Federace života a smrti 3. dil

Další věc, kterou uviděl, byla transportní místnost. Okamžitě poznal, že loď je hodně stará, několikrát přestavovaná. Podle toho, co věděl, mohla být natolik stará, že by pamatovala i kapitána Kirka.
Na chvíli se kochal pohledem. Byl to balzám na jeho oči. Sem, mezi hvězdy, patřil.
Do transportní místnosti vešel další člověk a hned Clearymu podal ruku.
"Kapitán John Wannha. Vítejte na palubě, pane. Je pro nás čest, mít na palubě takovou legendu."
Legenda. Tak se tedy rozhodně necítil. Ta mise, za níž získal několik vysokých ocenění Flotily, včetně Hvězdy Federace, stála život skoro pěti stovek členů jeho posádky. O takovou slávu opravdu nestál. Nabízenou ruku ale přijal.
"Těší mě, kapitáne. Jsem rád, že jsem zase zpátky."
"Následujte mě do vaší kajuty, pane."
"Samozřejmě." Vyšli. "Kdy budeme na Zemi?"
Wannha se na moment zastavil.
"Neletíme na Zem. Letíme na Deep Space 20,pane."
Pane. Někoho dekorovaného Hvězdou Federace museli ostatní důstojníci stejné hodnosti oslovovat jako nadřízeného. Neměl to rád. Nenapadalo ho nic, čím by se od ostatních kapitánů lišil. Snad jenom počtem odeslaných kondolencí, pomyslel si hořce.
"Neletíme? Smím vědět proč?"
Wannha se usmál.
"Na DS20 budete přebírat novou loď, pane."
Clearyho to překvapilo. Čekal starší loď, opravenou v docích San Francisco. Ale to, že měl převzít loď na diplomatické stanici, znamenalo něco jiného. Dostane něco výjimečného. Chvíli mlčel.
"A na DS20 budeme kdy, kapitáne?"
"Přibližně za třináct hodin. Doporučoval bych vám si odpočinout, než dorazíme. V kajutě naleznete vše, co byste mohl potřebovat, včetně vašeho zavazadla."

Dveře se otevřely a Sela vzhlédla k nově příchozímu... tedy příchozí. Vrchní vyšetřovatelka Sagot. Stejně děsivá jako loajální, stála před ní v předpisovém pozoru.
"Posaďte se," pokynula jí Sela. Nebyla z její přítomnosti nadšená a pokud mohla soudit, i vrchní vyšetřovatelka by dala přednost tomu zůstat ve své kanceláři, hluboko v katakombách Tal'Shiaru. Nicméně, současný úkol její spolupráci vyžadoval.
Co si myslela Sagot, se určit nedalo. Seděla na židli, záda jako pravítko a její pohled směřoval kamsi za Selina záda.
Generalissima si odkašlala. "Předpokládám, že jste si prošla dokumentaci..."
"Samozřejmě, madam," Sagotin hlas byl stejně neosobní, jako její vizáž. Mlčky generalissimu hodnotila. Sela to nemohla vědět, ale byla to právě vrchní vyšetřovatelka, kdo posuzoval její možnosti. Postavení, kterého Sela dosáhla, bylo u míšence krajně neobvyklé. Nicméně, stalo se.
"Výborně. V tom případě víte, co jsem zplnomocněna Federaci nabídnout. Ačkoliv, pokud to bude možné, neuchylovala bych se k takovému kroku. Vaším úkolem je potvrdit nezbytnost nabídky." Sela ji přes stůl podala padd.
Sagot pohledem přelétla rozkaz, zkontrolovala prétorskou pečeť a na vyhrazené místo se podepsala. Potom Sele padd vrátila.
"Rozumím, madam. Jakým způsobem si přejete být upozorněna?"
"Myslím že stačí, když zakašlete. Můžete jít."
Sagot kývnutím hlavy potvrdila, že jí je všechno jasné a odkráčela z místnosti. Své námitky k úkolu vyjádřila už v okamžiku, kdy jí přišel povolávací rozkaz a byly řádně zaznamenány.
Sela se uvolněně opřela v křesle. Sagot nikdy neměla ráda, naháněla jí strach. Slyšela, že někteří vězni omdlévají hrůzou už při pouhém jejím pohledu. Takovým povídaček o ní kolovalo spoustu. Na druhou stranu, nikdo nemohl vrchní vyšetřovatelce upřít efektivitu.

