Kapitola VI. - Noví vyvolení

VII. KAPITOLA

NOVÍ  VYVOLENÍ

“Musíme se tady někde utábořit, nějaký pěkný místo, kde bychom se uchránili před zrakem někoho jiného.”

“Třeba tamhle”, ukázala Andromeda na chodbu vedoucí do neznáma, “tam by nás nebylo vidět.” Adriana se na tu skálu dívala s nedůvěrou.

Nakonec se utábořili za vyčnívající skálo, kde byli chráněni před očima druhých.

Ráno, tedy aspoň doufali, že je ráno, se vydali hned k jezeru. Simon se chtěl v něm umýt, ale Adriana ho rychle zadržela.

“Co se děje?” Zeptal se podrážděně Simon.

“V té vodě je jed a kdybys do ní skočil a nebo by na tebe dopadla jediná kapka, tak bys po hodině hrozného mučení zemřel.”

“Cože, co to je za blbost? Já chci ze sebe jen smýt tu špínu, nic víc?”

“Já vím, co tím myslíš Simone, dobře jsem tomu porozuměla, ale přesto se v něm nesmíš vykoupat.”

Simon se zakabonil a v duchu se ošíval, že se nemůže teď nikde vykoupat. Sedl si tedy k Andromedě a k Adrianě, které se zrovna daly do jídla. Až teď si uvědomil, jaký má hlad. S chutí se zakousl do jídla a vychutnával si vůni pečiva.

Hned po jídle se vydali k jezeru. Adriana už to chtěla mít za sebou, ale dvojčata nějak nevěděla, co přesně chce mít za sebou. Vůbec neví, co tu můžou čekat, protože Adriana jim to neřekl.

Adriana vylezla po kamenných schodech na skálu nad jezerem a stoupla si na její vrchol. Rozpřáhla ruce a podívala se na dvojčata, která stála dole na břehu jezera. Usmála se na ně a poté na ně zavolala: “Připraveni?” Zavolala dolů na dvojčata.

“Jo”, odpověděla Andromeda, i když nevěděla na co, by měla být připravená.

Adriana se začala velice soustředit. Kolem ní se začala dělat červená mlha, která ji zahalila jako předtím, když otevírala bránu do jeskyně, ale tentokrát houstla víc a víc, až Adriana nebyla vůbec vidět. I když dvojčata Adrianu neviděla, ona je ano.

Ta mlha byla její vnitřní síla, kterou vynaložila na toto kouzlo. Je to velká síla, kterou používají ti, kteří jí vládnou. Adriana začala odříkávat kouzlo. Opakovala ho stále a stále, dokud se ve stropě neudělal otvor, kterým dovnitř vniklo odpolední světlo, které osvítilo nádherné jezero Mirdox. Jezero začalo vřít a na povrch vyplaval obrovský balvan, Který se vznášel ve víru bublinek.

Adriana, pořád zahalena svojí mlhou se vznesla do vzduchu, kde z ní vyšla oslepující červená záře a vlna tlaku, která odhodila dvojčata na zem. Rychle se postavila na nohy a s otevřenou pusou zírala na Adrianu, ze které pořád vyzařovalo světlo. Najednou z ní opět vyšla oslepující záře, ale tentokrát byla modrá a odhodila dvojčata mnohem dál. Vstala a ani nemohla otevřít oči z té síly, kterou Adriana vyzařovala. Znovu se snesla na skálu a dívala se na svůj výtvor. Dvojčata byla před tím tolik zaujmutí Adrianou, že se ani nepodívala na jezero. Na balvanu, který na jezeře plaval, ležely dva nádherné meče; červený a modrý.

Simon se ztěžka postavil a koukal s vykulenýma očima. Něco tak nádherného ještě nikdy v životě neviděl. Andromeda se postavila a prohlížela si meče se Simonem.

“Taková nádhera”, řekla Andromeda.

Simon se nezmohl na víc než na: “Jo, to jo.”

Zatímco se dvojčata dívala na meče, Adriana pozvedla ruce, s nimi i meče a řekla: “Ze jsou vaše meče. Budou to vaši přátelé a budete je používat jen k blahu království a dobrým účelům.

Doufám, že se vám povede dobře, ale také doufám, že s nimi nesejdete z dobré cesty. Teď poklekněte.”

Oba dva udělali to, co jim Adriana řekla. Snesla se k nim ze skály a vytáhla svůj meč z pochvy. Nejdřív přistoupila k Andromedě.

“Andromedo Moen, (příjmení po otci), dcero Sarkise Moena, tímto tě prohlašuji, jako vyvoleného strážce, který ochraňuje krále, zabíjí jeho nepřátele, ochraňuje děti a ženy a vždy stojí na straně pravdy, dobroty a šlechetnosti.”

Poté jí podala její zářivě rudý meč v rukojeti. Pak přešla k Simonovi.

Simone Moene, synu Sarkise Moena, tímto tě prohlašuji, jako vyvoleného strážce, který ochraňuje krále, zabíjí jeho nepřátelé, ochraňuje děti a ženy a vždy stojí na straně pravdy, dobroty a šlechetnosti.”

Poté mu dala jeho modrý meč se Safírem v rukojeti. Simon si ho vzal do ruky a párkrát jím švihnul. Byl nadpozemsky lehký, ale přece dost tvrdý. Simon z něj měl obrovskou radost a stejně tak i Andromeda.

“Adri”, řekla Andromeda, “my máme úplně stejný meče, proč?”

“Meč má takovou barvu, jakou mají oči tygra, kterým ten meč vládne. Takže když tvůj meč má červenou barvu, tvůj tygr bude mít červené oči, chápeš to?”

“Jo, teď už jo.”

“Takže můj tygr bude mít modré oči?”

“Ano a podle toho odstínu modré si myslím, že je bude mít hodně tmavé, odpověděla mu Adriana.

“V tom případě”, řekla Andromeda, “tvůj tygr má nebo měl červené oči, že ano?”

“Měla jsem, jmenoval se Karib, to on má s Emonou ty dvě malá tygřata, která se jí před nedávnem narodila. To už jsme vám říkala, že Emona byla tygřice Sarkise, nebo ne?”

“Jo, to už jsi říkala”, odpověděla jí Andromeda.

“No, myslím mí noví vyvolení, že bychom se tu neměli zdržovat, protože každou chvíli tu mohou být Nanuré. Určitě museli vidět tu moji záři, která vyšla z toho kouzla, Takže předpokládám, že že už nám zatarasili cestu, ale my se jí probojujeme. Snad.”

“A Nanuré vědí o téhle jeskyni?” Zeptala se Andromeda.

“Po pravdě řečeno, to nevím”, odpověděla jí Adriana, ale lepší je počítat s tím horším. Takže musíme rychle vyjet, i když souboji se asi nevyhneme.”

Nasedli na koně, kteří se teď trochu vzpínali, poté co zažili v jeskyni. Vydali se tou chodbou, kterou Andromeda navrhovala na nocleh.

“Ta chodba by nás měla dovést až ven, kde budeme víc v bezpečí než tady, takže kdo najde východ … dostane pochvalu”, řekla Adriana a široce se usmála. Nepotkali nikoho, ani

Jeli asi půl hodiny. Nepotkali nikoho, ani nedojeli na rozcestí, jen jeli a jeli. Andromedu už to nějak nebavilo a tak si položila hlavu na krk svého koně a začala usínat. Simona únava už také přemáhala, ale na rozdíl od jeho sestry nad ní vyhrál. Najednou Adriana zaslechla zvuk, byl tichý, ale byl slyšet. Zpozorněla a vzbudila Andromedu. Naznačila jim pomalým gestem, aby byli zticha.

Zastavili a sesedali z koní. Uvázali je u skály a plížili se blíž a blíž. Zahnuli do zatáčky a spatřili to, co tušili, že najdou; Nanury. Hlídali u vchodu, podupovali nohama a mlátili meči do skály. Bylo jich pět.

Adriana vytáhla svůj meč a pomalu se plížila k Nanukům. Dvojčata ji následovala a vytáhla si také své meče. Už byli skoro u nich, když jeden z nich zvedl oči od svého nudění a pohlédl směrem k nim. Nevšiml by si jich, kdyby na Adrianin meč nedopadlo světlo ze slunce, které právě vyšlo z mraků.

“Vetřelci!” Křikl ten, který je uviděl. Během dvou vteřin, kdy si Nanuré vzali meče do rukou a vrhli se na strážce, se odehrál boj. Simon se oháněl mečem, jak pominutý. Už zabil dva a chtěl se vrhnout na třetího, když Andromeda vykřikla. Jeden z Nanuků ji sekl do paže a jí se začala dělat větší a větší skvrna od krve na její bílé košili.

