblečení) znamenala jen jediné – už je to opravdu vážné. Jakmile bylo všude víc krve než čistoty, ženská spokojeně slezla z Moniky a sedla si na svou palandu. Vítězoslavně pozorovala bezmocnou chroptící Moniku.
    Asi po dvaceti minutách se otevřelo kukátko velkých plechových dveří do cely, za nímž se objevily oči dozorčí věznice. „Co to ksakru je?!“, křikla přes zavřené dveře při pohledu na rozbitou hlavu Moniky.
    „Trest,“ řekla psychopatická blondýna jako by se nechumelilo. „A zasloužila by si ještě víc.“
    „Vy máte co říkat,“ dovolila si jí oponovat dozorčí.
    „Problém?!“, ohradila se ženská.
    Oči dozorčí zmizely za krytem kukátka. Odběhla pro posily, věděla, že kdyby do cely vstoupila sama, nevyšla by z toho bez újmy. Za chvíli byla zpátky i se svými třemi kolegyněmi. Někdy i hodně bývá málo, proto si početní přesilu pojistila ještě jednou pracovnicí ostrahy navíc. Dvě z nich pevně uchopily paže blondýny, která se samozřejmě urputně bránila. „Pusťte mě vy chlupatý svině! Pusťte mě! Zabiju vás! I celý vaše rodiny, vy policajtský kurvy! Počkejte, až se dostanu ven!“, křičela na službu konající ženy šílená dáma podezřelá z vraždy svého druha. Skutečně nezůstalo u slov. Za chvíli se ženské podařilo vysmeknout se ze zajetí dozorkyň a začala se bránit i fyzickým napadáním. Pracovnice vězeňské služby tedy byly nuceny použít donucovacích prostředků – tasily obušky, kterými ženskou konečně zpacifikovaly. Třetí mezitím zvedla Moniku z postele chápajíc v podpaží a odvedla ji na ošetřovnu, kde už čekal přivolaný lékař. Monika vůbec nevnímala okolní dění. Rozvíjel se v ní posttraumatický šok.
    „Tak co tu máme dneska za nadělení?“, tázal se mírně nadsazeně lékař, zvyklý na takovéto a někdy dokonce i mnohem horší případy šikany mezi trestanci a trestankyněmi.
    „Myslím, že nic moc velkého, jenom jí jaksi visí brada,“ odpověděla žena v uniformě, přivádějící Moniku stojící na vratkých nohách.
    „Proboha, tomu říkáte skoro nic?!“, zhrozil se lékař při pohledu na zcela změněnou fasádu Moničina obličeje. „Vždyť se pořádně podívejte! I přes tolik krve vidím, jak má nos úplně napadrť a má zlomenou čelist, ta musí okamžitě do nemocnice!“
    „Promiňte, doktore, chtěla jsem to jenom nechat na vás, tomuhle já nerozumím,“ bránila se žena laškovně. Odběhla zavolat pro sanitku.
    „Proboha, kdo vám to udělal?“, zeptal se doktor v mylném domnění, že s ním bude Monika komunikovat. Mlčela. Ztěžka dýchala. „Hm, tak se to asi nedozvím. Ksakru, ženská, to se neumíte bránit?“
    Monika doktora vnímala, jen mu samým šokem nebyla s to jakkoli odpovědět.
   „Nic moc toho s váma nevymyslím ani neudělám, to musí doktoři v nemocnici, hlavně plastický chirurg a ortodontista se stomatochirurgem,“ říkal, jako by tušil, že jej Monika je schopná vnímat. „Nejprve vám dají dohromady tu čelist, budou vám ji muset zafixovat drátem. Potom se asi podívají na ten váš nos, to je něco šíleného, ale nebojte se, pak už to bude zase všechno dobré,“ opakoval lékař s nevěřícným výrazem ve tváři. Základem přežití pacienta jeho bolesti je neustálá komunikace s ním, jakkoli jej přimět na jiné myšlenky. To je dobré si zapamatovat.
    „A za co tady vlastně jste?“, ptal se, aby řeč nestála. „Nevypadáte zrovinka jako zločinec.“ Jenže zdání klame, pane doktore! V této ženské se totiž rozvíjel neuvěřitelný vztek na každého muže, kterého jen viděla. A bohužel i pan doktor byl nakonec jedním z nich. Monika jakoby zničehonic získala neskutečnou sílu a vrhla se na doktora. Začala jej škrábat v obličeji, zuřivě křičet, dokonce se pokusila vrazit mu své prsty do očí.
    „Pomóc!“, křičel lékař na dozor stojící na chodně před ošetřovnou. „Pomoc!“
   Dozorkyně okamžitě vběhla do ošetřovny a Moniku zpacifikovala. „Díky,“ řekl lékař vděčně. „Asi se jí nelíbila ta štípavá bolest, když jsem jí ošetřoval rány,“ hájil ji a pak dodal: „Píchnu jí něco na uklidnění, trochu ji to zklidní.“
    Za chvíli už byli na ošetřovně pracovníci záchranné služby s nosítky, na něž Moniku položili a odvezli ji do nemocnice, kde později u Moničina pokoje stáli neustále dva policisté jako bezpečnostní hlídka. Monika sice byla k posteli připoutána silnými koženovými řemínky, nemohli však vyloučit možnost, že by se jí někdo chtěl přijít pomstít. I když média o této záležitosti neměla ani ponětí. V pacientech procházejících okolo jejího pokoje se mísily všelijaké pocity. Věděli, že je na pokoji asi někdo nebezpečný nebo naopak v ohrožení, čímž jsou vlastně oni sami v ohrožení tak i tak. Zároveň však byly tyto jejich pocity napadány pocity opačnými, pocity bezpečí, když tu nepřetržitě stojí policejní hlídka a dává na vše velký pozor. Pravda, vesměs se jednalo o důchodce, kteří ještě měli v hlubokém podvědomí zakořeněné socialistické představy o mužích zákona. Mladší generace policistům nevěnovaly nijakou pozornost, bylo jim to vcelku volné. Jak řekl jeden mladší pacient své partnerce: „Mně je to jedno. Já tu mám svejch starostí dost.“

                                                                                            ***

    Už týden ležela připoutána na nemocničním lůžku a prováděla to stejné, co na cele ve vazební věznici. Upřeně se dívala do stropu. Tady tím ale nikoho neštvala, tady mohla. Tady se cítila v bezpečí. >>Kdyby se mi tak podařilo utéct. Někam daleko, kde by na mě nikdo nemohl! No jo, do prdele, kdyby. Utopie.<< uvažovala nad svým dalším životem. Vtom se otevřely dveře do pokoje. Nebyla to ani sestra, ani lékař. Dovnitř vstoupil muž v černých džínách a světle hnědé kožené bundě. Její pohled, mířící zpod zářivě bílých obvazů ovíjejících jí celou hlavu a obličej, se nevyhnul zkoumavému pohledu jeho tmavých očí působících jako dva černé knoflíky na neopálené tváři s vysokým čelem, výraznými kouty a mírně prošedivělými, tmavšími vlasy.
