Galdeon 7

Ponejprv se nikdo ani na okamžik nepohnul, bylo naprosté ticho. První se vzpamatovala Maratas a zvolala: "Sulafano! Tak dělej něco, já jsem ještě moc daleko!"
V tu ránu se Sulafana z transu konečně probrala. A zaútočila. Použila zaklínadlo, po kterém se na příšeru spustila pevná pavučinová síť a přilepila se k hladině vody. Netvor byl uvězněn. Mladou čarodějku v tu chvíli totiž nic lepšího nenapadlo. Neměla na přemýšlení čas, musela hned jednat. Ještěr se zmítal, pokoušel se síť přetrhnout, až se mu to povedlo. Sulafana jeho sílu dobře neodhadla. Otočila se dozadu. Ostatní tři loďky nebyly o moc dál, potřebovala pomoct. Její zrak padl na Maratas ve žluté loďce. Pak se otočila zpátky k příšeře a poslala na něj hejno vos.
"Zbláznila ses, Sulafano?" vykřikla Maratas, jenž už byla skoro až u ní. "To neznáš nic lepšího? Tyhle primitivní kouzla jej přece nemůžou zastavit!"
"Víš co? Příště se do ničeho radši pouštět nebudu!"
Vosy netvorovy vážně moc neublížily, lehce je od sebe odehnal nebo zabil.
Maratas se postavila, soustředěně natáhla před sebe ruce, zavřela oči a cosi zamumlala. Z konečků prstů byla cítit jakási energie. Nikdo se ani nepohnul, všichni zírali a čekali, co se bude dít.
Maratas najednou otevřela oči, ale ruce pořád nespouštěla. Netvor jako by už nepůsobil tak vražedně. Čarodějka pomalu zahýbala rukama a mořský had se začal otáčet; zastavil se, až když k nim byl zády.
Kambis z ničeho nic všechno pochopila. "Vždyť Maratas tu příšeru přeci zhypnotizovala!"
"Ne, hypnóza se provádí jinak," poučovala ji Sulafana. "Ale v podstatě máš pravdu, je to podobné."
Maratas vyčarovala tři asi metrové provazy a jeden šestimetrový. Ten pomocí své magické síly uvázala příšeře kolem krku a druhým koncem k jejich loďce. Jeden metrový provaz hodila Sulafaně a spoutaly tak své loďky. Tohle udělala i u ostatních, až všechny k sobě spojily. Poté Maratas netvorovi přikázala, ať plave ke břehu. Poslechl. V prvním okamžiku všemi zaškubalo, když se začal pohybovat. Ale potom je netvor táhl plynule přes zbytek jezera až na břeh.
Když se Maratas se Sulafanou a s Darrinem ostatním postarali o jejich bezpečný výstup z loděk, zkušenější čarodějka mořského hada propustila zpět do hlubin. Vydali se směrem k poli, jenž vedlo konečně domů, do Údolí.

"Já už nemůžu," vzdychala Klára. "Všechno mě bolí! Natrmáceli jsme se toho přeci dost, ne? Zastavme aspoň na chvíli, stejně jsme prince našli, a zde na poli nám nic zlého nehrozí."
Klasim se otočil. "No a? Musíme být doma co nejdřív, jasný?"
"Proč?"
"Abychom jsme si mohli v klidu odpočinout, ale to bude, až tam dojdeme."
"No dobře," řekla Klára naštvaně.
Pole bylo obrovské a mělo krásný výhled do okolí. Nikde žádná zeleň, jen samá hlína. Utrmácené přátelé se už z dlouhé cesty začali kymácet.
"Ještě chvilku!" mumlala si Edra.
Po době, jenž většině připadala jako věčnost, Darrin zvolal: "Stůjte! Jsme na konci! Musíme jen seběhnout ten kopec a budeme doma."
Byla tma a skoro všichni byli unavení. "No tak! To zvládnete, když jste se dostali až sem," povzbuzoval ostatní.
Zalos zívl.
Když se stále nic nedělo, a ani nikdo nic neříkal, rozhodl se Glaon k činu. Pořádně se rozběhl přímo ze svahu dolů, volaje: "Konečně doma!"
"Princi, ne tak rychle, počkejte na nás přece!" křičel Kantimon a už se taky rozbíhal dolů. Ostatní se nemuseli rozhodovat příliš dlouho.
Zalos brzy zakopl a hned se začal kutálet dolů, takže tam byl jako první. Skřítek, celý špinavý a dotlučený, se postavil. Točila se mu hlava. Když doběhla Sulafana, vzala svého Zalose do náručí, aby se mu ještě něco nestalo. To už tam stáli všichni.
"Poznáváte to tu?" zeptala se Kambis.
"Vždyť je noc, já nic nevidím," podotkla Edra.
"A co upíři? Ti vidí i ve tmě, ne?" a podívala se na Darrina s Migu.
Migu se ušklíbla. "No jasně, Kambis." Pak počkala a potom vykřikla: "Jsme doma!"
"Konečně!" zvolali všeci.
"Počkáme do rána, nebo půjdeme rovnou za královnou?"
"Glaone?" otázal se Kantimon prince, poněvadž rozhodnutí záleželo hlavně na něm.
"Kde bychom jsme jinak do rána trčeli? Jde se na zámek!"
"Kterým směrem?" optala se nezorientovaná Klára.
"Neboj, my vás povedeme. Teď zde, doprava."
Vyšli po kamenité cestičce směrem k zámku královny Glauderon.
Po krátké době si ti pozornější ze skupinky všimli v dáli rýsujícího se krásného zámečku.
"To je ale nádhera!" vydechla Sára.
"Dovnitř bychom asi neměli jít všichni," upozornil Darrin.
"Proč ne?" zeptal se David.
"Je nás příliš mnoho."
"Máš pravdu. Tak kdo z nás půjde?"
"Já bych navrhoval, aby Glaona doprovodil Kantimon s Klasimem a se Sulafanou. To by stačilo, ne?"
"A co ty, Darrine?" ozval se Kantimon.
"Já zůstanu zde -"
"Ale nezůstaneš; musíš jít taky, hodně jsi nám při výpravě pomohl."
"Jsem upír -"
"To nevadí, říkám, že prostě půjdeš s námi."
"No jak chceš..."
Najednou se ocitli před zámkem.
"My tedy počkáme tady venku," řekla Jandis.
Glaon, jenž už byl na cestě k domovu, se otičil, pravíc: "Raději na nás nečekejte a běžte domů, zítra vás všechny navštívíme. A vy čtyři, lidé, se vydejte do svého světa."
"Už? Zrovna, když se mi tu začínalo líbit," posmutněla Klára, "navíc ale neznáme cestu zpět."
"Tu vám ukáže třeba Migu, hmm?"
"Tak dobře, pojďte za mnou."
Migu vedla Sáru, Kláru, Davida a Bastiana směrem k portálu, přes který se sem dostali. Krásný kamenný portál byl právě otevřen.
"Rychle, lidé! Pohněte, než se vám zavře brána!"
"Začíná se zavírat," všimla si Sára. "Vlezte tam! Já půjdu až na konec."
První k portálu přiběhl David a vzápětí už byl ve svém světě.
"No tak dělejte, nebo tu ještě zůstaneme!" volala Sára stále.
Bastian chytil Kláru za ruku a běžel s ní k portálu. Za nimi vběhla Sára, jenž se ještě stačila rozloučit s upírkou.
Migu sledovala, jak se brána pomalu douzavřela a pak se otočila a běžela ke svému domovu.