Báseň o zlém laikovi

Malý nenasycený knoflík barvící neforemné sny.

Slunce ti vkreslilo poslední paprsky do kůže
a kmitáním prstů
mdlého harmonikáře
odválo lístek zmodralé růže.

Nad pískem vzneseným poryvem pachu
svítily louče
hromadného nářku,
vždyť topily se v tanci; můry v barvě mechu.

Přezrálá duše uchopila pero
v bujarém momentu
večerní hostiny
a sepsala závěť, než přemohlo ji šero.

Rudého potu pohár ti naliji,
však nenajít smysl,
moudro či význam,
toť příznačné zdá se mi,
                                    pro poezii.

---