Večerní

Dneska večer jsem to zase cítila. Je to jako kdyby mě pohřbili zaživa a položili na mě desku ze všech vzpomínek, nadějí, iluzí, snů, sebeklamů, očekávání a z veškerý lásky, která mi umřela, přišla vniveč, nikdo o ní nestál, a kolik jí přitom bylo… z tý vytoužený jsem nikdy nedostala ani kousek, když nějaká ta láska dorazila, nebyla to ta, co běží a vráží do vás a tahá vás za vlasy a škrábe a kouše, ta moje se přišourala, koukla na mě - no tak teda pojď. Je to jako kdybyste měli jazyk nachystanej a plně připravenej na prvotřídní výběr z hroznů, ale v kapse měli jenom dvacku na krabicák. Na tohle nic nepomáhá, ani vodka, ani kouř, někdy nějaký to řezání, ale to se zas blbě schovává a odůvodňuje, a mě se chce strašně křičet na celej svět, čí je to vina, že všechna tahle láska se ve mně mění na hnusný černý mraky, když bych pro jediný pohlazení tý opravdový, horký, živý lásky klidně umřela, jenom jednou v životě zažít opětovaný toužení, který bolí až v konečcích prstů….za ty léta se vlastně vůbec nic nezměnilo…. A dneska to zas bolí, když se tak moc potřebuju nadechnout….