Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Usmíření

01. 09. 2007
0
0
465
Autor
my_death

Vysoko nad zelenou, mlhavou hlubinou,

slzavým údolím, hory sepjaté v duši.

Výkřiky bezmoci a bolesti

snoubí se s tichem mocné přírody.

Neznatelný třes rukou,

těch křídel zbavených vlády nad mračny,

chvění rtů, těch co již nechtějí více políbit

a šum řeky, která rozťala skály ve dví.

Vše zpečetěno, vše zapomenuto.

Sladké odpuštění pro život bez příchuti,

jen dravec vydal své poselství vysoko na nebi

a slyšet je růst keře, co více již nemohou

 než k tvým kolenům dosáhnout.

A v dáli ubíjející nic, jen bílá pára,

co se nikdy svého místa v srdci nevzdá.

Však co vidět v sobě?

Snad ještě více hor a bezmoci nad změnou,

jak by slepý muž tiše padlý list pochopil.

Království větru ukazuje svou bezmeznou sílu

a hlava by se snad zatočila nad tou propastí,

propastí bezednou a přece tak útěšnou

jako sklenka vína v prstech dítěte.

Heboučká křídla nepohladí zsinalou tvář,

zemřelou, sesnoubenou s tichou krajinou

dříve než stačila své dílo vykonat.

Úlomky bolesti řítí se do hlubin rychlostí pocitů

a vychází slunce aby políbilo tu nádheru.

Ale jen jeden paprsek protrhne mračna mlhy

a nedýchá více pro své rozrušení,

že objevil tiše tu úžasný lidský sen,

kde zloba nedozrála v hrozen hněvu.

Zakřičí vodopád jak by dívka zmírala

s dítětem pod srdcem, navždy zrazená.

Nemilosrdné čekání, výsměšné slitování,

pluje si touto krajinou nářků.

Sotva možno vdechnout vůni bohů

obývajících nebesa nad námi,

neb dávno jsme sesazeni k věčnému zármutku

a jen malinko se snad dá cítit,

jaké to bylo v dobách dávných, zde,

na tomto místě, kde smutek zdá se radostí

a neštěstí snad šťastnou náhodou,

tam kde život zmizel beze stopy

v bělavé mlze zapomnění, v tom klidu,

v tom největším daru bohů.

Tak je to krásné až mysl usíná

a řítí se do hlubin, kde už nic nebolí,

kde všechny zármutky zbytečné zmizí

a zůstane jen ticho a stesk.

To ticho, co občas troufale roztrhá křik ptáků

v nebeských výšinách, odkud shlíží

ten z největších troufalců,

co nalezl usmíření sám se sebou,

tam vysoko nad mlhavou, zelenou hlubinou.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru