Rudovláska

Její rudé vlasy,

ach ty plameny,

ve kterých se topím.

Pohlcuje mě žár.

 

Proplétají se mi mezi prsty.

Ta háďata,

poslové smrti.

Rudí jako samo peklo.

 

A přesně tam mířím,

s ní, sevřenou v rukách,

však muka jsou pryč,

když hořící dlaždice

zdoláváme spolu.

 

Stoupáme.

Stoupáme stále níž.

Již nikdy žádný pád.

Pak se rozplývá

a mizí.

A mizí.

Snad navždy.

Snad ne.

 

Hlava se mi točí.

A zase temnota.

Už zase sám.

Jen já, bez citu.

 

Tiché srdce z žuly

netlukoucí v žádném rytmu.

Na chvíli v něm proudila krev

ale teď zase utichlo.

 

Plameny

plameny pohasly

jak zapadající slunce.

Zmizely

snad navždy.

Ale ne,

ráno se zas vrátí.

 

Jak dlouhá bude noc?

---