    „Dobrý den,“ řekl muž tiše. Přáním ošetřujícího lékaře bylo mluvit tiše a nijak ženu nerozrušovat.
    Monika jej jen upřeně pozorovala. Neodpověděla na pozdrav. Viděla muže. Muže! Její agrese zase pomalu začínala narůstat. Naštěstí pro policejního komisaře, naneštěstí pro ni a její odpor, byla k posteli stále uvázaná, takže sebemenší záchvěvy jejích rukou okamžitě stopily kožené řemínky.
    „Asi ještě nevíte, kdo jsem,“ řekl po chvilce mlčení cizí muž. „Jsem z kriminálky. Komisař František Lébl. Posílají mě za vámi kvůli vyšetřování toho napadení. Jste obětí té ženské na cele, že?“
    Monika sice souhlasila, přesto stále odmítala spolupracovat. Komisař byl na tuto variantu upozorněn a tak už cestou do nemocnice si připravoval všelijaké lákavé nabídky. Například tu, kterou po chvilce páčení informací z nedostupné ženy zkusil použít:
    „Chápu, že se asi bojíte. Ale můžu vám osobně zaručit jednu věc – té ženské napaří ještě větší trest než původně měla dostat. A vám ho naopak můžou snížit, protože ostraha vazební věznice kde jste čekala na výslech a další výkony, selhala. Nebyla jste dostatečně zabezpečená. Věděli, že ta ženská je šílená a oni vás k ní stejně na tu celu dali.“ Trpělivě pozoroval, jestli to s Monikou něco udělá. Už z dob studií na policejní škole a z mnoha let praxe věděl, že se vyplatí čekat a podezřelého důkladně pozorovat. Už z jejích očí vyčetl, že nyní značně zaváhala. >>Super, ještě chvilku a mám to všechno v kapse<< zaradoval se v duchu.
    „Tak jo,“ zachroptěla Monika. „Co chcete?“
    „Jenom bych od vás potřeboval vědět a vidět pár věcí. Jak se to stalo už víme, ale ještě mám pár určitých výhrad k postupu vyšetřování té vraždy na Jižním městě.“
    „A co chcete?“
    Policista ze své aktovky vytáhl list papíru a tužku. List položil na velký sešit v tvrdých deskách a položil jej na trup Moniky.
    „Co já s tím?“, zeptala se udiveně.
    „Podepište se mi tu, prosím.“
    „A k čemu vám to bude?“
    „To se zavčasu dozvíte, prosím, podepište se.“
    Monika tedy uchopila do své !levé! dlaně tužku a jala se podepisovat. Kriminalistovi šlo především o to, kterou ruku Monika používá. Doteď nikdo nevěděl, zda je pravačka či levačka. Nyní to už bylo víc než jasné. Téměř detailní popis pachatelky od důvěryhodné svědkyně, která je mimochodem pravačka, takže podezřelou být nemohla (taktéž ani pro svou malou výšku) a fakt, že soudní lékař z rány na hlavě vyčetl, že pachatel byl levák, jelikož orientace rány o tomto faktu svědčila, byl tímto potvrzen.
    „Děkuji,“ řekl kriminalista, to stačí. „Je to jasné. Vy jste toho muže skutečně zabila.“
    „Cože? Co to tu na mě zkoušíte?“, zkoušela se Monika planě bránit.
    „Kterou rukou jste se podepsala?“, zeptal se sebevědomě.
    Monika se na chvíli zarazila. Zamyslela se. >>A do prdele! Ten hajzl se mnou pěkně vysral!<< napadlo ji vzápětí. Degradovaně sklopila oči na přikrývku, pod níž ležela a mlčela. Odmítala už jakkoli komunikovat.
    „Nic mi na to neřeknete?“, zeptal se ještě provokativně. „Až vás propustí, budou vás ještě vyslýchat oficiálně, to já jsem si jenom chtěl ověřit tuto skutečnost. Děkuji vám za spolupráci,“ řekl posměšně, vstávaje ze židle a odcházeje pryč.
    Sotva se za komisařem Léblem zavřely dveře, Monika propadla hysterickému záchvatu. Začala sebou urputně zmítat, chtěla pryč. Chtěla to už všechno skončit. Zbavit se všech, kteří jí škodí. Posledním a nejnovějším článkem jejího rozrůstajícího se seznamu se stal i právě František Lébl. >>Já tě dostanu, ty hajzle!<< řekla si v duchu pomstychtivě. Lékař dal Monice něco na uklidnění a spokojeně usnula. Do snů se jí však neustále vracely tři scény – jak stojí nad přizabitým mužem na ulici a do očí jí svítí oslnivé světlo, jak na ní sedí v cele šílená ženská a mlátí ji, co jí síly stačí a nakonec její podepisování se levou rukou. Tou, kterou udeřila Vladimíra do hlavy obuškem, který nechala na místě činu. Otisky prstů byly rozmazány, tudíž identifikace pachatelky nemohla být natolik jednoznačná.
    „Šéfe?“, oslovil vítězoslavně svého nadřízeného telefonující komisař Lébl při odchodu z nemocnice, „Tak je to jasné, byla to ona! Kromě toho popisu od svědkyně jsem si ověřil ještě jednu věc.“
    „Vy jste za ní byl, Léble?!“, zděsil se velitel kriminálky.
    „Ano, byl, ale je to v suchu. Nechal jsem ji podepsat se mi na papír a víte, kterou rukou to udělala?“
    „Nevím, a jak to s tím souvisí?“, ptal se pochybovačně.
    „No levou. Tou, kterou udeřila toho Štoffu do hlavy,“ odpověděl nadšeně.
    „Ještě to budeme všechno muset hodně prořešit, než vyvodíme definitivní závěr. Ale díky,“ řekl velitel a zavěsil.
    František si při příchodu ke svému autu vesele poskočil a odjel na služebnu podělit se o tu novinu se všemi svými kolegy, s nimiž na případu spolupracoval.

