Agogh

Bezbožný hněv v rukou mi dřímá

a těžko mi někdo odpoví,

pro co že tento svět v naději zpívá,

pro co to žijí lidé bláhoví.

Zoufalý třepot křídel, neslyšný pláč,

smutná holubice uprostřed touhy.

Zbytečně jí slzy tečou, neví proč a nač,

když můj šíp ji zabil, jen výkřik bolesti pouhý.

Vzývám teď Agogha, krále a pána,

zemi temnotou přikryje, za to cos udělal.

Žiji tu s vámi, nikým nepoznána

a oheň smutku plápolat bude mocně dál.