Simon se na něj vrhnul a vrazil mu meč do zad. Adriana už také jednoho zabila a teď zapíchla toho, co je jako první zpozoroval a ohlídla se za dvojčaty. Andromeda si sedla na studenou zem a těžce oddechovala. Simon si k ní sedl a začal jí omotávat zraněnou paži čistou látkou.

Najednou se ale vynořil u východu Nanura, který asi odešel pro vodu a teď se řítil na Simona se svým černým mečem pozvednutým na d hlavou a chystal se k smrtícímu úderu.

“Simone!” Zakřičela Andromeda plná zděšení na svého bratra.

“Co, bolí to?” Lekl se.

Andromeda nevěděla, co má udělat. Nanura se nebezpečně blížil, ona celá pobledla, k tomu jí strašně bolela ta paže a navíc si Simon ani Adriana nevšimli toho Nanury. Ta bolest v její paži byla nesnesitelná, ale ona musela něco udělat a proto sebrala zbytek sil a holýma rukama se vrhla na Nanuru. Zděsil se, ale nepřestal běžet. Vrhla se na něj a shodila ho na zem. Pak mu přitiskla ruce na hrdlo a nepouštěla. Nanura svůj meč upustil a chtěl Andromedu odstrčit a sundat ze sebe její ruce, ale to se mu nepovedlo. Chvíli ještě mlátil rukama a nohama, ale pak mu klesly a on zůstal ležet na zemi bez hnutí. Byl mrtvý. Andromeda se svalila na zem vedle něj a nabírala dech.

Simon i Adriana už k ní dorazili a teď se velmi obávali o její zdraví. Z rány na paži znovu tekla spousta krve a Andromeda pomalu ztrácela vědomí.

“Budeme muset použít kouzlo, jinak nám tu umře”, řekla Adriana a pohlédla na něj se zarmouceným srdcem.

“Ale já žádný kouzla neumím”, odpověděl jí vyděšeně Simon a pohlédla na svou sestru, jakoby doufal, že se probudí, “nikdy jsem žádné nedělal.”

“Ale umíš, jen o tom ještě nevíš. Je to jednoduché, jen si představ, že sedíš u Andromedy a díváš se na její úplně zahojenou paži. Zkusíš to?”

“Jo, dobře, zkusím to.”

Simon napřáhl ruku nad Andromedino zranění, ale Adriana ne.

“Adri, dej sem tu ruku, ty to budeš dělat se mnou, viď že jo?”

“Simone, já nemůžu, ty kouzla na mě vypotřebovali spoustu sil a já si ty ostatní chci chránit, než abych se vysilovala dalšími kouzli, které zvládneš úplně sám.”

Simon nevěřil tomu, co mu teď řekla. Má to udělat úplně sám. Nikdy si nemyslel, že by mohl někdy kouzlit.

Napřáhl tedy ruku nad zranění své sestry, která byla v bezvědomí, a začal se strašně soustředit na to, co má dělat, i když vlastně nevěděl, co má dělat.

“Musíš říct zaklínadlo, aby to kouzlo fungovalo a to zní: Zacelit ránu, zbavit zla, ať krev v těle proudí zas."

Simon to zopakoval a ke svému úžasu viděl, jak z rány vytéká černá tekutina a poté se vypařuje do oblak.

Ruka ho strašně brněla a vycházelo z ní malé modré světýlko. Cítil, jak je plný energie a zdálo se mu, jakoby měl za chvíli vybuchnout. Najednou se začala zvedat modrá mlha, ale on úplně normálně viděl. Podíval se na Adrianu, která se tvářila překvapeně, ale zároveň šťastně. Ještě chvíli ho brněla ruka a pak všechno ustalo. Spadla mlha, brnění v ruce ustalo, světlo z jeho ruky zhaslo a vlna energie opadla. Teď se cítil spíš tak trochu unavený. Podíval se na Andromedu. Její ruka byla úplně uzdravená, žádná jizva, nic, co by nasvědčovalo tomu, že tam kdy měla nějaký zranění. Teď spala.

Byl už večer. Slunce zapadlo a Adriana a Simon klečeli nad spící Andromedou. Bylo nádherné ovzduší, tak chladné, ale zároveň příjemné. Zpěv ptáků Simona uklidňoval a tak za chvíli usnul vedle Andromedy.

“Dobrou noc mí noví vyvolení”, řekla Adriana a usnula vedle obou dvojčat.