                                                                                          ***

    Uběhl celý měsíc, a Monika už seděla před městským soudem v Praze na lavici obžalovaných. Pouta na rukou i na nohou, z každé strany vedle ní seděl jeden člen vězeňské služby. Soudce seděl ve svém černém taláru za robustním stolem, nad hlavou mu visel znak České republiky a z vyšetřovacího spisu četl všechny základní informace o činu, jejž se obžalovaná dopustila. Nakonec dospěli k okamžiku, kdy soudce konečně vynesl rozsudek:
    „Obžalovaná Monika Polveriniová je pro vraždu druhého stupně odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let nepodmíněně bez možnosti odvolání a je odsouzena k nástupu do výkonu trestu ihned.“
    Klaplo kladívko a trest byl nyní právoplatný. Pracovníci vězeňské služby Moniku odvedli do auta, přičemž jí na chodbě u jednacích síní proráželi cestu davem novinářů, fotografů, televizních reportérů a další verbeže, která rozhodně nesmí chybět u žádné „výjimečné“ události. Posadili ji do eskortního vozidla a vydali se rovnou do ženské věznice, kde si od daného dne musela odpykat osmiletý trest mezi čtyřmi stěnami, mříží na okně a plechovými dveřmi s kukátkem pro kontrolu dění na cele. Špinavý záchod v koutě a suché umyvadlo samozřejmě nesměly chybět. Tady už měla úplně jiné životní podmínky než ve vazební věznici. Kdepak slušné jednání a zacházení, kdepak jakás takás čistota. TOTO byl OPRAVDOVÝ život, který si Monika musela celých osm let prožít. Nebudu zde rozepisovat její zážitky ve věznici, jelikož nepíši román, nýbrž pouhou povídku. Přejděme tedy rovnou k okamžiku, kdy se Monika dostala na svobodu.
    Bylo to čtyřiadvacátého května roku 2006. Tehdy venku slunce dělalo obrovskou paseku, roztápělo asfalt, který se lepil na pláště kol cyklistů a pneumatiky automobilů, všichni živí tvorové neustále žíznivěli a potřebovali se neustále osvěžovat. Zaklaply za ní dveře do věznice a ona stála venku s minimálním ošacením a dvěma sty korunami v kapse, které jí zbyly z peněz, které si vydělala. Nyní vypadala mnohem starší a strhanější než při nástupu do věznice. Jen ona sama věděla, co všechno si tam prožila. Rozhlížela se okolo sebe a uvažovala, jak se odtud dostane. Zkusila se tedy vydat vlevo po chodníku vedoucím souběžně s jakousi hlavní silnicí. Po patnácti minutách chůze došla k obrovskému komplexu budov, o kterých měla pocit, že je nikdy v životě neviděla. Omyl. Naposledy v těchto budovách strávila své poslední okamžiky na svobodě. Skutečně se nyní ocitla u městského soudu, u budovy, kde ji připravili o osm let svobody. Takto to cítila ona. Je přece jasné, že se o svou svobodu připravila svou vlastní vůlí a nikdo to nemohl změnit. Dostala, co zasloužila. A nějaká psychická porucha ji přece neomluví.
    „Můžu vám pomoct?“, zeptal se Moniky, bezradně stojící před budovou soudu, jakýsi cizí mladý muž v obleku s kufříkem v pravé ruce.
    „Ne, to je v pořádku, díky,“ odsekla navzdory své bezradnosti. Její hrdost pro ni znamenala hodně a nemínila se jí vzdát sotva půl hodiny po propuštění. Po osmi letech strávených ve věznici se samými ženami nyní pociťovala ještě více, že s ní hovoří muž. Neznamená to však, že by ve vězení nenarazila na mužské typy žen, ty, které jsou dvakrát širší a čtyřikrát vyšší než naše drobná Monika. Narazila a ne jednou. No a ty ošklivé věci, co na ní páchaly, to by se asi kdekomu převrátil kufr.
    „Opravdu nepotřebujete nějak pomoct? Vypadáte utahaně,“ řekl muž co možná nejopatrněji, aby se ženy nedotkl.
    „No tak vypadám utahaně!“, vyjekla nepříčetně Monika. „Tak táhni, když se ti to nelíbí!“ Otočila se na patě a bez rozmyslu vyrazila prvním směrem, kterým byla natočená. Sotva v zuřivosti udělala deset kroků, muž po ní skočil a strhl ji stranou. V tom stejném okamžiku se ozvaly kvílivé zvuky kol auta, kterému nicnetušící Monika vešla do cesty.
    „Co blbbeš, ty náno pitomá? Jestli chceš chcípnout, tak si di jinam a nevopruzuj tady! Já si kvůli tobě papíry vzít nenechám!“, křičel na ni přes stažené okénko řidič auta. „A ty si na tu svoji máti dávej většího majzla, dívej se, co dělá!“, napomenul jej řidič.
    Pán v obleku se nad jeho slovy pouze pousmál. Vůbec jej nepřekvapovalo, že se lidé okolo domnívali, že je její syn (čtyřiadvacetiletý muž se pětatřicetiletou ženou vypadající na pětačtyřicet).
    Monika se rozzuřila, když ucítila mužovy dlaně na svých ramenou a bez váhání mu 'jednu flákla'. Pak utekla. Po půldenním bloudění Prahou se konečně dostala domů.
    >>A pomsta bude sladká<< pomyslela si při vstupu do paneláku, kde si pro ni před osmi lety přijel S.W.A.T., jak sama nazývala útvar rychlého nasazení. Celých osm let si kromě trpění při nejrůznějších praktikách provědných na ní ostatními vězeňkyněmi promýšlela plán, jak se pomstít všem, kdo jí ublížili, kdo ji připravili o osm let svobody. Na seznamu stála prozatím pouze dvě jména – sousedka v důchodě, Jiřina Jedličková a komisař František Lébl. Jejich tváře jí už nikdy nikdo nevymaže z paměti. Teď, venku, mezi těmi všemi lidmi, sama, vystavená nejrůznějším nebezpečím, si připadala po té osmileté terapii ve vězení jakoby zocelená, všemu odolná.
    Nepotřebovala se ani zhluboka nadechnout, prostě a jednoduše přišla ke dveřím bytu, kde žena toho času bydlela a odhodlaně silně zaklepala. K jejímu údivu otevřel jakýsi mladý muž v brýlích v hrubých obroučkách a sklíčky s poměrně silnými dioptriemi, čtyřkami minimálně. >>Ty krávo, takový popelníky!<<řekla si v duchu posměvačně.
    „Dobrý den, hledám Jiřinku Jedličkovou, prý tady bydlí,“ řekla neinformovaná Monika.
    „Tady?“, podivil se pán. „Ach ano, už vím. Chuděrka paní, zamřela už před pěti lety. Tady ji už bohužel nenajdete. Možná tak... na hřbitově,“ pokusil se morbidně zavtipkovat onen muž.
    Monika se otočila stejně rychle jak přišla a zase odešla. Bez poděkování, bez rozloučení.
    „Vůbec nemáte zač, paninko! A nashledanou!“, křičel za ní nový nájemník.
