Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seUsmíření
Autor
my_death
Vysoko nad zelenou, mlhavou hlubinou,
slzavým údolím, hory sepjaté v duši.
Výkřiky bezmoci a bolesti
snoubí se s tichem mocné přírody.
Neznatelný třes rukou,
těch křídel zbavených vlády nad mračny,
chvění rtů, těch co již nechtějí více políbit
a šum řeky, která rozťala skály ve dví.
Vše zpečetěno, vše zapomenuto.
Sladké odpuštění pro život bez příchuti,
jen dravec vydal své poselství vysoko na nebi
a slyšet je růst keře, co více již nemohou
než k tvým kolenům dosáhnout.
A v dáli ubíjející nic, jen bílá pára,
co se nikdy svého místa v srdci nevzdá.
Však co vidět v sobě?
Snad ještě více hor a bezmoci nad změnou,
jak by slepý muž tiše padlý list pochopil.
Království větru ukazuje svou bezmeznou sílu
a hlava by se snad zatočila nad tou propastí,
propastí bezednou a přece tak útěšnou
jako sklenka vína v prstech dítěte.
Heboučká křídla nepohladí zsinalou tvář,
zemřelou, sesnoubenou s tichou krajinou
dříve než stačila své dílo vykonat.
Úlomky bolesti řítí se do hlubin rychlostí pocitů
a vychází slunce aby políbilo tu nádheru.
Ale jen jeden paprsek protrhne mračna mlhy
a nedýchá více pro své rozrušení,
že objevil tiše tu úžasný lidský sen,
kde zloba nedozrála v hrozen hněvu.
Zakřičí vodopád jak by dívka zmírala
s dítětem pod srdcem, navždy zrazená.
Nemilosrdné čekání, výsměšné slitování,
pluje si touto krajinou nářků.
Sotva možno vdechnout vůni bohů
obývajících nebesa nad námi,
neb dávno jsme sesazeni k věčnému zármutku
a jen malinko se snad dá cítit,
jaké to bylo v dobách dávných, zde,
na tomto místě, kde smutek zdá se radostí
a neštěstí snad šťastnou náhodou,
tam kde život zmizel beze stopy
v bělavé mlze zapomnění, v tom klidu,
v tom největším daru bohů.
Tak je to krásné až mysl usíná
a řítí se do hlubin, kde už nic nebolí,
kde všechny zármutky zbytečné zmizí
a zůstane jen ticho a stesk.
To ticho, co občas troufale roztrhá křik ptáků
v nebeských výšinách, odkud shlíží
ten z největších troufalců,
co nalezl usmíření sám se sebou,
tam vysoko nad mlhavou, zelenou hlubinou.