Clearyho probralo zapípání komunikátoru. Spánek na palubě lodi byl pro něj podstatně vydatnější, i když byl kratší.
"Cleary, slyším."
"Máte hovor z Enterprise. Kapitán Atkinson."
Cleary se posadil a otevřel interkom.
"Přepojte to ke mně."
"Ano, pane."
Odznak ztichl, obrazovka interkomu se rozsvítila. Probliklo dešifrování signálu a standardní zahajovací obrazovka. Ukázala se tvář, kterou Cleary neviděl skoro rok.
"Zdravím, Jamesi."
"Zdravím, Filipe. Doufám, že jsem tě nevzbudil," zazubil se Atkinson. "Tak jsem se dozvěděl, že tě vrátili do služby. Bude fajn tě mít zase ve vesmíru, hned to tady vypadá bezpečněji."
"Vtipálku," vrátil mu poznámku Cleary. "Je to strašná doba, co jsem nikoho z Flotily neviděl, takže jste se určitě naučili chodit i beze mě." Úsměv. Jenže Atkinson zvážněl.
"Nepovídej mi, že nic nevíš."
"Drželi mě v informačním vakuu, Jamesi. Nechtěli mě zpátky. Ale…"
"Takže nevíš." Atkinson potřásl hlavou. "Zatracení byrokrati. Řekli ti aspoň, že dostaneš novou loď?"
"Až místní kapitán. Proč?"
"A řekli ti, o co se jedná?"
"Ne."
"Aspoň ti nepokazili překvapení. Ale zpátky k tématu. Které jsi dostal poslední zprávy?"
Cleary v duchu zaklel. Někdo ho chtěl důkladně izolovat a dokonale se mu to povedlo.
"Nevím nic nového od doby, co Romulani s rebely uzavřeli příměří."
"Takže ti to řeknu sám. Pamatuješ Terresthis 74?"
"Samozřejmě."
"A nepřijde ti divné, že od té doby byl od Borgů pokoj?"
"No, divné to je…"
"Zaútočili na Romulany. Drtí je."
"My s tím ale nic nemůžeme udělat. Primární směrnice."
"Až do teď. Přišli žádat o pomoc proti nim."
"A…" snažil se zeptat Cleary.
"A Valné Shromáždění vycítilo šanci. Bude to něco za něco. Jednání už proběhla. Na DS20 bude sepsána smlouva."
Cleary se překvapeně zatvářil.
"Na DS20? Tam letím taky, pro svoji novou loď…" Pokrčil rameny. "Nechám se překvapit."
"Správně. Budeš se účastnit závěru jednání. Romulani si tě vyžádali."
"Mě? Jsem pro ně válečný zločinec."
"Mně je to taky divné." Atkinson se ohlédl, někdo mu něco řekl, Cleary skrz interkom nerozuměl. Pak se Atkinson otočil zpátky. "Musím končit. Měj se, uvidíme se na stanici."
"Drž se, Jamesi."
Interkom nahodil klasickou obrazovku konce zprávy. V kajutě se zase rozhostilo ticho. Cleary si promnul oči.
"Počítači, jaký je aktuální čas?"
"Je třináct minut po půlnoci."
"Čas do příletu na Deep Space 20?"
"Třicet pět minut."
Zvedl se. Byl čas se nachystat. Během chvíle byl oblečený do uniformy. Pak se znova ozval odznak.
"Kapitán Cleary, slyším."
"Blížíme se k Deep Space 20. Bude lepší, když dojdete na můstek."
"Už jsem na cestě."

Ozvalo se hlasité klapnutí zámků. Zasyčely ochrany proti vzduchoprázdnu. Pak obvyklou temnotu prořízl paprsek světla.
Vždy si myslela, že se Federace příliš vyžívá v osvětlení. Chvíli trvalo, než se její oči přizpůsobily.
Udělala první krok. Cítit Federaci pod nohama bylo zvláštní. Skoro sedmdesát let uplynulo od okamžiku, kdy na ní stála prvně a doteď i naposledy. Všude stáli vojáci Vesmírné pěchoty a důstojníci Hvězdné Flotily. Všichni ve slavnostních uniformách a s ceremoniálními zbraněmi. Pak se podívala na postaršího muže, co se k ní blížil.
Nemusela hádat, bylo to jasné. Prezident Federace ji přišel přivítat osobně.
Šel k ní neozbrojený a doprovázený jen dvěma členy Rady Federace a předsedou jejich Valného Shromáždění.
Odvážný čin, napadlo ji. Nebo též ukázka síly. Ona sama by nikdy nikam nešla neozbrojená. I teď u sebe měla malý disruptor. Pak pochopila. Mělo to být gesto důvěry. Jako to své udělala pár kroků k nim.
"Vítejte mezi námi," přivítal ji prezident a mírně se uklonil. Zdravil ji jako sobě rovného. Na Romulu by za to okamžitě nechala provinilce popravit. Jenže tento muž stál v čele těch, u nichž jako jediných mohla nalézt pomoc. Uvědomovala si, že stejně jako před dvěma roky, kdy s kapitánem Clearym v Romulanském senátě podpisovala příměří, tak i teď byla v pozici slabšího.
"Děkuji, pane prezidente." Oplatila gesto stejným ukloněním. "Jsem ráda, že jste vyslyšeli naše prosby."
Prezident naznačil souhlas a pak Sele pokynul směrem k turbovýtahu.
"Následujte mě, prosím."
Vykročila těsně poté, co prezident ukázal směr, za ní šli dva členové jejího diplomatického sboru a jeden ozbrojenec. Tolik zdvořilosti ještě nezažila. Bylo jí jasné, že je hraná, ale stejně tak respekt na Romulu. Nepřítomnost strachu v místnosti jí dávala pocit nestability.
Jak šla, dívala se okolo. Nepletla se - sledovali ji opravdu všichni. Kamenné pózy vojáků si pamatovala ze Senátu. Stáli skoro stejně. Rovně, zbraň držená za pažbu pravou rukou, druhou položená na levé rameno. Fazer typ tři. Poznávala je, podobné Romulani ukořistili za války.
Došli k turbovýtahu.
Když se otevřely dveře, uviděla svůj odraz v ovládacím panelu. Vypadala cize, nepatřila tam. Přestože její blonďaté vlasy, tak nenormální pro její lid, měly stejnou barvu jako vlasy stárnoucího muže po její pravici. Vstoupili dovnitř, s nimi dva důstojníci bezpečnosti stanici. Nevěřili jí. Připadala si, jako by ji vedli do věznice.
"Paluba dvě."
Počítač zapípáním potvrdil rozkaz a výtah se rozjel. Neslyšela ten zvuk od doby, co stála na palubě Enterprise D. Všechno vypadalo tak pohodlně…Napadlo ji, jak změkčilá musela Federace být. A komplikovaná. Beze strachu, který nutil k plnění povinností, zbýval jen smysl pro povinnost. I toho měli Romulani hodně. Podívala se na ty, kteří šli s ní. Telwar, vysoce postavený senátor a prétorův nejsilnější odpůrce. A potom Sagot. Nepochybovala o tom, že všichni vědí že je to vrchní vyšetřovatelka. I přesto, že neměla na sobě svou obvyklou uniformu, ale standardní diplomatický oděv.
Výtah se zastavil. Když se otevřely dveře, uviděla velitelské centrum stanice. Stejně zařízené jako ostatní části stanice, co stihla vidět. Nalevo byly další dveře. Zdobené, přes celou plochu byl znak Hvězdné Flotily.
Dveře se otevřely.
Diplomatická místnost. Velká, přehledná, pohodlná. V rozích už stáli čtyři lidé Flotily - dva z nich byli z Vesmírné pěchoty. Nejlepší zabijáci Federace, přesto byli oblečení ve slavnostních uniformách.
Prezident gestem pozval romulanskou delegaci, ať vstoupí. Ještě, než se za Selou zavřely dveře, slyšela jedno hlášení z velícího centra.
"…USS Surveyor právě přešla na impuls, pane."
Přitáhli další loď. Ve veškeré své okázalosti byla Flotila malicherná. Přes všechnu svou změkčilost musela neustále demonstrovat i nesmírnou sílu, kterou disponovala. Tímhle chováním pohrdala. Ale dnes nebyl den, kdy by své pohrdání mohla dát najevo....