    „Polib si!“, křikla před sebe, aniž by se za ním otáčela. Muž jen nechápavě zatřepal hlavou a zavřel za sebou dveře. Právě zvuk zavírajících se dveří Monice připomněl něco, co ji vůbec nenapadlo udělat – zkusila strčit klíč do zámku ve dveřích protějšího bytu, kde bydlela. Kupodivu do zámku stále zapadal. Odemkla tedy zamčený byt a směle vešla dovnitř. Osm let jí stačilo na to, aby naprosto vypustila z paměti a mysli, jak to v jejím bytě vypadalo. Připadala si, jako by v něm stála poprvé. Posadila se na pohovku v obývacím pokoji a se zájmem sledovala středně velké nástěnné hodiny, jejich kyvadlo, jak se pohupuje sem a tam. Nezastavilo se. Ale jak to? A jak to, že se dostala do bytu, který byl osm let neobývaný? Nebo snad neobývaný nebyl? To se nyní Monika mohla pouze a jedině domýšlet.
    Zvedla se a prohlížela si jednu část pokoje za druhou. Pořád jí něco nehrálo. Jenže jaksi nedokázala přijít na to, co se jí tolik nepozdává. Pak ji to napadlo. Jednak byl všude pečlivě utřený prach, osm let neopečovávaný nábytek by přece vypadal poněkud jinak. Tak to byl důvod číslo jedna. Druhou zvláštností, která ji upoutala už když si sedla na pohovku, byl televizní magazín s rozhovory současných celebrit. Na titulní stránce se skvěla fotografie s textem: Aneta Langerová – česká Alanis Morisette? Se zaujetím si prolistovala celý magazín a pak si přečetla datum vydání: 18.6.2006. Časopis vyšel před celými šesti dny. Zajímavé. >>Jak se to sem dostalo?<< prolétlo jí hlavou rychlostí střely. >>To je divný<< pomyslela si. >>Radši pudu, než se tu někdo ukáže<< rozhodla se.
    Sotva otevřela dveře od bytu, už v nich stála její sestra. Málem Moniku nepoznala.
    „Ty vole, Moniko, seš to ty? No já čumim! Co tam s tebou dělali, že vypadáš tak hrozně? Zůstaň tady!“, pravila sestra vlídně. Když obě stály v obývacím pokoji, řekla: „Posaď se, nestůj tady. Vždyť seš tu doma!“
    „No jo, promiň, ještě sem trochu mimo,“ odpověděla Monika. „Lauro, prosim tě, můžu tě vo něco poprosit?“
    „Jasně! A vo co de?“, zeptala se natěšeně.
    „Budeš vo tom vědět jenom ty, nikomu ani slovo, jinak -“, řekla a pohybem ruky na svém krku naznačila, že jí hodně ublíží, jestliže něco vyzvoní.
    Laura vyděšeně přikývla.
    „Potřebuju alibi na dnešek. Kdyby se mně zas vyptávali policajti, kde jsem byla, řeknu jim, že doma, s tebou. A ty to musíš dosvědčit.“
    „Prosím tě, vo co de? Ňák se mi to přestává líbit,“ řekla Laura poněkud nejistě.
    „Vosum let sem čekala na tenhle supr vokamžik! Vosum let, chápeš to?! A to jenom kvůli tomu zmrdovi, co mě vo těch vosum let svobody vokrad! A teď se mu za to všechno pomstím,“ řekla pomstychtivě. Hněv, zloba, nenávist – to všechno se jí nyní mísilo v očích jako jednotlivé suroviny při přípravě omáčky. V očích měla omáčku, sytě rudou, nenávistnou, připravenou pomstít se a bez váhání kdykoli chladnokrevně zabít.
    „Ségra, neblbni!“, snažila se ji Laura odradit od jejího úmyslu. „To ti fakt nestojí za to! Zabiješ ho a už se z toho lochu nikdy víc nedostaneš! Chápeš to?! Nikdy!“
    „A co? Vosum let nebo celej život... to už radši budu nadosmrti sedět v lochu než chodit po světě s nálepkou vraha, nikde nedostat práci, lidi aby si na mě ukazovali... ne, já ho musim zabít. Musim. Von mě taky musel dostat do basy.“
    „Nedělej blbosti! Prosím tě! Aspoň kvůli mně to udělej!“
    „Chceš si jít lehnout pod kytky s ním?“, zeptala se Monika naprosto chladně, kdežto Laura dostala ještě větší strach. Zatřepala hlavou, že určitě, rozhodně ne.
    „Tak drž hubu a sedni si. Já to pudu vyřídit, do půlnoci budu doma. To mi věř. A potom už bude dobře.“
    Monika zmizela za dveřmi bytu, které za sebou velmi rozhodně zabouchla. Laura odběhla k telefonu na stolku a okamžitě zavolala policii. >>To nesmim dopustit! Taková kráva přece nejsem!<< přesvědčovala se v duchu. Vytočila číslo 158.
    „Policie České republiky, dobrý den, mohu vám pomoci?“, ozval se ze druhého konce ženský hlas.
    „Ano, prosím vás, moje sestra právě vodešla zabít policajta, kterej ji před vosmi rokama dostal do basy! Nelžu a vim, že vona taky ne!“
    „Jak se jmenuje?“
    „Monika Polveriniová.“
    „Moment, vyhledám to v databázi, vy asi nevíte, o koho jde, že?“
    „Je to moje ségra, dyť sem to říkala!“
    „Ale mně jde o toho policistu.“
    „No, tak to vážně ne.“
    „Ano, mám to tady. Mohl to být jedině František Lébl. Říká vám to jméno něco?“
    „Možná jo, já fakt nevím. Sakra, dělejte už něco, já nechci, aby ho zabila! Prosim vás!“
    „Nebojte se, už mu voláme, bude na tuto skutečnost upozorněn. A vaše jméno, smím-li se zeptat?“
    „Laura Polveriniová,“ odpověděla.
    „Dobře, děkuji. Jakmile budeme vědět něco bližšího, nebo budeme potřebovat vaši pomoc, obrátím se na vás. Teď už to nechte na nás. Nashledanou.“

                                                                                            ***

    „Cože? Chce mě zabít? Co je to za kravinu? Vždyť já už pět let nesloužím!“, holedbal se do telefonu František.
    „No jo, ale před osmi lety jste ji poslal do basy a ona se vám za to chce pomstít,“ vysvětloval policista.
    „Fajn, tak já už něco vymyslím.“
    „A nemám ti tam pro jistotu poslat zálohy? Co když si s ní neporadíš?“
    „Ale poradím, neboj se. Sice jsem starej, ale rozhodně nejsem měkkej. Mějte se.“ Položil sluchátko a podíval se z okna, zdali už náhodou není Monika na cestě. Ještě nedorazila.
    „Děje se něco?“, zeptala se Františka jeho žena Helena. „Vypadáš nějak nesvůj.“
    „Jo, volali mi kluci, že po mně jde jedna šílená ženská. Před osmi rokama jsem ji poslal do basy a ona se mi prý teď jede pomstít.“
    „To že ti řekli?“, zeptala se zaraženě. Okamžitě přestala utírat nádobí a posadila se na židli. Chtěla se dovědět co nejvíc. „A jak na to proboha přišli?“
    „To nevim, ale mám si dávat pozor. Víš co? Jdi k Daně na kávu, chci tu večer zůstat sám,“ pobídl ji František.
    „Cože? Tak to teda ne! Tobě jde o život a mě posíláš, ať jdu na kávu ke svojí sestře? Ani mě nehne! Budu tu s tebou!“
    „Prosím!“, řekl František důrazně a nasucho polknul.
    Helena pevně uchopila jeho dlaně do svých a mírně jimi zachvěla. „Mám o tebe strach,“ řekla.
  „Taky mám strach. Ale nesmím to dát najevo. Když pozná, že mám strach, bude to jenom horší. Musím být statečný. Tak už, prosím, jdi, ano?“
    „Dobře, ale slib mi, že se nedáš. A že až bude po všem, že mi hned zavoláš!“, řekla žádostivě.
    „Dobře, slibuju. Ale už běž. Nechci, abyste na sebe narazily.“
    „Tak jo, jdu,“ řekla Helena smutným tónem, „jsem s tebou.“
  František teď samozřejmě potřeboval veškerou psychickou podporu. Tu pro něj představovala zejména jeho manželka, jež byla právě na odchodu k Františkově sestře. A František čekal a čekal a čekal... až nakonec usnul v křesle v obývacím pokoji.
  Sice to chvíli trvalo, ale Monice se podařilo dostat se až k obrovskému zdobnému plotu lemujícímu zahradu obklopující rodinný dům, v němž už spal František. Bylo něco málo po jednadvacáté hodině a Monika stála před nelehkým úkolem, který si sama udělila. V ruce si pohrávala s molotovem, který byla připravena kdykoli hodit do jednoho z oken. Pozorně si prohlédla okno po oknu. Za všemi byla tma, až za jedním jediným. Tam se svítilo. Přes záclonu toho nebylo nic moc k vidění, ale Monika se intuitivně domnívala, že tam, kde se svítí, bude i František. Z dálky kolem Moniky projely světelné paprsky. Auto. Blížilo se k ní. Rychle molotov schovala pod triko, zasunula jej za pás a tvářila se, jako že zvoní a čeká. Auto u ní přibrzdilo, stáhlo se okénko u spolujezdce vedle řidiče a velice ochotná paní Moniku upozornila:
    „Zvonek jim nefunguje, to musíte vlízt dovnitř a zazvonit na zvonek u domovních dveří.“ Dáma se stále nepřestávala usmívat. Monika zrozpačitěla. >>Copak je tohle možný?<< pozastavila se sama nad tou shodou náhod. >>Kde ještě dneska maj tak otravný sousedy?<< napadlo ji.
    „Ano, děkuju, už tam jdu,“ odpověděla vzápětí, i když se jí hlavou honily naprosto jiné myšlenky. Vešla tedy za branku a chvíli vyčkávala na to, co bude dál, zatímco auto se vydalo dále po své trase. Vytušila, že teď je ta správná chvíle. Vytáhla z kapsy zapalovač, zapálila hadr vyčnívající z hrdla a uzávěru lahve ven, a bez váhání s co největším rozmachem levé ruky lahev vyhodila směrem k oknu, z nějž se svítilo. >>Jjjooo!<< zaradovala se v duchu a dala se na zběsilý úprk hned potom, co láhev proletěla skleněnou výplní v okně a zapálila záclonu a nejbližší okolí.
    Františka probudil právě hluk způsobený rozbíjejícím se sklem a vzněcující se záclonou. „Co to... co to sakra je?!“, zhrozil se, když otevřel své ospalé tmavé knoflíky posazené pod vysokým čelem s lysinou táhnoucí se středem hlavy. Plameny pomalu ale jistě pohlcovaly záclonu, koberec a blízko stojící nábytek. František na nic nečekal a okamžitě odběhl do kuchyně pro hrnec, jejž se snažil co nejdříve napustit vodou a uhasit, co se dá. Jenže plameny v kombinaci s rozlitou hořlavinou byly mnohem rychlejší než proud vody ze studny tekoucí do velkého vyvařovacího hrnce. „Sakra!“, zaklel při pohledu do obývacího pokoje. Uvědomil si, že takto nic nezmůže a jistější bude zavolat hasiče a své kolegy od policie.
    Popadl tedy svůj telefon, na jehož klávesnici kvapem vyťukal číslo 150. „Prosím?“, ozval se znuděný hlas operátorky. „Tady František Lébl, ze Slivence, někdo mi podpálil dům, přijeďte sem! Hoří mi obývák!“, oznámil stručně a jasně. „No, dobře, tak jo, posílám tam naše jednotky,“ odpověděl operátor neochotně a zavěsil. Naštěstí nelhal, hasičské vozy byly na místě za čtyři minuty. To už ale byl téměř celý obývák v jednom plameni a zdálo se, že z něj moc nezbude. František už stál venku a jen bezmocně přihlížel veškeré snaze bojovníků s ohnivým živlem zachránit z jeho domu, co se dá.
    >>Kurva, jo! Já sem to dokázala!<< opakovala si v duchu Monika cestou domů ve večerní tramvaji, v níž výjimečně nejelo tolik lidí, jako obvykle. Možná hloupá shoda náhod, možná štěstí. Záleží na úhlu pohledu. Musela tramvaj opustit předčasně už deset zastávek před tím, než skutečně měla vystoupit. Tramvajovou trať totiž zablokovala tragická dopravní nehoda a její vyšetřování a odstraňování následků rozhodně nebylo otázkou několika desítek minut. Vydala se proto domů pěšky, k tomu ještě oklikou, neboť byla celá křižovatka neprodyšně uzavřena a pásku nesměl překročit ani smrad. Doma byla někdy kolem tři čtvrtě na jedenáct. Sotva přišla, strhla ze sebe oblečení a bez váhání ulehla do postele a spala. Probudila se až druhý den ráno, to už venku zase žhnulo slunce a lidé se hnali všude možně, neboť letní dny vyzývají k pobytu u vody a nechtěli se o tyto vzácné chvíle připravovat.
    „Dobrý ráno,“ řekla Monika Lauře.
    „Ahoj,“ odpověděla ospale. Bylo vidět, že asi prožila krušnou noc.
    „Co je? Stalo se něco?“, ptala se Monika nechápavě při pohledu na nevyspalou, kávu posrkávající Lauru.
    „Ne, nic,“ odsekla Laura lživě a odmítala dále cokoli říkat. Ve skutečnosti ji velice mrzelo včerejší Moničino jednání. To si podle ní nezasloužila. „Je mrtvej?“, zeptala se po chvíli unaveného popíjení kafe.
    „Kdo? Ten chlupatej? Já nevim. Snad jo.“
    „Jak nevíš? Bylas tam?“, zeptala se se špetkou naděje v hlase. Doufala, že si to Monika nakonec rozmyslela a neprovedla žádnou kravinu.
    „Jo, byla, to je jasný. Hodila sem mu do baráku zápalnou láhev, tak nevím, jak dopad,“ odpověděla Lauře její sestra a významně se bouchla do hrudníku. Lauře spadla brada. „Co že jsi udělala?“, zeptala se znova, jen stěží chápajíc Moničino jednání.
    „Hodila jsem mu tam zápalnou flašku, trošku sem mu tam zatopila,“ odpověděla Monika jako by se vlastně vůbec nic nedělo.
    „To myslíš vážně?“, zhrozila se Laura. „Víš, jaký to je, když uhoříš?“
    „A ty to snad víš? Vtipálku,“ pravila Monika příkře s pohrdavým mávnutím ruky.

                                                                                            ***

    „Zbyly mi jenom oči pro pláč,“ svěřoval se František do telefonu své sestře hned ráno, sotva se probudil ze stejně bezesné noci. Obývací pokoj byl celý na odpis, nebo, lépe řečeno, na celkovou rekonstrukci.
    „Jakto?“
    „Vyhořel mi obývák. Někdo mi tu hodil molotova,“ vysvětloval dál.
    „Aha. A nevíš, kdo to byl?“, ptala se Dana.
    „Mám tušení, kdo to byl, ale zatím není jedinej důkaz. Na skle nezůstaly žádný otisky, oheň si to všechno prostě vzal a nic mi tu nenechal, ani pro kluky.“
  „Tak to je hooodně blbý, co?“, pokračovala Dana soucitně. „Když není důkaz, jako by nebyl pachatel, že?“, dedukovala se zájmem.
    „Přesně tak,“ ujistil ji v její domněnce František.
    „Nejsem zas tak blbá, že ne?“, žertovala.
    „Nejsi. Ty děláš, jako bych to někdy řek!“, řekl František s mírným smíchem. Koneckonců bylo dobře, že se i přesto dokázal smát.
    „Je fajn, že se i tak dokážeš pořád smát,“ konstatovala Dana.
   „No, ještě aby ne! To bych byl barbar, co si neváží vlastního života. Vždyť jsem se vyloženě díval smrti do očí! Kdybych spal jenom vo něco tvrději, už bych byl přiškvařenej k tomu křeslu, kde sem usnul!“, řekl František zděšeně.
    „Ale stejně se mi to nějak nelíbí. Někdo po tobě jde a ty to víš. Mám o tebe strach. Dávej na sebe prosím tě pozor,“ žádala jej Dana.
    „Buď bez obav, všechno bude fajn,“ ujišťoval ji dál František.

    „Bývalému kriminalistovi někdo v noci hodil zápalnou láhev do jeho obývacího pokoje, kde právě spal. Oheň zničil celý obývací pokoj, jeho majiteli se však nic nestalo. Pachatel činu je prozatím neznámý, policie však intenzivně pátrá po všech případných podezřelých osobách,“ četla Laura přímo ukázkově článek v novinách.
    „Kurva! Von to přežil?!“, začala Monika náhle vztekle. „Takovej pech můžu mít fakt jenom já.“
  Vtom se ozval zvonek. „Kdo je?!“, zakřičela až nepříčetně. Laura mlčky vstala, složila noviny, položila je na kuchyňský stůl a odešla otevřít. Za dveřmi stáli dva uniformovaní policisté. Oběma ženám bylo jasné, za kým se přišli podívat. Když viděli Moniku v kuchyni, jak stojí opřená o kuchyňskou linku, tváříc se velmi trpitelsky, navzájem se na sebe podívali a jeden z nich pak položil rozhodující otázku: „Paní Monika Polveriniová?“
    „Jo. Co je?“, odsekla arogantně.
    „Máme na vás jenom pár otázek.“
    „Hm.“
    „Kde jste byla včera večer, někde mezi sedmou a desátou?“, zeptal se druhý příslušník.
    „Jo, hoši, tak s tim vohněm u toho vašeho bejvalýho kolegy vopravdu nemám nic společnýho,“ řekla Monika naprosto chladně.
    „A jak víte, že se ptáme na toto?“, zeptal se první policista velmi překvapeně.
    „Propána, dyť sou toho plný noviny! Lébl sem, Lébl tam... Už mi z toho pomalu de hlava kolem. Jako by neexistovalo nic důležitějšího než ten jeho.. barák..“
    „No, dobrá. A máte někoho, kdo by vám to mohl dosvědčit?“
    „Co? Že sem včera večer byla doma?“
    „Ano.“
  „Jasný. Tady ségra se mnou byla celej večer, že?“, řekla tak, aby policistům na jejím tónu, výraze ani slovech nepřipadalo nic podezřelého, ale zároveň tak, že Laura pochopila, že pokusí-li se lhát (vlastně říci pravdu), nevyjde z toho bez újmy. V obavách o své zdraví tedy raději přistoupila na sestřinu falešnou hru a stručně odpověděla: „Ano, byly jsme tady.“
    „Dobře, tak to bude prozatím všechno, díky.“ „Nashledanou,“ řekli a hned zmizeli za dveřmi do bytu.
    „Máš štěstí, jinak bych ti asi hodně ublížila! A to mi věř, že sem toho schopná,“ pohrozila Lauře Monika.
    „No však právě proto sem jim lhala. Vím, co seš zač. A je mi z tebe nanic.“
    „Cos to řekla? Jak je ti ze mě nanic? Proč, proboha? Co dělám špatně?“, ptala se Monika rozrušeně.
    „Ubližuješ chlapům jenom proto, že k nim ty sama cítíš nevysvětlitelnej odpor. Proč vlastně?“
    „Sou to svině! Všichni. Do jednoho. Jestli si myslíš, že to tak není, tak seš jenom naivní nevyspělá kravka. Ale taková ty přece nejseš. Nebo snad jo?“
    „To nevím, nemyslím si vo sobě asi ani jedno. A vo chlapech... no, mám na ně prostě trochu jinej názor než ty, sorráč,“ řekla Laura omluvně. V Monice to sice v záchvatu nespokojenosti mírně škublo, ale dokázala své nervy udržet na uzdě. „Kam deš?“, zeptala se Laury, která právě odcházela ke dveřím.
