Vendeta

Z hlubin země rozvrácené krví,

z popela vstávám jak bájný Fénix.

Kdo vlastně jsem, to nikdo neví,

snad Charón nešťastný, na řece Styx.

Otáčím hlavu, tam kde stojí,

pár lidí co znala jsem kdysi.

Jediný pohled, jak se mně bojí

a pak najednou změnili se v krysy.

Smrtelná sláva, smrtelná krása,

k čemu ty věci dobré ti jsou?

Jsem zpět, vidíš? Však nejsem Tvá spása.

Hodiny pozpátku nyní ti jdou.

Smutek a zradu s kořením touhy,

osladím zoufalstvím a strachem,

vždyť můj život, krátký, pouhý,

nebyl vám k ničemu, byl mým krachem.

Nesmrtelná vendeta, tvá smrt bolestivá,

pluji davem a šíleně se směji,

jak každý se na mě s hrůzou dívá,

jak zrádci prastaří se strachy chvějí.

Pamatují mé zkrvavené tělo,

zbité nelítostným davem

a pak najednou, tak to být mělo,

vzkříšeno pro pomstu pekelným králem.

Teď zpět v prach se navracím,

díle jest vykonáno.

K vám zády na chvíli se obracím,

pomstila jsem se a přesto je to málo.