    „Musim do práce, měj se,“ odsekla Laura.
    „Tak do práce, jo? Nejdeš ty náhodou někam jinam?“, začala ji Monika podezřívat.
    „Ne, nejdu nikam jinam, jdu jenom do práce.“
    „Tak fajn, bav se. Čau.“
    Laura za sebou beze slova zavřela dveře a zmizela ve spleti schodů vedoucích nahoru a dolů, doleva i doprava, chtěla být co nejdříve pryč, mimo dosah té prapodivné ženské, která žel bohu byla její sestrou. Proč ale spolu měly tak málo společného? To ví asi jen ony samy, naštěstí to nezpůsobilo žádnou závažnější komplikaci v jejich budoucím vztahu. Laura toho rána zmizela a už o sobě nedala Monice vědět. Monika zůstala sama postavena proti svému svědomí, proti své samotě, proti svému bytu, proti tisícům lidí na ulicích, v obchodech, v autobusech, všude. Zůstala SAMA. To bylo to, co jí tak nehorázně lezlo krkem a právě z toho důvodu si z nudy jednoho dne zakoupila inzertní noviny a v nich si pročítala inzeráty nabízející jisté finanční i citové zázemí ve společnosti osamělého, buď ovdovělého nebo rozvedeného muže. A zde začal další sled událostí. Policie stále usilovně pátrala po pachateli žhářského útoku na dům bývalého pražského kriminalisty. Zatím se neměli čeho chytit. Po posádce auta, jež ji tehdy upozornila na nefunkčnost zvonku, se jakoby slehla zem. Což byl pro Moniku další bod v této neskutečné hře na kočku a na myš.

                                                                                           ***

    Rozvedený muž, 57/176, finančně velmi dobře zajištěný s vlastním bytem a autem, hledá partnerku na občasné společné chvíle. Zn.: Rychlé jednání výhodou. Felix Maxanius, K Šeberáku 13, Kunratice. Tel.: 313 512 411. Tučně vytištěný inzerát na šesté stránce regionálních inzertních novin zaujal mladou Moniku natolik, že popadla telefon a zavolala na udané číslo ještě dříve, než vůbec celý odstavec dočetla. Mezitím si jen tak letmo pročítala jeden inzerát po druhém, obklopující ze všech stran ten, který ji však zaujal hned na první pohled. >>Rozvedený, padesát sedm, metr sedmdesát šest...<< přemítala neustále. Zvuk ve sluchátku už Moniku upozornil, že telefonní přístroj na druhém konci drátu začal vyzvánět a je jen otázkou času, kdy jeho majitel zvedne sluchátko a ona konečně uslyší jeho hlas. >>Bože, jaký bude mít hlas?<< napadalo ji při netrpělivém vyčkávání. Nic. Túúú. Ticho. Túúú. Ticho. Túúú. Ticho. Túúú. Ticho. Túúú. Ticho. Túúú. Ticho. Túúú. Ticho. Túúú. Ticho. Túúú. Ticho. Ticho. Ticho... „Do prdele,“ zaklela Monika rozlíceně, když si uvědomila, že autor inzerátu buď není doma (v což pevně doufala), nebo se mu už stihla ozvat „ta pravá“, které řekl „své ano“ a na vyzvánění telefonu už přestal úplně reagovat, aby se vyhnul případnému nepříjemnému a třeba pro něj i trapnému odmítání dalších potenciálních nápadnic (což si jednoznačně odmítala připustit).
    Za chvíli vytočila číslo znovu. Opět nic. A tak jen seděla ve svém obývacím pokoji, osamělá, smutná, nedočkavá a víceméně veselá zároveň. Veselá proto, že policie stále nemohla přijít na kloub záhadnému útoku na dům bývalého kriminalisty. Monika ani netušila, že Laura zavolala ihned po jejím odchodu na policii a všechno jim řekla. František však nečekal, že Monika zvolí tuto poněkud zbabělou metodu pomsty a tak ji nemůže z ničeho nařknout. Všechno to teď viselo ve vzduchu jako smog. Táhlo to k zemi, ale nikdo s tím nedokázal nic udělat. Nikdo nemohl vycházet pouze z Moničiných řečí, Lauřina telefonátu a Františkovy volby, že se té zpropadené mrše podívá do očí sám bez asistence profesionálů, než se ho pokusí zabít. Zde asi došlo k největšímu zádrhelu – čekal, ale usnul. A když se probudil, jeho obývák byl v plamenech a nevěděl, čí zásluhou. Vyšetřovatel hasičů akorát mohl s jistotou říct, že se jednalo o zápalnou láhev, ale to bylo v té chvíli asi tak vše.
    Uběhla asi půlhodina, než se Monika přestala zasněně dívat z okna a znova zkusila zavolat na číslo z inzerátu. >>Konečně!<< zaradovala se v duchu, když se na druhém konci drátu ozvalo: „Prosím?“
    „Dobrý den, tady Monika, našla jsem v novinách váš inzerát. Chtěla jsem se zeptat – platí to ještě stále?“
    „No, záleží na tom, co myslíte. Jestli chcete koupit to auto, tak to už je bohužel prodaný. Ale jestli máte zájem vo mě, tak to ještě pořád aktuální je,“ řekl muž věcně.
    „Bezva!“, zaradovala se. „Mám zájem se s váma setkat, kdy by to bylo možný?“, řekla přímočaře.
    „Uf, až tak rychle?“, podivil se pán nad nerozvážností mladé dámy. „No, tak dejme tomu, že dneska kolem čtvrtý u krčskýho zámku?“, navrhl nesměle.
    „Fajn, ve čtyři tam budu, to mi vyjde,“ řekla a dvorně se rozloučila.
    >>Cha chaaa, jo! Vono to vyšlo! U krčskýho zámku je tolik možností, co mu vyvýst, to se ještě bude hošánek divit!<< A tu se v Moničině hlavě zrodila velmi zákeřná myšlenka. Sotva se jí její nápad usadil v mozkovně, okamžitě popadla všechny schované úspory, které její sestra nenašla a tudíž nic z dvaceti tisíc korun nevzala, a vyrazila do prodejny se zbraněmi a střelivem.
    „Mohu vám nějak pomoci?“, zeptal se prodavač za pultem Moniky, důsledně si prohlížející vystavené malé střelné zbraně.
    „Eeeee, ano, líbí se mi tadyta pistole, za kolik je?“
    „Za sedm tisíc tři sta. A zbrojní průkaz máte?“, zeptal se prodavač podezřívavě.
    Monika vytáhla z kapsy patnáct tisíc, rozložila je nenápadně před sebou na pult a tázavě zvedla oči na prodavače. Ten se jen pousmál, shrábnul všech patnáct tisícikorunových bankovek a Monice pistoli prodal. >>Jak je snadný dneska ukecat lidi, když mám prachy<< pomyslela si.
    „Náboje budete chtít taky?“, zeptal se prodavač vstřícně. Monika přikývla. „Kolik?“
  „Myslím, že šest bude pro začátek stačit,“ řekla klidně. Prodavač tedy vytáhl krabičku se šesti náboji, pořádně překontroloval zbraň, vystavil paragon, informoval Moniku o dvouleté záruční lhůtě a pak už Monika spokojeně odcházela na procházky Prahou. Z posledních pěti tisíc si na sebe koupila pár drobností, aby na rande nepřišla jako absolutní nula. Takto říkávala lidem, kteří na sobě neměli ani jeden drahý šperk, drahou košili nebo drahé boty. Velmi zvláštní měřítko, avšak každý uctívá jiné životní priority.
    V šestnáct hodin, na minutu přesně, stála před krčským zámkem. Za chvíli přijela velká stříbrná audina a z ní vystoupil velmi slušně vyhlížející pán, který od pohledu odpovídal popisu v inzerátu, jak věkově, tak výškově. Centrálním zamykáním uzamkl své vozidlo a vydal se k osamělé čekající dámě.
    „Dobrý den, vy jste Monika?“, zeptal se jakoby rutinně s úsměvem na tváři. >>Ha, ty šmejde, však von tě ten smích brzo přejde!<< Už jen jeho úsměv v Monice vzbudil vražedné myšlenky. Nejraději by ho zastřelila hned, ale nechtěla se připravit o tu skvělou podívanou.
    „Ano, jsem, dobrý den,“ řekla Monika s úsměvem a vlídně mu podala svou pravou ruku, před níž si Felix kleknul, jemně ji uchopil mezi prsty a políbil její hřbet. „Jé, to je milý, to se mi už dlouho nestalo,“ řekla Monika naoko potěšeně.
    „Já jsem Felix Maxanius, velice mě těší! Těší mě, že mám čest s tak krásnou a sympatickou dámou, jako jste vy,“ pravil muž až nepříjemně sladce. „Tak prosím,“ pobídl Moniku, ukazuje rukou ke dveřím do zámku, jenž sloužil jako čtyřhvězdičkový hotel a restaurace, „můžeme jít?“
    „Ano, samozřejmě, děkuji,“ pravila Monika vděčně a nechala se vést tím majetným pánem.
    „Řekněte mi, prosím, jen jednu věc,“ pravil muž, když už seděli u stolu a čekali na objednané jídlo. „Proč zrovna vy, taková milá a hezká žena, jste musela hledat muže z inzerátu?“ Moničině pozornosti neuniklo, že jeho ruce mají neustálé tendence se natahovat před sebe a uchopit její dlaně, což se jí samozřejmě moc nelíbilo.
    „No, vidíte, to jste mě překvapil,“ řekla rozpačitě. Takovou otázku nečekala. „Chtěla jsem zkusit něco nového, připadalo mi to hodně vzrušující,“ řekla nakonec ve snaze co nejrychleji odpovědět, aby se náhodou onomu muži nezdálo na Monice něco podezřelé.
    „Ano,“ řekl muž, rozplývaje se nad tím vším, „vzrušující. To je to správné slovo. Vy máte taky tak ráda vzrušení?“ To už se ale jeho ruce neudržely a uchopil Moniku za ruce. Vtom servírka přinesla objednané jídlo, tudíž její ruce pustil stejně tak rychle, jak je uchopil. V Monice to pořádně cuklo. Její velká chvíle právě nadešla. U okolních stolů sedělo stěží deset lidí. >>Snad to nebude takovej problém<< zapochybovala mírně při pohledu do jídelního sálu.
    „Tak, prosím, přeji dobrou chuť,“ řekla mladá hezká servírka očividně počínajícímu páru.
    „Děkuji,“ řekli oba s úsměvem téměř shodně ve stejnou chvíli a tím nejvybíravějším způsobem se pustili do jídla. Monika si jako nazavolanou kýchla, přičemž se jí Felix bleskově pokusil podat papírový kapesník. „Ne, ne, to je v pořádku, mám podrážděnej nos a musím si vzít ultra jemnej kapesníček, ale díky,“ řekla Monika přesvědčivě. Felix beze slova chápavě přikývl a pokračoval v jídle. Monika uchopila svou kabelku a tvářila se, že loví papírový kapesník. To už měla v ruce svou novou pistoli, kterou vzápětí vytáhla, v rozsahu dvou sekund stihla natáhnout, namířit a vystřelit kulku Felixovi rovnou do hlavy. Nedala mu absolutně žádnou šanci, dostal to rovnou do čela, přičemž mu hlava automaticky spadla do talíře. Sál začal panicky hlučet – ženy se neudržely a musely nehorázně ječet a vřeštět při pohledu na muže s prostřelenou hlavou zabořenou do talíře s poměrně drahým jídlem. Monika vyskočila od stolu a rozhlédla se kolem, v ruce stále svírajíc zbraň. „Ještě někdo chce dopadnout jako von?!“, křičela výhrůžně. Všichni lezli pod stoly a snažili se mlčet. Věděli, že tato žena by asi vážně byla schopná je všechny do jednoho vystřílet. Vtom přiběhla ochranka hotelu, dva muži v uniformách, vybaveni přecijen o poznání lepšími zbraněmi.
    „Odložte tu zbraň!“, křičel jeden z nich, mířiv na překvapenou Moniku.
    Monika na nic nečekala, zvedla ruku s pistolí a pokusila se vystřelit na jednoho z ochrankářů. Naštěstí netrefila, zato reakce vyvolaná akcí se jí krutě vymstila. Druhý pracovník ochranky hotelu vystřelil a trefil Moniku několik centimetrů pod levou klíční kost. Neměl na výběr. Buď ona, nebo oni. To bylo víc než jasné. Monika jen stihla útrpně zaklet: „Vy svině! To vám nedaruju!“ a sesunula se k zemi, bolest ji přemohla a následný rozvíjející se šok jí na síle taktéž nepřidal.
    Za chvíli byly na místě hlídky státní i městské policie a záchranná služba, která Moniku odvezla do nemocnice k nutné operaci a pooperačnímu ošetřování. A tady už náš příběh končí, neboť Monika si ještě jednou zažila to co před osmi lety, sotva ji propustili z nemocnice. Na svobodě se moc dlouho neohřála, zato ve věznici se zvýšenou ostrahou se bude chladit už podstatně delší dobu, než tomu bylo poprvé.